Sylwia Chutnik: Kapesní atlas žen

Poprvé na bazaru. Nevíte, kam jít, všude pokřikování, halas, mumraj. Bez mapy nic nekoupíte. Je to jako město ve městě. Potřebujete průvodkyni? Tak pojďte se mnou. Napravo bordel, nalevo taky a před námi městské bludiště.

Topografie je neoblomná: nejdřív ovoce a zelenina, nejblíž ulici, aby se to olovo hezky usazovalo na slupkách. Potom pečivo „přímo z polského venkova“. A mléčné výrobky – „vždy čerstvé“ – s masem v druhé řadě. Dál tu jsou poschovávané krámky s antikvariátníky jako z Borgesových povídek. Najdete v nich každou knížku, kterou hledáte. Nezbavíte se ale dojmu, že když jednu vytáhnete z police, celý krám se sesype, tak je tu všechno natěsnané. Prodavači vypadají jako záložky, jako vylisovaní jezevčíci, jako prach. 

Na bazaru nakonec najdete i samostatný úsek použité a vyspravované konfekce a na konci elitu. Bez stánků a poplatků, bez rychlovarných konvic a klíčů od veřejného záchodku. Zato jsou barevně a fantaskně rozložení na okrajích, na všech těch papundeklech, hadrech, dětském povlečení a novinách. Prodávají nic. Vnitřní logika bazaru je pochopitelná teprve po hlubším seznámení. Zákoutí použitého oblečení, plecháče s ovocem a zeleninou. A za popelnicemi rozprodávají dědové a babky život na rozložených hadrech. 

Po několika procházkách už jsou jednotlivé sektory jasné, ale zezačátku se všichni ztrácí a bloudí do kolečka. Chtějí si dojít pro mrkev, ale náhle se octnou u východu na ulici. Jako by tržnice přitahovala a odpuzovala zároveň. Jeden neopatrný pohyb a vypadnou z víru vzdouvajícího se davu. Dělají nákupní chyby. Všichni přece vědí, že si u Katky nemáš kupovat třešně, protože navrch sype dobré, ale uvnitř igelitky najdeš samé nahnilé. Jednou koupí a pochopí. Dál například pan Václav (ten, co mu před rokem umřela žena) – prodává vajíčka od šestnácti let. Exempláře se dvěma žloutky schovává pouze pro stálé zákaznice.

Pokud chcete vejít do krámku s kuřaty, tak nejdřív po druhé odpoledne. Předtím je v něm taková tlačenice, že nic neuvidíte. To paní Baška přijímá svou družinu. Každodenní návštěvy začínají už kolem deváté ráno. Prodavačka nejdřív vybaluje zboží ze zamražených balíků, které přivezli přímí dodavatelé (bože chraň, aby tak z velkoobchodu, protože tam ty starý křidýlka několikrát mejou, jarem, jen si to představte, a ty blbečci to žerou, poserou se z toho, a zase si to v těch supermárketech koupěj). Trpělivé babky počkají, až všechno vyskládá na pult, a pak teprve vlezou dovnitř. Každá má svoje stálé objednávky, přiměřeně malé, aby mohly druhý den zase pro něco přijít. Někdy se však sluší vyzkoušet něco nového (dejte mi, prosimváspěkně, kousek tý mortadely, když je tak čerstvá, jak říkáte, ale jen ždibec, na ochutnání). Tím symbolicky vyjadřují, že trhovkyně má jejich důvěru a že věří jejímu zboží.

Nejdůležitější otázkou, a to na celém bazaru, je, zda je něco čerstvé. I konzervy s tuňákem nebo mýdlo musí být čerstvé. Prodejci přitakávají, ale jistěže zlatíčko, vždyť to před chvilkou přivezli. Ale ví se, že například taková Heda od sýrů má na stánku vždycky staré zboží, a jednou jednu ženskou odváželi sanitkou, protože ty Hediny sýry ochutnala. No, všichni to viděli.

A zboží se musí prohlédnout, například v krámku s drůbeží osahat krůtí prsa. Krámská to nerada vidí a scéna je na světě. „Co to tu ošmatáváte, nemáte oči? Podívejte se na ní. Taková znalkyně. Co na tom objevíte, zlato snad? Vidíte, že jsou velký, dobrý, buď berte, nebo si dojeďte do teska nebo nějakýho toho kerfůru pro plesnivý.“

Ty, co chodí často, jsou láskyplně zvány „mé zákaznice“. Ty můžou ohrnovat nos nad kdečím, protože na nich stojí byznys. A taky na jejich vyprávění. Přijde například jedna taková, její chlap už dávno umřel, uvelebí se na židličce a klábosí. Že byla u vnučky a že upekla buchtu. Přijdou další ženské, chtějí se na něco zeptat, a tahle švitoří. Nikdo ji neposlouchá. Nohy natahuje a křečové žíly ukazuje. Když jednou kdosi zakopl o ta slonovitá lýtka, ještě ječela, že je nemocná, aby dávali pozor, kudy chodí.

A paní Barunka je vždycky taková milá, člověk si popovídá, tak tedy zítra, na shledanou, ještě se projdu, uvidím, možná potom koupím ty klobásky. A druhá už zaujímá stanoviště a v krámku rozvíří naftalínový odér. Pan Honza, muž paní Barunky, vítá novou zákaznici:

„Ale dobrý den, paní, tak jak to jde?“

„Víte, pane, už to nejde. Před pár lety to přestalo jít. Ale tím líp, aspoň se člověk nestresuje a je po problému.“

„A s mužem to za něco stojí?“

„Co, se starým? Milej pane, ten ať se radši posadí a zavzpomíná na časy, kdy ještě něco šlo. A ne teď. Však víte.“

A do síťovky přistanou dvě křidýlka na nedělní oběd.

Bazar, to není prádelna. Tady se vedou debaty na úrovni. Je to svatyně, jediná v zemi, kde mohou být ženy kněžkami. Rovny mužům mohou vybírat výrobky, komentovat a pozorovat. Je nutné tu být každý den a průběžně se vzdělávat na této tajné univerzitě, jediné svého druhu. Teorie se najdou pro každý možný i nemožný problém z oblasti medicíny, politiky i morálky. Konkrétní případ je podrobně zkoumán, nakonec vyhodnocen, avšak nikdy vyřešen. Ve vyšetřovacích komisích zasedají především vdovy a babky s důchodem 485 zlotých a 60 grošů.

Abys mohla sdělovat svůj názor a vynášet soudy, nesmíš především opouštět shromáždění. Musíš být v obraze a rezolutně vyjadřovat své postřehy. Žádné „prý“ nebo „možná“. Tady je nutné být neoblomnou, černo-bílou komentátorkou každodenního života a nebát se tvrdých hodnocení. A ačkoli o dané situaci nevíš vůbec nic, stačí s pochopením pokyvovat hlavou a doplňovat sousedku slovy „ano, jistě, tak vidíte, paní“. Osoby, kterými je zvláště pohrdáno, přejde skupinka vyšetřovací komise výmluvným mlčením.

Bazar je také odpovědí na konzumní společnost, korporace, kapitalismus, globalismus a jiné temné síly. Takový obchodní underground, kde v jedné ruce držíte nedopalek cigarety a v druhé tři housky v sáčku. Kde se reklama výrobků zastavila ve stádiu nápisu „sleva“, naškrábaného na tabuli. Kde se sada zaschlých fixů nabízí jako plnohodnotné zboží hned vedle utržené hlavičky dětské panenky. A co nám řeknete, vy reklamní specialisté, draví tygři public relations, kravaťáci z průzkumů trhu. Ten bazarový žije bez toho všeho, popoháněný tajemnou silou shnilých rajčat úzkostlivě schovávaných pod hromadami čerstvé a výstavní zeleniny.

Na bazaru se také rodí nový směr evoluce. Polské ženy přece nepřinesl čáp, ale našli je v nákupní tašce. V igelitce, sáčku, pytlíku. Nosí ty svoje rádoby placenty s sebou, od narození do smrti. Ruce vyrůstají v místě, kde se zařezává plastové ucho. Jaké máte papilární linie? Linux papilarus od igelitkus. No, podívejme, čeká vás dlouhý bazarový život. Čára slev protíná čáru života. Jediná věštba se týká další dodávky epesních rajčat z Rembertowa.

Na bazaru najdeš i skutečné Královny. Na ty se nesmí zapomenout. Sedí na rybářských stoličkách a hrdě prezentují své zboží rozložené na novinách. Jejich dodavatelem je nedaleký smeťák nebo zaprášená půda. Co tu všechno nemáme: šrouby od záchodu, sešit bez listů, magnetofonová kazeta bez pásky. Královny mají modrou krev od denaturátu a pohrdavě se dívají na kolemjdoucí. Sedí obvykle bokem nebo přímo zády k případným zákazníkům a jsou tak opravdovou avantgardou. Jako by nevěřily, že mohou cokoli prodat. Jako by ignorovaly všechen ten kapitalismus, nakupování, hromadění. Na druhou stranu mají obrovskou úctu k věcem, k lidským výtvorům. I ten nejmenší odlomený plast má smysl, hodí se, lze ho nabízet jako každé jiné zboží.

Všechno si zasluhuje stejnou úctu, zasluhuje si být prohlíženo, prozkoumáno, osaháno v dlani a zasluhuje si také otázku „za kolik“. Vetešnice, Bazaračky z masa a kostí demonstrují samými sebou, že stejně dobře by tu mohly nebýt. Byly stvořeny k vyšším cílům a obchodují pouze ze soucitu k lidu. Když se jich však někdo zeptá na cenu nabízeného pokladu, naše Královny se mění v tradiční obchodnice: „Jestli ten fén funguje? Pane! Vždyť je úplně novej! Trochu se tu zaprášil, ale utřu ho hadrem a bude tip top. Berte ho, jedinečná příležitost, za dva zlotý, no tak.“ A ty dva zloté jsou na splátku sekery ve večerce.

Královny byznysu mají své Krále, ale ti obvykle leží někde stranou, provozují pochybné kšefty a ještě se nerozdělí o zisk. Soukromá hospodářská činnost žen je spojena s určitým rizikem ztráty majetku, který může každou chvíli zabavit netolerantní městská policie. Proto královny ovládají chvaty karate a nebojí se je použít pro případ, kdyby něco. Nejčastěji jimi ale smýkne za vlasy na zem ochranka bazaru.

Je to nebezpečné místo, které však člověka nutí vracet se zpátky. Pronásledované, perzekuované, bité a protokolované se hned druhý den uvelebí na svých místech jakoby nic. Kvočny nasoukané do několika vrstev oblečení, aby netáhlo na ledviny, když se tak sedí. Navzájem se podporují: „Já ti, Haničko, pohlídám věci, ať si můžeš odskočit.“ A také se dohadují: „Vypadni, ty fuchtle jedna, tys tady nestála!“ A městská policie si zhluboka povzdechne, obrátí oči v sloup a s trpělivostí buddhistického mnicha přichází k trhovkyním s notýskem a „občanku prosssim“. „Pane, jděte si po svým, já tady pracuju, dejte mi pokoj. Máte honit gangstery, a ne chudáky ženský, co za chvíli pojdou hlady“. Oni je překřikují, volají si o posily, baby ječí a hysterčí. Zboží se kutálí po chodníku, kolemjdoucí se směrem k místu pozdvižení ani nepodívají. Spěchají.