Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Pinky a já jsme se zase po čase měli sejít. Léto zrovna dohořívalo a já jsem strašně chtěl být free, ale i na tohle jsem byl nějak líný. Vystoupil jsem z vagonu a prošel nádražní halou, prosklenou klen­bou na mě shora padalo světlo, dělalo mi fleky na šatech a na ob­ličeji, že jsem musel vypadat jako figura z impresionistického obrazu, celý slepený z těch skvrn. Zahlédl jsem Pinkyho na pro­tější straně silnice. Zelená otlučená Škoda 100 zaparkovaná u obrubníku vypadala o poznání hůř, než jak jsem si ji pamato­val z loňského prosince, zato Pinky byl zase o něco tlustší a snad i menší, umaštěné vlasy, rovné jako hřebíky, měl ulíznuté k čelu.

„Nazdar, vypadáš rok od roku blbějc, jak to děláš?“

„Radši nasedej, promovaná hlavo, jak se cejtíš po tý slávě? Máš ještě zborcený krystaly, ne?“ strachoval se Pinky.

„Kdyžs mi volal, říkals, že dáváš auto do generálky.“

„Rozmyslel jsem si to, s tímhle pekáčem už nemá cenu něco dělat. Ale mám v pácu něco fajnovýho, fakt, budeš čumět, cizi­na, trochu jetá, ale dobrá. Akorát musím splašit ještě pár tisíc korun, no...“

„Pár desítek tisíc jsi chtěl říct,“ opravil jsem ho.

„Jo, tak ňák. Co se nám narodil kluk, to víš, to je konec. Ale mám pro tebe dobrou zprávu. Odklidil jsem na tyhle dva dni Markétu i s Michálkem ke tchyni, byt je volnej!“

„To jako mám mít radost, jo? Dva roky, co seš ženatej, mi sli­buješ, že mě seznámíš, a nakonec ji vždycky pošleš pryč, když přijedu.“

„Ukážu ti ji na fotce.“

„Tak dík.“

„Můžem na ni vzpomínat v hospodě, nechala mi tu něco, za co budem pít.“

„Dala ti kapesný do knajpy?“

„Ne prachy, ale stravenky. Kupony, co fasujou v práci, lístky RaJ, víš.“

„Jaký lístky? Ráj?“

„RaJ, vole, Restaurace a jídelny, státní podnik!“

„Aha. A kam pudeme? Jako minule?“

„Můžem kamkoli, mám těch kuponů celej aršík, to ani ne­prochlastáme. Máš hlad? Markéta nám navařila guláš na celý dva dni.“

Vymotávali jsme se složitě z centra města, potom širokou sil­nicí na sídliště, bílé hradby panelových domů nám svítily na­proti, Pinky jel, co to dalo, až se plechy staré škodovky roztřásly a drnčely tak, že až zaléhalo v uších.

„Proč jedeš jako blázen, tady neměřej?“

„Klid, docente.“

„Neříkej mi docente...“

„Radši se drž, teď budu zatáčet...“

Pinky a já jsme si vykračovali ulicí vedoucí k náměstí, den zlát­nul na kupoli nějakého otlučeného chrámu, můj den v cizím městě se pomalu zhášel, ze starobylých uliček dýchala naděje na kus nějakého tajemství, ale nedalo se to uchopit ani pojmeno­vat nebo zapamatovat. Potkávali nás dělníci, co se vlekli z práce nebo z melouchu, cikánské děti v otahaných hadrech. Pinky si plácal na zadní kapsu svých džínů.

„Každá stravenka má hodnotu deseti korun. Za to máš dvě dvanáctky nebo čtyři desítky, to už je jedno. Osobně bych navr­hoval jít někam na desítku.“

„Jak chceš, mně je to jedno. Hlavně ať nejdem dlouho.“

Míjeli jsme okna hospody, doléhal k nám šum a větrák vy­dechoval ten nezaměnitelný pach českých pivnic a výčepů. Pin­ky už držel ruku na klice, ale já jsem si všiml zažloutlé cedulky za jedním z oken.

„Stůj! Tohle není RaJ. Tohle patří pod HaR, Hotely a restaura­ce, státní podnik, je to tu napsaný.“

„To je škoda, pivo tu maj celkem dobrý.“

„Tak pudem jinam.“

„Ale ne, zajdem sem na jedno a pak budem chlastat někde jin­de za lístky, jo?“

Hospoda byla obsazená, stěží jsme našli dvě místa u stolu, po­litý ubrus, ale lepší než nic. Pivo roznášela ženská v umouně­ném bílém plášti a s kovovou sponkou ve vlasech. Sedli jsme si a Pinky mi vyprávěl o fabrice, a jak ho to všechno sere, ani jsme si nenechali napsat účtenku a zaplatili jsme rovnou, jen co hos­tinská položila půllitry před nás. Poslouchal jsem Pinkyho stes­ky a čekal, až ho pustí jeho existenční témata a začneme se bavit o kravinách, jenže nějak to nepřicházelo. Už jsme měli dávno dopito a on pořád mluvil. Když jsme se konečně zvedli a vyšli před hospodu, nadechl jsem nějaký stesk, který mi úplně zmáčkl srdce, nevěděl jsem, kde se vzal, a tak jsem musel říct nahlas pár sprostých slov, abych to nějak zahnal.

Zamířili jsme s Pinkym na náměstí a sedli jsme si do celkem dobrého lokálu, čisté ubrusy, jen namodralá clona cigaretového kouře ležela na celém sále. Vzal jsem do ruky jídelní lístek za­sunutý v průhledné fólii a uviděl jsem ten samý znak, stejnou hlavičku, HaR, nastavil jsem to Pinkymu před oči.

„To se na to vykašlu, kde je ňáká hospoda pod RaJ, vždyť jich musí bejt plný město, no ne?“

„Ty tvoje lístky jsou pěkně na hovno, radši si to normálně za­platíme a zůstaneme tady.“

„Blbost, dáme si tu pivo, když už jsme tu, ale pak najdem hospo­du, kde tyhle lístky berou. To by byla škoda, mám jich plnou kapsu.“

Hospodský nám donesl dvě plné sklenice a já jsem raději za­čal mluvit první, aby Pinkyho náhodou zase nenapadlo bavit se o fabrice a nočních šichtách.

„Hele, co je to za auto, jak si na něj brousíš zuby?“

„Renault, dobrej koráb, známej ho dotáh přímo z ciziny, ale už ho prdnul. Není to ale zlý, je vzatej na předek, pravej blatník a trochu nárazník a pravý dveře. Dává ho dohromady a pak ho chce střelit. Láká mě to, ale kde sebrat prachy?“

„Řekni tchánovi.“

„Seš blbej? To radši budu jezdit na kole. Ten je spokojenej, když mě vidí dvakrát do měsíce, a mně to připadá ještě moc často.“

Restaurace se zaplnila, Pinky vykládal o autech, to bylo jeho. „... pořádnej silnej auťák, to je můj sen číslo jedna, člověče. Jel jsi někdy s ňákým takovým autem, řídil jsi ho? To je pocit jako bejk, ty vole, jenom polechtáš plynovej pedál a cejtíš, jak to vystřelí, jak tě ta síla táhne dopředu, ty kobyly pod haub­nou, cejtíš ten vodpich v rukách na volantu, v zádech, v koulích, rozumíš, když to rozjedeš na rovině na sto vosumdesát, motor jde tiše jako šicí stroj, jen tak šumí a ty prostě jedeš. A v zatáč­kách to dřepí, vnímáš, že se to nehne, drží na silnici jako při­sátý. V takovým autě už se cejtíš jako svéprávnej člověk, jako dospělej chlap...“ 

Než jsem dopil sklenici, Pinky vypil ještě jedno pivo navíc a vstával od stolu. Chtěl jsem zůstat, ale Pinky už platil u výče­pu, a tak jsme znovu vypadli na ulici, už bylo šero a podél domů se ploužily šelestící stíny lidí. Na vysoké budově na rohu sví­til červený nápis BUDUJ VLAST, POSÍLÍŠ MÍR. Pinky se zašklebil a chtěl jít dovnitř toho domu, už stál na posledním schůdku pře­de dveřmi, že se jich tam zeptá, co má to heslo znamenat, ať mu to vysvětlí, jak posílí mír, když bude budovat vlast, jak přesně to funguje, to posilování míru. Ale pak si vzpomněl na své straven­ky v zadní kapse kalhot a přestal lomcovat zavřenými dveřmi z hliníku a skla. Dál jsme pročesávali město.

„Hele, tady za rohem je hospoda, tam chodívá takovej zvláštní chlápek. Nosí vždycky sako a šátek kolem krku, kouří doutní­ky jako Churchill, tahá s sebou dvě tašky nabouchaný knížkama a ty přímo v lokále prodává. Já se v tomhle nevyznám, ale tebe by to mohlo zajímat, prej tam nosí takový ty, co se na ně stávaj ve čtvrtek fronty před knihkupectvíma.“

„Tak jo. Tam zajdem. A ta hospoda je RaJ, nebo HaR?“

„Nevím, ale to je jedno. Nemusíme se tam dlouho zdržovat, jenom se mrkneme, jestli tam ten chlápek je, nebo není.“

V malém útulném sálku bylo úplně nabito, nedostali jsme se k žádnému stolu, tak jsme si dali pivo jen tak na stojáka u pultu, upíjeli jsme a rozhlíželi se po místnosti, ale podivného knihkupce jsme nezahlídli. Pinky se pak ještě pro jistotu zeptal jednoho štamgasta, ale ani on nevěděl, jestli dotyčný dnes přijde. A tak jsme šli zase dál, protože od stání nás bolely nohy a Pin­kyho stravenky tu stejně neplatily.

Další restaurace, na kterou jsme narazili, byla trochu dál od náměstí, jenže byla taky HaR. Ale Pinkymu se tam líbilo, při­sedli jsme si ke skupince starších chlapů, byli hluční a hodně kouřili, překřikovali jeden druhého a od vedlejšího stolu při­cházel také rachot, hráli tam karty o peníze, bulku nebo mariáš, mince a bankovky házeli doprostřed stolu. Točilo se tu dvanácti­stupňové pivo za čtyři koruny osmdesát haléřů, Pinky objed­nal další rundu a já už jsem cítil, jak se mi pivo šplhá do hla­vy, pil jsem pomalu, věděl jsem, že moc nevydržím, a Pinkymu bych stejně nestačil. Řvali jsme si do ucha, abychom se slyšeli a abychom překřičeli ty ostatní kolem nás. V bavlněném trič­ku, ve vlasech, na kůži, všude ulpíval pach cigaretového dýmu a mastných výparů.

„Pinky, ještě se musíme stavit tam, co pracuje ta servírka, jak jsi mi psal, že mi ji ukážeš. Kde to je?“

„Kousek odtud, ale maj tam nejhorší pivo.“

„Ale třeba to spadá pod RaJ, tak bysme tam mohli udat ty tvoje lístky.“

„Hm, to je možný. Dáme si tady ještě jedno a pudem.“

„Já už nechci...“

Podíval jsem se vedle sebe na hustě popsanou účtenku na­šich sousedů. Strejc s ohromným břichem, kvůli kterému musel sedět dál od stolu, takže vlastně neseděl vedle mě, ale za mnou, se na mě usmál a zamrkal.

„To je teda výkon,“ kývl jsem uznale při pohledu na počet čá­rek na podlouhlém lístku.

„To nic není,“ mávl tlustý pán rukou.

„Pánové, něco vám teď povím, poslouchejte dobře,“ spus­til plešatý starý pán naproti, „pamatuju, když jsem byl mladej kluk, ňákýho Fořta, von dělával kočího u statků tady kousek za městem. Vážil něco přes metrák a kočíroval těžký tažný vala­chy, takový, co stahujou klády v lese nebo tahaj velký těžký kočá­ry. Tak tenhle Fořt, břicho měl jak lejtu a ruce v zápěstí silný asi tak, jako má tady mladej stehna, se jednou vsadil s chlapama ze statku, že vypije padesát piv v kuse a nepude se vychcat. Nikdo mu to nechtěl věřit, a tak se vsadili, ustavili sekundanta, kterej měl na všechno dohlížet a dělat čárky na futro za vypitý piva. A ta sázka zněla tak, že když Fořt ty piva vypije a vydrží během toho nejít na záchod, ti chlapi, co prohrajou, zaplatí všechny ty piva, telecí párky pro sekundanta a uzený s křenem pro Fořta, aby moh zajíst těch pětadvacet litrů piva. Tak to rozjeli a díval se celej dvůr, z celýho hospodářství se sjeli lidi, aby to na vlast­ní voči viděli. Fořt měl krizi po sedumnáctým pivu, ale pak se zatáh a lil to do sebe, mezitím vodpočíval a procházel se a tro­chu zajídal tím uzeným a dva dni starým chlebem a těsně před koncem byl už tak voteklej a rudej, že to vypadalo, že normálně praskne, jako když se ovce na pastvě přežere mladý namoklý trávy a nafoukne se. Nakonec do sebe nalil i to padesátý pivo, voči mu lezly z důlků, držku měl celou fialovou, už vůbec nemoh chodit, mluvit ani hejbat rukama, jenom seděl, celej rozteklej, votevřenou hubu a bečel jako tele, fakt, nekecám, viděl jsem to tenkrát na vlastní voči, jak k němu přiskočili dva chlapi, posta­vili ho na nohy a rozepli mu kalhoty, Fořt se jen tak břichem převalil přes voje u žebřiňáku a chcal tři čtvrtě hodiny, teklo to z něj jak z hydrantu přes dvůr a po pěšině dolů ze stráně, nor­mální potok, a úplně to vyplavilo maštal s mladým dobytkem, co stála pod kopcem, jalovice se v tom brodily po kotníky a přespat musely na pastvě, než to druhej den hovnocucem vodčerpali...“

Polovina našeho stolu se po tom strašném příběhu zača­la podivně kroutit a okamžitě musela na záchod, strejcové, co zůstali v klidu sedět, se nám smáli, až se jim pivní pupky na­třásaly. Nakonec jsme se s nimi rozloučili a vyrazili jsme s Pin­kym do hospody, kde roznášela servírka, se kterou by si starouš Pinky hrozně rád něco začal, jenže to nešlo, byl už ženatý a měl dvouletého syna a navíc sám byl malý, zavalitý, s prošedivělými vlasy na skráních, a servírce bylo devatenáct, vlasy zlaté a oči nebezpečně zelené. Jenže když jsme tam přišli, nevšímala si ta holka nejen Pinkyho, ale ani mě, seděli jsme u stolu v koutě a piva jsme se nedočkali, Pinky byl dotčený a došel po půl hodině pro dva půllitry k výčepu sám. Na parapetu ležely noviny, Pinky je vzal a přistrčil přede mne. Byly celé zaprášené, ale kupodivu jen dva dny staré.

„Čti mi, vole.“

„A co?“

„Stačí jen titulky, to zbylý už si domyslím.“

Otevřel jsem tedy noviny a přelétl očima stránky, KRONIKA OSVOBOZENÍ, ZASEDÁNÍ RVHP V MOSKVĚ, PRO INTENZIFIKACI VÝROBY KRMIV, ORIENTOVAT SE PODLE POTŘEB ZÁKAZNÍKA...

„Hm, žádná katastrofa? Žádnej atentát, zemětřesení?“ před­stíral Pinky zájem.

„Jo, počkej, hladomor někde v Africe.“

„To znám, náš generální tajemník jim tam pošle letadlo suše­nýho mlíka.“

„Cože?“

„Sušený mlíko jim pošle. Jako když tam někde v Etiopii nebo kde přišlo to sucho a vyschly oázy a artéský studně, tak náš ge­nerální tajemník ústředního výboru jim poslal sušený mlíko jako bratrskou pomoc ze socialistickýho tábora. Chápeš to, ty vole, su­šený mlíko jim do tý pouště poslal! To je kondolence, vole, do čeho si ho asi mohli rozdělat, to sušený mlíko, když neměli vodu...“

Pokrčil jsem rameny. Pinky seděl trochu schlíple s lokty na stole, snad si prohlížel svůj odraz v zrzavé hladince polovypi­tého piva. Položil jsem noviny zpátky, pod nimi byl ještě jídel­ní lístek naklepaný na stroji přes fialový kopírák, mrknul jsem na něj, zase HaR, Pinkymu už to bylo jedno.

Blížila se zavírací hodina, lidí ubývalo. Pinky už skoro usínal na stole pod tíhou vypitých piv, dlouze zívl a podíval se na mě zastřeným pohledem.

„Víš, co je mý životní přání číslo dvě?“

Mlčel jsem a pozoroval servírku, jak kolem nás zvedá židle a pokládá je na stoly nohami vzhůru, bylo pět minut před desá­ tou hodinou.

„Chtěl bych mít jednou hospodu. Svoji hospodu.“

„Jako úplně svoji, aby ti patřila?“

„Jo.“

„Tak to ses měl narodit jinde, tady jsou všechny státní, RaJ a HaR a tak, znáš to.“

„Je to hovadina, já bych jim ukázal, debilům, jak má vypadat pořádná hospoda,“ tloukl se pěstí do čela a druhou rukou šmát­ral v kapse kalhot a hodil na stůl pomačkané stravenky. Prohlížel jsem si je, bílé potištěné lístky, a pak jsem vyprsknul smíchy.

„Co děláš, vole...“

„Podívej se, co je na těch stravenkách napsáno.“

Pinky si vzal ode mne aršík bílých kuponů a brejlil na ně, napadlo mě, jestli vůbec ještě vidí.

„Ty nevidíš, co je tam za písmena?“

„No, je tam 10 Kčs.“

„To jsou číslice, ale nad tím, co je napsáno.“

„Nad tím je... HaR. Ty vole, jak to?! Jak to HaR? Já jsem měl za to, že mám RaJ!“

„To znamená, že všude, kde jsme byli, jsme mohli platit tě­mahle lístkama a nemuseli jsme se trmácet od hospody k hos­podě.“

„Teď seš chytrej. Jak je to možný?“

Pinky bědoval a já jsem odešel na záchod, nad umyvadlem jsem se díval do svých zarudlých očí, otřel jsem si zpocené čelo, všechno kolem trochu hučelo, vrátil jsem se do prázdného lokálu s lesem zvednutých židlí. Pinky taky vstal a šli jsme po dlaždi­cích ke dveřím. 

„Víš, co mi řek vrchní? Ptal jsem se ho na ty stravenky, když jsi byl na hajzlu.“

„Co ti řek?“

„Že RaJ, rozumíš, RaJ, Restaurace a jídelny, už neexistujou, že už je ten podnik zrušenej...“

Na chodníku na nás spadla vlhká osvěžující noc, vydali jsme se na sídliště pěšky přes celé město. Přes silnici naproti nám pře­cházely dvě dívky v krátkých sukních, na nohou sandálky, byli jsme všichni čtyři v tu chvíli pod jedním tmavým šumícím ne­bem. Pinky to na ně zkusil.

„Nazdar šťávy, kam tečete?“

Zasmály se, ale nezastavily, jen pár metrů za námi se ještě ohlédly, nechtěly s námi mít nic společného. Na začátku sídliště, na prvním paneláku u silnice, byl černou sprejovou barvou na­stříkán veliký nápis: NEPODLÉHEJTE NADĚJI!

Pinky a já jsme spali až do deseti hodin dopoledne, otevřel jsem oči jako první, vstal jsem a pustil oknem do ložnice čerstvý ranní vzduch. Když jsem se obrátil zpátky, udiveně jsem zůstal stát, to, co jsem uviděl na Pinkyho polovině manželského letiště, jsem ne­chápal. Na polštáři, na přikrývce, na prostěradle, na Pinkyho hlavě, v jeho vlasech a všude kolem bylo rozmatlaného něco mastného nebo lepkavého, takové hnědé a béžové bláto. Hlasitě jsem zakřičel a Pinky ani nemohl otevřít oči, protože měl tím vším přilepená víč­ka. Posadil se na posteli a rozhlížel se kolem sebe, nechápal nic stej­ně jako já. Pak odněkud zpod pokrývky vytáhl umělohmotnou kra­bičku, byla to průsvitná čtvercová krabice od nanukového dortu, ještě v ní byly zbytky čokolády a rozehřátého smetanového krému. Pinky vyskočil z postele, zavrávoral a přidržel se nočního stolku.

„Markéta mě zabije, až tohle uvidí.“

Pinky klesl na koberec před postelí a v tureckém sedu la­mentoval a prsty si probíral slepené vlasy, s takhle natuženým účesem vypadal dost punk. Začal jsem se smát, až jsem se musel chytat záclon, abych neupadl.

Když jsem se uklidnil, slyšel jsem sprchu a šplouchání vody z koupelny. Pinky za chvíli vyšel s mokrými vlasy a v županu, vy­padal jako Balzac, sedl si do křesla a dlouze oddechoval.

„Cos dělal s tím nanukáčem?“

„Co..., když už jsi spal, tak jsem se vzbudil hlady, to se mi stává, víš, když takhle v noci odněkud přídu. Hrnu se vždycky do led­ničky a sežeru, na co přídu. Jenže včera tam vůbec nic nebylo, jen ten polárkovej dort v mrazáku. Vzal jsem si ho do postele a jed jsem, no a pak jsem asi usnul.“

Pinky vstal z křesla a odešel do ložnice, pomalu stahoval pro­stěradlo z postele a povlečení z polštáře a přikrývky. Sledoval jsem ho a cukalo mi v koutcích úst. 

„Nečum a napusť vodu do vany.“

„Už se ti tohle někdy stalo, Pinky?“

„S nanukáčem ne. Ale už jsem jednou spal se štanglí salámu, taky s papírem od sušenek a jednou jsem se celou noc válel v so­lenejch arašídech.“

Za okny ty samé stejné betonové stěny, jen víc svítily, když na ně dopadaly sluneční paprsky, nacpali jsme s Pinkym do napuštěné vany umazané prostěradlo a povlečení. Potom jsme se­děli v obývacím pokoji a hrála televize. Z bytu nad námi bylo sly­šet dětský pláč a potom to ustalo. Pinky vypnul televizi a na chvíli bylo ticho jako v akváriu. Bolela nás oba hlava, a tak Pinky vzal z kuchyně kostkovanou nákupní tašku, dal do ní dvě tenisové rakety a trička a míčky a vyrazili jsme na hřiště. Antukový dvo­rec byl přímo uprostřed sídliště, obehnaný plotem s vyvrácenými vrátky, byl vysušený a samá díra, prášilo se na něm při každém kroku, místo sítě bylo natažené tlusté lano. Kolem posedávaly na lavičkách mladé maminky s kočárky, byl všední den.

Pinky a já jsme si hráli na Wimbledon, já jsem byl Ivan Lendl a Pinky byl John McEnroe, potom jsme si vyměnili strany a Pin­ky křičel, že je Adriano Panatta a já že jsem Tomáš Šmíd a hráli jsme o Davisův pohár. Jedna matka u kočárku si ťukala na čelo a ptala se Pinkyho, kolik je mu let, a napomínala ho, aby tak ne­řval, nebo jí vzbudí dítě. Pinky jí řekl, že je pitomá, měl už úpl­ně propocené tričko, funěl jako prase a volal: „Já jsem Martina Navrátilová, a ty?“

„Já jsem Hana Mandlíková,“ zavolal jsem nazpátek přes nata­žené lano a hráli jsme si na tenisový Pohár federace. Ale míčky na hrbolatém povrchu špatně odskakovaly a my jsme se bořili nohama do děr v antuce a někdy nebylo vůbec poznat, jestli mí­ček proletěl nad lanem nebo pod ním. Když slunce stálo v tom nejvražednějším úhlu, přestalo nás to bavit. Poplácal jsem Pin­kyho po ramenou. „Hrál jsi skvěle, fakt, seš king.“

„Hm, tak možná pára z kingova hovna,“ zabručel Pinky. Vlekli jsme se zpátky sídlištěm po horkém asfaltu, nohy jsme měli až po kolena zaprášené cihlovým prachem.

Dusné odpoledne napouštělo sídliště svým nenápadným jedem, únavou a malátností po tučném obědě. Snažili jsme se s Pinkym přemoci ospalost a pokládali jsme na podlahu v polo­prázdném dětském pokoji nový koberec, do té doby stál srolo­vaný v koutě. Potom mi Pinky ukazoval fotografie ze své svatby, byly naházené v krabici od bonboniéry, ženich v černém vypa­dal jako vosková figurína, dost jsem se nasmál.

A nakonec jsem si přehodil batoh přes rameno a vyrazili jsme pěšky přes město k nádraží. Pinky se celou cestu kabonil, kout­kem oka jsem ho sledoval, a když se mi zdálo, že zachmuřeněji už vypadat nemůže, najednou se mě zeptal: „Co se tak mračíš?“

Trochu mě to zaskočilo, ale jeho nálada na mě asi přecházela, aniž jsem si to uvědomoval.

„Za měsíc jdu na vojnu.“

„No a co? Rok to tam vydržíš, čeho se bojíš?“

„Já se nebojím.“ 

Šli jsme dál, Pinky se trochu nervózně usmál, neznělo to ode mne příliš věrohodně, kopal do šutrů a zmačkaných plechovek. 

„To já mám strach.“

Podíval jsem se na něj. „Ty? Z čeho?“

Zvedl oči nahoru k obloze. „Z toho nahoře.“

„Ty myslíš... to, jako... Boha?“

Pinky se na mě soucitně podíval, zašklebil se a nevěřícně nade mnou zakroutil hlavou.

„Z nebe kouká Lenin, vole.“

„Jdi do hajzlu.“

„To si piš. Aspoň z tý naší půlky nebe. Žil, vole, žije a bude žít, vole. Čet jsem to u nás ve fabrice na nástěnce.“

Procházeli jsme tou nejzoufalejší městskou čtvrtí, které se tu říkalo Bronx. Plesnivé stěny starých domů, zaprášená okna, papírky a odpadky v roztřískaných výkladech. Pinky se kolébal vedle mě, čím déle jsme kráčeli, tím víc jsem cítil, že už oba my­slíme na to, až zase budeme každý sám u svých záležitostí a věcí, co nás čekají. Už nebylo co povídat, nemělo už cenu o ničem za­čínat, na těch pár minut. Nádraží už z dálky tlouklo a vyzvánělo, zastavil jsem se před špinavými prosklenými dveřmi nádražního bufetu. Měl jsem sucho v krku, ale Pinky už nechtěl jít se mnou dál, stáli jsme na chodníku.

„Tak se vopatruj u těch zelenejch, a až se tam trochu zabydlíš, tak dej vědět.“

„Hm.“

„A co budeš dělat potom? Vrátíš se tam k vám na vesnici?“

„Nevím.“

„No jo, co bys tam dělal, s diplomem z univerzity,“ odpověděl Pinky za mě.

Plesknul jsem svou úzkou dlaní do jeho nastavené prac­ky s bachratými prsty. Potom jsem ho viděl ještě chvíli z restaurace přes okenní skla, zhrzeného milovníka silných vozů a hoteliéra zkrachovalého ještě předtím, než mohl začít s hote­liérstvím.

Stál jsem u stolu nádražního bufetu a pil žlutou lepkavou limonádu, o jeden stůl blíž ke dveřím stáli u piva dva chlapi, starý šedý nádražák a cikán ve vytahaném odřeném saku. Pod­pírala je deska stolu a odpolední vysílání rozhlasové stanice Hvězda, které šlo z nějakého reproduktoru. Shrbená žena v za­šlém svetru utírala mokrým hadrem umakart a odnášela nádobí, postupovala od výčepu k nám, nadzdvihl jsem mlčky sklenici, když se zastavila u mě. Unaveným krokem se došourala k mým sousedům.

„Tak, páni...“

„Já nejsem pani, já jsem chlap,“ dotčeně se ohradil nádražák.

„Já jsem neřekla pani, řekla jsem PÁNI,“ protáhla nevzruše­ným hlasem šedovlasá žena a utřela desku stolu pod jejich nad­ zvednutými půllitry.

Tam venku za sklem bufetu chodili lidé, svítilo slunce, poslední srpnový den roku devatenáct set osmdesát osm. Mrknul jsem na hodiny nade dveřmi, byly zaprášené i uvnitř, rafičky i ciferník. Ještě jsem měl čas, ale už to ve mně trochu škubalo, nějaký neklid nade mnou, všude kolem a hluboko ve všech vě­cech, které jsem vnímal. Dal jsem si hlavu do dlaní a usilovně jsem se pokoušel přemýšlet o tom, co zabíjí Pinkyho a co je to sakra se mnou.