Nekrolog: Landovský byl výrazný ve filmu, bytovém divadle i v exilových rolích

Ve věku osmasedmdesáti let tento pátek zemřel dramatik, herec a signatář Charty 77 Pavel Landovský.

Patřil k nejvýraznějším československým hercům druhé poloviny 20. století, výrazné byly zejména jeho role Lopachina v Čechovově Višňovém sadu nebo Hejtmana v Gogolově Revizorovi, jejž režíroval Jan Kačer. V Československu i v Rakousku, kam byl Landovský později nucen emigrovat, býval spojován častěji s komediálními rolemi. Ve svých vlastních divadelních hrách se ale soustřeďoval na vážná témata, zejména mezilidské vztahy a "hledání vnitřní svobody ve zideologizované skutečnosti", jak napsal literární historik Jaroslav Med.

"Proti konvencím stavěl lidskou přirozenost a spontánnost. Jeho dramatické postavy demaskovaly prázdnotu společnosti," napsal Med.

Rodák z Havlíčkova Brodu, "vychovanej a koncipovanej do první republiky", jak o sobě Landovský říkal, nastoupil na strojní průmyslovou školu v Teplicích, chvíli se učil i nástrojařině v Tesle v Pardubicích. Čtyřikrát neúspěšně skládal herecké zkoušky na pražskou DAMU. Teprve později se dozvěděl, že komisi vždy přišel i "strašný trakař spisů" na Landovského otce, jenž coby rodák z Charkova roku 1921 uprchl z Ruska, a tudíž byl považován za dezertéra z Rudé armády. "Jsem dítě emigranta a sám jsem jako emigrant skončil," shrnul to později Landovský.

Ten své první profesionální herecké angažmá našel v letech 1960 až 1961 v divadle v Šumperku, vzápětí účinkoval v operetách v Teplicích, pak v Klatovech, kde ale bylo divadlo vzápětí zrušeno, následně v Pardubicích a nakonec v pražském Činoherním klubu. Tam začal hrát pravidelně a také již sám divadelní hry psal. Mimořádně úspěšný byl zejména Hodinový hoteliér, jehož roku 1969 uvedl Činoherní klub tehdy ještě i s Oldřichem Novým. Tohoto předního prvorepublikového herce Landovského hra vrátila k činohře.

"Co se týče divadla, byl pro mě Činoherní klub vším. Bylo to mé první angažmá v Praze a zažil jsem v něm to nejlepší i to nejhorší," uvedl kdysi Landovský v anketě Lidových novin. A do sborníku o Činoherním klubu, jejž roku 2006 sestavil kolektiv editorů, o tehdejších letech v divadle dodal: "Všichni se jakoby podíleli na projektu, kterému by se dalo říci, že hrajeme téma. Bylo lhostejno, jestli někdo hraje větší roli, nebo menší roli, nebo ještě menší. Důležité bylo, že to funguje."

Již v šedesátých letech se však Landovský začal objevovat i ve filmech, hrál například v Marketě Lazarové a Adelheidě režiséra Františka Vláčila, dále v Krejčíkově snímku Pension pro svobodné pány, ztvárnil zloděje v Ostře sledovaných vlacích. Výrazná byla i jeho role v Utrpení mladého Boháčka, kterou, jak říkal, vzal jen proto, že v ní mohl volně improvizovat. V té samé době se Landovský účastnil například uměleckých happeningů Eugena Brikciuse, s nímž se později přátelil i v době, kdy se oba ocitli v exilu ve Vídni.

Již od svých čtyřiadvaceti let, kdy se potkali v pražské Viole, měl též Landovský blízko k Václavu Havlovi. V červnu 1978 se spolu s režisérem Lubošem Pistoriusem sešli v domě u Vladimíra Merty, aby v improvizovaných podmínkách natočili audionahrávku Havlovy hry Audience. "Šli jsme hrozně složitě, já šel jinudy, přelézal jsem jiný ploty, Havla zase pašovali a hodili na něj v autě deku, aby si ho nikdo nevšiml," vzpomínal Landovský, který namlouváním postavy Sládka strávil zhruba tři dny. Nahrávka se později šířila kopírováním z kazety na kazetu.

"S Václavem jsme byli kamarádi. Kdykoli nepřišel domů, říkal Olze, že byl se mnou. Každej chlap někoho takovýho má, kdy doma řekne: šel jsem s ním na pivo, vožrali jsme se a já pak usnul na stole," řekl roku 2000 v rozhovoru pro LN. V něm také vzpomínal, jak se s Havlem za komunismu setkávali "u babičky Anny", tedy u hrobu jeho babičky v obci nedaleko Havlova Hrádečku. Právě tam se ostatně Landovský roku 1975 podruhé oženil.

Herci režim neustále připomínal kádrové materiály a Landovský jej proto často oplátkou provokoval. Vzpomínal například, jak nechodil k volbám, nechával se vyhledat volební komisí s urnou a pak ji vyháněl. To ale bylo v době, kdy už byl Landovský z divadla vyhozený a nesměl se objevovat ve filmech ani v televizních seriálech.

Landovský patřil k prvním signatářům Charty 77. "Havel mi tehdy ještě říkal, ať si to rozmyslím a počkám, ale mně přišlo, že nastala doba, kdy se člověk musí nějakým způsobem vyjádřit, nebo si sám sebe přestane vážit," vzpomínal.

Spolu s Václavem Havlem a Ludvíkem Vaculíkem tak v lednu 1977 jeli k Federálnímu shromáždění a do Československé tiskové kanceláře, aby představitelům režimu předali obálky s prvními podpisy. Přestože Landovský se se svým saabem pokusil vozidlům Státní bezpečnosti ujet ulicemi pražských Dejvic, nakonec byli všichni zadrženi a celou noc vyslýcháni v Bartolomějské ulici. Zpráva o jejich zatčení se však tentýž den skrze francouzský deník Le Monde rozletěla do světa.

Tou dobou již Landovský přišel i o všechna divadelní angažmá a od roku 1975 se mohl věnovat pouze bytovému hraní s Vlastou Chramostovou, Terezou Boučkovou a Vlastimilem Třešňákem, kde hrál Shakespearova Macbetha. V době zákazů též pod jménem dramatika Alexe Koenigsmarka napsal několik epizod rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?, užíval i pseudonymu Josef Dušek.

Od podepsání Charty přišlo i časté zatýkání, přesto Landovský například roku 1977 inicioval první setkání Havla s anglickým dramatikem Tomem Stoppardem, jenž tehdy v Československu strávil celý týden.

Krátce poté ale StB na Landovského zesílila tlak. Po zákroku proti chartistům na plesu v Národním domě na Vinohradech roku 1978 začala Landovskému vyhrožovat, že "jej pověsí". Pod nátlakem pak v rámci akce, kterou tajná služba nazvala Asanace, musel v lednu 1979 vycestovat do Rakouska a vzápětí byl v nepřítomnosti zbaven občanství.

V Rakousku se Landovský ihned stal členem předního vídeňského divadla Burgtheatru. Sám ale později říkal, že emigraci dlouho považoval za dočasnou a očekával, že za rok dva jej vládnoucí moc v Československu pustí zpět. Divadelní angažmá v Rakousku získal rychle, přestože, jak říkal, musel zprvu hrát většinou cizince. V tomto svůj osud přirovnával k dalšímu emigrantskému herci Janu Třískovi. "Landovský byl velmi důležitý jako nový přírůstek do divadla, podobný typ herce tam chyběl. Také nám konečně vysvětlil, co se přesně dělo a děje ve vaší zemi. Rychle se naučil jazyk a stal se ve Vídni velmi vyhledávaným hercem i spisovatelem," vzpomínal pro časopis Reflex po letech režisér a herec Klaus Maria Brandauer.

V emigraci stihl Landovský hrát také ve filmové adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, kterou roku 1987 natočil americký režisér Philip Kaufman. To ale nebyla Landovského jediná kunderovská role, již roku 1969 se objevil ve filmu dle Kunderovy povídky Já, truchlivý bůh, kde ztvárnil řeckého Brňana Apostolka. Kromě toho Landovský v emigraci účinkoval například ve snímku režiséra Bernarda Šafaříka nazvaném Psí dostihy, jenž v německy mluvících zemích zaznamenal značný ohlas i na festivalech.

Do Československa se Landovský vrátil hned v roce 1989, již v pondělí 27. listopadu spolu s Pavlem Kohoutem vystoupili na mítinku v Bratislavě. "Žádnej ‘výstřel z Aurory’ se nekonal. Byla za tím systematická práce ohrožených lidí z Charty 77. Havel mi z bezpečného telefonu asi o čtrnáct dní dříve řekl doslova: ‘Začátkem prosince budeme pochodovat’," napsal později Landovský. I po revoluci si ale udržoval byt ve Vídni a v Burgtheatru ukončil herecké angažmá teprve roku 1996. "Bylo mi tam dobře, jsem tam, jak jen můžu," říkal ještě před patnácti lety.

V prvních letech po revoluci se mu podařilo navázat na předexilovou kariéru, našel si hostování opět v Divadle Na zábradlí a v Činoherním klubu, hrál v inscenaci Hamleta v Národním divadle. "Divadlo je takový útvar jako pohyblivé písky - když ho lidé potřebují, vynoří se, a když ne, tak mu nepomůže ani svěcená voda, a to samozřejmě platí i pro divadlo české," říkal.

Landovský také v Činoherním klubu organizoval takzvané "tiskové konference bez novinářů" nazvané Tak jsem tady…, v nichž odpovídal na dotazy diváků. Vydal knižní rozhovor s Karlem Hvížďalou nazvaný Soukromá vzpoura, šestidílný cyklus jeho vzpomínek pod názvem Jmenoval jsem se hercem zase otiskly Divadelní noviny.

Generace televizních diváků, kteří dospívali po revoluci, si herce zapamatovala díky roli tupého majora Terazkyho ve filmové komedii Černí baroni, jež vznikla podle románu Miloslava Švandrlíka. "Terazky nemohl být úplný blbec. Musel hodně prodělat. A jediné, proti čemu u útvaru bojoval, byla ‘mimoriadna udalosť, lebo dobre vedel, že to nemože pripustiť’. Tak jsem se ho i snažil zvěčnit včetně jisté míry laskavého pochopení," vzpomínal Landovský, jenž v souvislosti s Černými barony často hovořil i o Dobrém vojáku Švejkovi, v němž spatřoval jistou podobnost.

Jedním z jeho posledních profesních úspěchu bylo, když svoji hru Hodinový hoteliér inscenoval v někdejším carském divadle v ruském Omsku. "Rozhodli se to inscenovat, protože, jak mi napsali, to je divadelní text ve stylu ruských realistů z počátku století posunutý do jeho druhé poloviny," vysvětloval.

Svoji poslední hru Protentokrát zbohatneme napsal roku 1998. Toho roku, kdy odešel z vídeňského Burgtheatru, také zřejmě naposledy hrál na jevišti. V divadle už pak ožívaly jen jeho hry, například roku 2004 v Divadle v Dlouhé ale ještě sám režíroval scénická čtení Arestu a Supermanky. Tyto hry původně vyšly v exilovém čtvrtletníku Paternoster.

Roku 2002 z rukou prezidenta Václava Havla převzal medaili Za zásluhy.