Mario Vargas Llosa: Kdo zabil Palomina Molera?

„DOPRDELE!“ vykoktal Lituma s pocitem, že se pozvrací. „Co ti to udělali, hubeňoure?“ 

Mládence oběsili a navíc narazili na zpuchřelý strom rohovníku v tak absurdní poloze, že vypadal spíše jako strašák do zelí nebo figura vyjeveného krále karnevalu než jako obyčejná mrtvola. Předtím nebo potom, co ho zabili, ho navíc rozmlátili na maděru a pěkně se na něm vyřádili: rozdrcený nos a ústa, vrstva sražené krve, modřiny, otevřené rány, popáleniny od cigaret a jako by to nestačilo, Lituma zjistil, že se ho snažili vykastrovat, protože mu varlata visela mezi nohama. Byl bosý, nahý od pasu dolů, košili v cárech. Mladý, hubený, snědý a samá kost. Z hejna much poletujících kolem jeho tváře probleskávaly černé kudrnaté vlasy. Všude v okolí se potulovaly ucourané kozy, hrabaly pod kamením ve snaze najít něco k snědku a Litumovi blesklo hlavou, že se každou chvíli zakousnou i do nohou mrtvého.

„Kdo to doprdele mohl udělat?“ vykoktal ze sebe a zadržoval dávení.

„Co já vím,“ ohradil se kluk. „Mě vynechejte, já za to nemůžu. Buďte rád, že jsem vám to řek’.“

„To není o tobě, mladíku,“ mumlal Lituma. „Sprostě nadávám, protože se mi nechce věřit, že po světě pobíhaj tak zvrácený lidi.“

Hoch se musel ráno vyděsit k smrti, když hnal kozy po kameništi a narazil na tohle. Zachoval se však jako vzorný občan, to ano. Nechal stádo pást se na kamení a rozběhl se na komisařství do Talary. Nebylo to jen tak, vždyť Talara je odsud nejméně hodinu pěšky. Litumovi se vybavila jeho zpocená tvář a pobouřený tón, když se objevil na stanici: „Na cestě do Lobitos zabili ňákýho člověka. Jestli chcete, tak vás tam zavedu, ale musíte jít teď hned. Nechal jsem tam kozy a někdo by mi je moh’ štípnout.“ 

Žádnou mu naštěstí neukradli. Když dorazili, četník si i přes to, že jím pohled na mrtvolu otřásl, všiml, že chlapec počítá stádo na prstech a že si ulehčeně oddychl: „Jsou všechny.“

„Panenkomarja,“ zvolal taxikář, stojící za ním, „co to má být!“

Cestou jim sice pasáček přibližně popsal, co je čeká, ale jedna věc je si něco představovat a druhá vidět to a cítit. Mrtvý totiž také příšerně páchl. Není divu, vždyť slunce svým žárem proráželo kameny i lebky. Tělo se rozkládalo jako o závod.

„Pane, pomůžete mi ho sundat?“ zeptal se Lituma.

„Co mi zbývá,“ zavrčel taxikář a pokřižoval se. Odplivl si přímo na strom. „Kdybyste mi řekli, k čemu bude moje fordka sloužit, nevzal bych to ani zadarmo. Vy i poručík mě zneužíváte. Myslíte si, že se mnou můžete vorat.“

Don Jerónimo byl v Talaře jediným taxikářem. Se svou prastarou károu, černou a velkou jako pohřební vůz, měl dokonce dovoleno projíždět kolikrát chtěl mříží dělící obec od vyhrazené zóny, kde se nacházely kanceláře a domy gringů z International Petroleum Company. Poručík Silva a Lituma využívali taxi na všechny přesuny příliš dlouhé pro jízdu na kole nebo na koni, což byly jediné dopravní prostředky na stanici civilní gardy, tedy místního četnictva. Kdykoliv taxikáře zavolali, nesouhlasně vrčel a namítal, že přichází o prachy, a to přesto, že mu poručík vždycky uhradil benzín.

„Počkejte, done Jerónimo, teď jsem si vzpomněl,“ prohlásil Lituma, když už chtěli mrtvého odnést. „Nesmíme se ho dotknout, dokud nedorazí soudce a neprovede ohledání.“

„Tahle pitomost znamená, že si celou cestu zopakuju,“ zasípal starý. „Upozorňuju vás, že soudce mi buď zacáluje, nebo si bude muset hledat jinou kraksnu.“

Náhle se plácl do čela a s dokořán otevřenýma očima se sklonil k mrtvému.

„Ale tohodle já znám!“ zvolal.

„Kdo to je?“

„Jeden z pilotů, co přijeli na leteckou základnu v poslední várce,“ taxikář byl rozrušený. „Je to on. Piuřan, co si prozpěvoval bolera.“

„PROZPĚVOVAL bolera? Tak to musí být ten, o kterém jsem ti povídal,“ ujišťoval Opičák. 

„Jo, ten,“ přisvědčil Lituma. „Ověřili jsme si to, je to on. Palomino Molero z Kastilské čtvrti. Zbývá vyřešit, kdo ho zabil.“

Byli v baru u Chungy, zvané Taškářka, nedaleko stadionu, kde se právě zřejmě odehrával zápas v boxu, protože se až k nim zřetelně nesly výkřiky fanoušků. Četník využil pro cestu do Piury svůj volný den. Přivezl ho ráno řidič kamionu společnosti International a také ho měl o půlnoci odvézt zpátky do Talary. Pokaždé, když byl v Piuře, trávil čas s bratranci Leónovými, Josém a Opičákem, a také s Josefinem, kamarádem ze čtvrti Gallinacera, zatímco Lituma a rodina Leónových pocházeli z Mangacheríe. Mezi oběma čtvrtěmi zuřila krutá rivalita, ale pro přátelství těchto čtyř to nebyla překážka. Byli nerozluční, měli svou hymnu a říkali si Frajeři.

„Vyřeš to, Litumo, a povýší tě na generála,“ ušklíbl se Opičák.

„Nebude to jen tak. Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl a nejhorší je, že úřady nespolupracují.“

„Copak, kamaráde, nejste tím úřadem v Talaře právě vy?“ divil se Josefino.

„Poručík Silva a já jsme četníci. Nespolupracuje vedení letectva. Ten hubeňour byl pilot, takže když nám nepomůžou oni, nehneme se z místa.“ Lituma odfoukl pěnu ze sklenice a napil se piva s pusou roztlemenou jako krokodýl.

„Doprdelepráce. Kdybyste ho viděli, všecka sranda by vás přešla a neplánovali byste návštěvu hampejzu. Pochopili byste, proč nemůžu myslet na nic jiného.“

„My tě chápeme,“ namítl Josefino. „Ale nebaví nás mluvit pořád jenom o mrtvole. Už nám s tím svým nebožtíkem dej pokoj, brácho.“

„To máš z toho, že ses stal policajtem,“ poznamenal José. „Kdybych já musel pracovat, naskákaly by mi pupínky. A navíc se na to nehodíš. Chlupatej musí mít srdce z kamene, a kdykoliv je to potřeba, být kurva. Ty seš citlivka k posrání.“

„Máš pravdu, to jsem,“ souhlasil sklesle Lituma. „Ten vyzáblík mi nejde z hlavy. Mám těžký sny, zdá se mi, že mi někdo drtí koule jako jemu. Chudák, měl je až ke kolenům a rozmačkaný jako smažený vejce.“

„Tys mu na ně sahal, bratranče?“ smál se Opičák.

„Když mluvíme o koulích, přefik už poručík Silva tu macnu?“ chtěl vědět José.

„To s tou jeho tlusťoškou nám nedá spát,“ přidal se Josefino. „Už mu dala?“

„Dává si takovýho majzla, že ho odnesou na krchov dřív, než to s ní zkusí,“ povzdychl si Lituma.

José vstal: „Pojďte do kina zabít čas, protože do půlnoci to tu bude vypadat jako v rodinný hrobce. Ve Variedades dávají něco o Mexikáncích s Rositou Quintanovou. Platí samozřejmě policajt.“

„Nemám prachy ani na tohle pivko,“ ohradil se Lituma. „Dáš mi to na sekeru, Taškářko?“

„Ať ti půjčí, víš kdo,“ odpověděla Chunga znuděně od pultu.

„Věděl jsem, že to řekneš,“ utrousil Lituma. „Jenom jsem tě chtěl trochu pozlobit.“

„Jo, to ti jde dobře,“ zívla Taškářka.

„Dva nula pro Chungu,“ zašklebil se Opičák.

„Jenom se nerozčiluj, moje milá Taškářko,“ uklidňoval ji Lituma. „Tady máš, co ti dlužím. A nenavážej se do mý nebohý matky. Chudinka, už je mrtvá a zakopaná v Simbilá.“

Taškářka, vysoká, drsná ženská neurčitého věku, si vzala bankovky, přepočítala je a vrátila mu, když četník, bratři Leónovi a Josefino už byli na odchodu.

„Jedna otázka, Taškařičko,“ prohlásil vyzývavě Josefino. „Ještě ti žádný zákazník nerozbil flašku o hlavu za to, jak s lidma mluvíš?“

„Odkdy je pán tak zvědavej,“ odsekla Taškářka a ani se na něj nepodívala.

„Jednou to někdo udělá za to, že seš tak roztomilá.“

„Vsadím se, že ty to nebudeš,“ zívla Chunga už znovu opřená o pult tvořený deskou položenou na několika sudech.

Čtyři Frajeři přešli písčinu k silnici kolem klubu bílých obyvatel Piury, směrem ke Grauově pomníku. Noc byla vlahá, klidná, hvězdnatá. Vzduch byl prosycený vůní rohovníků, koz, oslích výkalů, smažených vajec a Lituma, kterému nešel z hlavy obraz Palomina Molera napíchnutého na kůl a roztrhaného na kusy, se ptal sám sebe, zda lituje toho, že se stal četníkem, místo toho, aby žil jako tihle neporazitelní vychutnávači života. Ne, ničeho nelitoval. Práce byla sice za vyliž kapsu, ale aspoň se každý den najedl a nepronásledovala ho nejistota jako dřív. José, Opičák a Josefino pískali střídavě valčík, zatímco on si snažil vybavit kolébavý přízvuk a uspávající melodii, s nimiž podle všech prozpěvoval hubeňour bolera. Ve dveřích kina se rozloučil s bratranci a s Josefinem. Zalhal jim: řidič ze společnosti International se vrací do Talary dříve než obvykle a on tam nechce zůstat trčet. Snažili se ho pumpnout o nějaké peníze, nepustil však ani čtvrťák.

Vydal se na hlavní náměstí. Cestou zahlédl na rohu jednookého básníka Joaquína Ramose táhnoucího za sebou kozu, kterou nazýval „má gazela“. Náměstí bylo plné lidí, jako by se tam chystal nějaký koncert. Lituma si jich nevšímal a rychle, jako člověk spěchající na milostnou schůzku přešel starý most až do Kastilské čtvrti. Ta myšlenka ho napadla, když popíjel v baru u Taškářky. A co když tam nebude? Co když se odstěhovala, aby na své neštěstí zapomněla?
Ženu však našel sedět na lavičce před domem; vychutnávala si noční svěží vzduch a vyloupávala kukuřici do mísy. Otevřenými dveřmi hliněné chatrče zahlédl v místnosti osvětlené petrolejkou nuzné zařízení: proutěné židle, některé dokonce děravé, stůl, několik mís, truhlu sloužící jako příborník a kolorovanou fotografii. Hubeňour, pomyslel si.

„Zdravím vás,“ řekl a zastavil se u ženy. Všiml si, že je bosá a má tytéž černé šaty, v jakých se objevila ráno na talarském komisařství.

Zamumlala „dobrý večer“ a podívala se na něj; nepoznala ho. Vychrtlá psiska kolem se navzájem očichávala a vrčela. V dáli bylo slyšet drnkání kytar.

„Můžeme si chvíli promluvit, doňo Asunto?“ zeptal se uctivě. „O vašem synovi Palominovi.“

V přítmí Lituma rozeznával tvář protkanou vráskami a oči, skoro skryté za opuchlými víčky, hledící na něj s nedůvěrou. Byly ty oči vždy takové, nebo to způsobily až proudy slz v posledních dnech?