Davidův projekt vyšle signál o sebevědomí českého umění, říkají kurátoři ze zahraničí

Marta Giliová - ředitelka pařížského muzea Jeu de Paume

V popisu svého projektu Jiří David hovoří o rozdílech mezi domovem a rodnou zemí i veřejným a soukromým prostorem. To jsou témata, s nimiž současné umění pracuje už dávno, ale v uličce, kterou pro svůj projekt na bienále vymyslel David, se tato témata ideálně potkávají.

Přijde mi podstatné, že pro československý pavilon vznikne site-specific instalace pouze pro tento prostor. To je velmi důležitý signál návštěvníkům, kteří do pavilonu v Benátkách zavítají a pochopí, že umělecká scéna v České republice je natolik sebevědomá, že si nápaditě poradí i s prostorem národního pavilonu. Vždyť bienále je především setkáváním různých států, totožností a podob současného umění. Je nezbytné pro něj vytvořit něco vlastního a smysluplného a přitom souvisejícího se zemí, již umělec reprezentuje.

Většina těch, kteří Davidův projekt na benátském bienále uvidí, nebude znát historii Muchova obrazu. Proto asi bude potřeba, aby instalaci doplnil stručný doprovodný text, který návštěvníkům alespoň naznačí, že Davidovo dílo má vzhledem k obrazu, s nímž pracuje, další obsahové vrstvy.

Přišlo mi, že spoustě podaných návrhů, které se nám v porotě sešly, chyběla ambice. U pavilonu reprezentujícího stát je to až zarážející. Mnozí umělci si asi připadali omezeni tím, jak nízkou částku na pavilon věnovalo české ministerstvo kultury. Je nesrovnatelně nižší než obnosy, které podobně velkým budovám poskytují ostatní země. U ostatních návrhů jsem ale často pozorovala tendenci vyplňovat prostor pavilonu za každou cenu. Bližší mi bylo Davidovo řešení, které je naopak velmi čisté a tiché. Všech devět členů poroty jednomyslně hlasovalo pro Jiřího Davida.

Rainer Fuchs - šéfkurátor vídeňského muzea mumok

Trochu mě překvapilo, že návrh na národní pavilon pro takovou událost, jíž benátské bienále v uměleckém světě bezesporu je, může v České republice podat kdokoliv. V Rakousku ministerstvo kultury vybírá kurátora a ten pak volí umělce. Také lze oslovit odborníky, kteří sami navrhnou několik umělců. Obě varianty mi přijdou důstojnější i profesionálnější a zaručují zodpovědný výsledek, jenž reprezentuje to, co se na umělecké scéně momentálně děje. Doporučil bych zvážit, zda se jednou z těchto cest příště nevydat.

Věřím, že i pro českou scénu může být svým způsobem vzrušující, dostane-li zpětnou vazbu ze zahraničí, které nevnímá vztahy na místní scéně, ani si umělce nespojuje s určitými institucemi či galeriemi. Když jsme v porotě hledali vítězný návrh na český a slovenský pavilon, pochopil jsem, že na české umělecké scéně zřejmě existuje značné napětí a zřejmě i konflikty, což je o důvod víc, proč by měl vítěze vybrat někdo s odstupem.

Zároveň si ale uvědomuji, že situace se mění a že nové vedení Národní galerie chce instituci vést k větší profesionalizaci a častějším stykům se světem. To je velmi důležité pro to, aby se česká scéna dostala do mezinárodního kontextu a aby do Česka přijíždělo ještě více umělců ze zahraničí. Na základě této i svých dřívějších návštěv mám pocit, že nyní se věci ubírají správným směrem.

Kdybych měl na základě návrhů, které se nám sešly, zobecňovat, asi bych řekl, že místní scéna bude zřejmě polarizovaná: jedna její část se orientuje na tvrdě konceptuální umění, druhá naopak působí až nezvykle tradičně. Pro mě nepochopitelně mezi těmito dvěma extrémy nic není.

Spousta podaných návrhů také výrazně pracovala s technologiemi. Po technologické stránce sice projekt Jiřího Davida možná tak složitý není, ale minimálně stejně tak složitý je po stránce ideologické. Porota se na něm shodla jednomyslně nejen proto, že byl ze všech nejkvalitněji zpracovaný. Jako jeden z mála návrhů také současnými prostředky reflektuje tradici a přináší reflexi slovanských dějin, ale i i reflexi toho, jak umění pracuje s prostorem, k čemu slouží malba jako médium či jaký je vztah diváka k uměleckému dílu. Zrcadlo, které v projektu Jiřího Davida figuruje, slouží jako metafora celého díla.

Adam Budak - šéfkurátor Národní galerie

Velmi hravě a přitom radikálně projekt Jiřího Davida využívá prostoru československého pavilonu k tomu, aby ovlivnil způsob, jakým se divák setkává s uměleckým dílem. Jde o pocitově i psychologicky nabitou instalaci, při jejíž prohlídce divák zažívá až hrůzu z prázdnoty a pocit naprosté samoty. Tyto pocity následně střídá klaustrofobie a konfrontace jak tváří v tvář samotné malbě, tak i svému vlastnímu odrazu v zrcadle na protější stěně.

Ponoření se do tohoto zrcadla je pro mě klíčové, nastoluje totiž otázku, jak se mění naše národní totožnost a k jakému národu či státu člověk přísluší. Kdo se do Davidovy instalace ponoří, začne se ptát nejen po historii či paměti svého národa, ale i po tom, kým vlastně sám je a jakou v komunitě hraje roli.

Dílo Jiřího Davida nás v porotě přesvědčilo i tím, jak profesionálně bylo zpracované. Autor dodal třístránkový popis,v němž citoval právníka a sociologa Jiřího Přibáně, kterého si vybral za vědeckého konzultanta. Uměleckým kritikem, jenž Davidův projekt zaštítil, je editor magazínu Frieze Jörg Heiser. Ten ve svém doporučení píše, že Davidův návrh je tím správným projektem ve správném čase a na správném místě.

Zajímavé na Davidově díle je i to, že původní Muchův obraz velmi výrazně a záměrně pracoval s barvami, které příslušely různým částem díla a každá v něm měla svoji symboliku. To, že Jiří David obraz přemaluje v černobílé, celému projektu dodává další vrstvu navíc.