Román Dějiny světla třiatřicetiletého spisovatele Jana Němce obdržel ve středu spolu s dalšími dvanácti evropskými autory Cenu Evropské unie za literaturu. Vyhlášení se uskutečnilo na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, slavnostní předání v Bruselu je plánováno na 18. listopadu. Němec je už držitelem ceny Česká kniha 2014, letos byl nominován na cenu Magnesia Litera za prózu, kterou nakonec získal Emil Hakl za Skutečnou událost. Právě spolu s Haklovou novinkou Hovězí kostky a knihami dalších autorů jsou Dějiny světla nominovány také na Cenu Josefa Škvoreckého.
HN: K čemu Cena Evropské unie za literaturu slouží, znamená to, že jako laureát máte šanci být přeložen do významnějších evropských jazyků? Nebo to otevírá dveře na nějaký „okruh“ literárních čtení po Evropě?
To i ono. My se v Čechách čas od času rádi tváříme, že Evropská unie jako taková pro nás není dost dobrá, ale já jsem za tu cenu pod jejím patronátem rád. Ostatně každou cenu je o něco lepší dostat než nedostat, protože každá otevírá nějakou další příležitost a podstrkuje oceněnou knihu dalším čtenářům. V tomto případě je důležité, že Dějiny světla mají příležitost vymanit se z místy trochu zasmrádlého českého literárního prostředí a nadechnout se jiného vzduchu.
HN: Přestože se cena uděluje jménem Evropy, rozhoduje o vítězi národní porota. (Těch porot je letos 13, tedy i tolik autorů z různých zemí cenu dostane.) Nevnímáte to spíš jako „pozitivní diskriminaci“ Evropské unie?
Pochybuju, že pozitivní diskriminace je ten správný termín. Zde jde zkrátka o to, vyzdvihnout ty dle poroty nejlepší knihy z jednotlivých národních literatur a dát jim prostor i v dalších zemích. Jistě, cenu navrhuje – nikoli uděluje – národní porota, ale to vzhledem k jazykové rozdrobenosti Evropy ani nejde jinak. Vybírá ovšem z knih vydaných nejen v loňském roce, ale v předchozích třech.
HN: Dějiny světla vyšly začátkem letošního roku, v úterý jste z nich četl v literární kavárně La Fugitiva v Madridu. Kolikáté je to letos vaše zahraniční čtení?
Zas tak mnoho jich nebylo – pokud počítám dobře, toto bylo třetí. Bylo ovšem určeno španělským nakladatelům a novinářům, čili odborné veřejnosti, v tom bylo jiné. A ta literární kavárna v Madridu stála za to – nejen kvůli skvělé kávě. Odnesl jsem si odtamtud třeba skvěle vypravenou obrazovou knihu Cortázar od A do Z, s níž se dost těším.
HN: Na letošním veletrhu Svět knihy román získal cenu Česká kniha 2014, která má pomoci právě jeho překladům do cizích jazyků. Už nějaké existují?
Samozřejmě ne, pětisetstránkový román nepřeložíte za prázdniny. V současnosti se jedná o překladech asi do pěti jazyků, včetně španělštiny a angličtiny. První by snad mohl být polský překlad. Ten proces je celkem zdlouhavý, protože přirozeně nejde jen o samotný překlad, ale vůbec o to, práva prodat a připravit vydání knihy.
HN: Jak je to momentálně s prodejností Dějin světla, kolik se románu prodalo v Česku? A ovlivnila ty prodeje nominace na Magnesii Literu či právě cena Česká kniha?
Dějiny světla se prodávají dobře, ale přesná čísla neznám. Přispěly k tomu jistě i ty ceny a leccos dalšího. Marketing je vždycky trochu alchymie, Dějiny světla se každopádně doporučují hlavně od úst k ústům. A to je asi jediná reklama, kterou lze akceptovat.
HN: Cena Česká kniha je spojená s odměnou 35 tisíc korun, evropská knižní cena s odměnou pět tisíc eur. Teoreticky byste tedy v pátek mohl skončit jako dramaturg televizního pořadu U zavěšené knihy a redaktor časopisu Host a naplno se několik měsíců věnovat literatuře. Uděláte to?
Abyste napsal takto rozsáhlý román, založený z velké části na rešerších, potřebujete dva roky. Když budu uvažovat průměrný plat v České republice, za tu dobu si vyděláte zhruba půl milionu, čili asi třikrát tolik, než jsou odměny spojené s těmito dvěma cenami. Jistě, něco máte také z prodeje knihy, ze čtení atd. Ale na běžný život to pořád nevychází, a to ani v případě takto úspěšné knihy. Podle mého názoru by mělo existovat více tvůrčích grantů – v objemu peněz rozdělovaných ministerstvem kultury by to byla kapka, ale dopadla by na správné místo, totiž tam, kde skutečně vzniká živá kultura.
HN: Kdybyste měl nominovat knihu jiného českého autora na Cenu Evropské unie za literaturu, která by to byla?
V takové pozici naštěstí nejsem, a ani bych nemohl být, protože českou prózu čtu výběrově. Mně osobně se za poslední rok dva nejvíc líbila novela Ivany Myškové Nícení a novinka Marka Šindelky Mapa Anny. Ani jedna z těch knih není dokonalá – jaká je? – ale obě představují velmi citlivý, poctivý, a dokonce bych řekl vidoucí způsob psaní. Mě samotného vlastně v knihách nejvíce zajímají takové ty okamžiky zjevení, kdy někdo něco přesně vystihne, pojmenuje, ukáže, a Myšková i Šindelka tuhle schopnost mají.
HN: Píšete další román, nebo zatím hledáte téma?
Témata si nosím s sebou, další román však zatím nepíšu.
