Chuck Palahniuk: Zatracení

Prvního listopadu, 12.01 tichomořského standardního času

Počátek před početím: preludium života

Odeslal: Leonardgeniuszhadu@psmrtnzvot.pkl

Dobro a zlo vždy existovaly. A vždy existovat budou. Neustále se mění jen naše příběhy o nich.

V šestém století před Kristem vykonal řecký zákonodárce Solón cestu do egyptského města Sais a zpět se vrátil s následujícím líčením konce světa. Podle kněží z chrámu bohyně Neit Zemi postihne kataklyzma, jež ji zakryje plameny a jedovatým dýmem. Za jediný den a jedinou noc se celý světadíl potopí, klesne do moře a falešný mesiáš povede celé lidstvo vstříc zkáze.

Egyptští zřeci předpověděli, že apokalypsa započne jedné poklidné noci na majestátním vršku tyčícím se nad královstvím losangeleským. A zde, jak pějí starodávná orákula, se zámek zlomí a otevře. Mezi velikolepými, zdmi obehnanými sídly v Beverly Crestu pevná petlice se odsune. Jak nám zaznamenal Solón, doširoka se na svých závěsech rozevřou bezpečnostní vrata. A pod nimi čekají, spíce, říše westwoodské a brentwoodské a santamonické, rozkládajíce se v pavučině pouličních světel. A až ozvěnou bude doznívat poslední odbití půlnoci, za těmi doširoka otevřenými křídly vrat bude dlít toliko tma a ticho, leč jen než se burácivě probere k životu motor automobilu a dvé světel se objeví a povede ten hluk kupředu. A z oné brány se vynoří Lincoln Town Car, šouravě se posune vpřed a započne svůj pomalý sestup po vlásenkách zatáček až k horní části Hollywood Boulevardu.

Ta noc, jak popisuje pradávné proroctví, je poklidná, ani vítr nezavane; nicméně jak se lincoln pomalu sune, vsled za ním začíná sílit bouře.

Klesá z Beverly Crestu k Hollywood Hills a táhne se dlouhý a černý jako jazyk člověka zardoušeného oprátkou. Růžové šmouhy lamp kloužou po jeho naleštěném černém krunýři a on sám se leskne jako skarab unikající z hrobky. A na North Kings Road světla Beverly Hills a Hancock Parku zablikají a pohasnou, ne dům po domu, to ulice po ulici vypadávají z elektrické sítě do temnoty ve své celistvosti. A u North Crescent Heights Boulevardu upadá do nicoty čtvrť Laurel Canyon; nejen světla, i zvuky a pozdně noční hudba jsou zdolány. Poslední chvějivé doklady existence města jsou vymazávány, jak vůz plyne z kopce dolů, od North Fairfax Avenue přes Ogden Drive až k North Gardner Street. Takto temnota zaplavuje město vsledu za elegantním vozem.

Po ní pak následuje krutý vítr. Jak předpověděli kněží dávných časů, tento vítr cloumá kšticemi vysokých palem na Hollywood Boulevardu, jež zametají oblohu. Jejich zmítající se listy vrhají dolů strašlivé, měkké tvary, jež s ječením dopadají na dlažbu. A ty zběsilé měkké tvary s kaviárovitě vypoulenýma očima a šupinatě ještěřími ocasy buší do projíždějícího Town Caru. Dopadají s ječením. Jejich horečné spáry drápou do vzduchu. Ani při prudkém dopadu však neprorazí čelní sklo, protože je neprůstřelné. A otáčející se pneumatiky lincolnu je s rachotem přejíždějí a drtí jejich padlou tkáň na kaši. A těmito dolů se řítícími, ječícími, chňapajícími tvary jsou krysy. Jsou jimi k smrti mrštěná, mrskající se těla vačic. Pneumatiky lincolnu prorážejí rudý koberec rozdrcené srsti. Stěrače čistí ještě teplou krev, aby řidiči dopřály výhledu, a ani rozlámané kosti neprobodávají pneumatiky, protože i jejich pryž jest neprůstřelná.

Tak neúnavný je vítr, že zametá ulici, žene před sebou to břemeno rozbité havěti, koulí tím přílivem utrpení neustále za zádí Town Caru, jenž se už dostal na Spaulding Square. Trhliny blesků člení oblohu a déšť je hnán do velkolepých opon, které bombardují taškové střechy. Hrom dunivě troubí fanfáry a déšť rabuje městské popelnice a trhá plastové sáčky a polystyrenové kelímky.

A poblíže vznosné věže Rooseveltova hotelu je bulvár jinak pustý a armáda smetí postupuje městem nebrzděna semafory ni jinými automobily. Každá ulice, každá křižovatka, vše je liduprázdné. Chodníky jsou pusté, jak pradávní zřeci přislíbili, a ve všech oknech vládne tma.

Po vroucích nebesech se nepotulují světla žádných letounů a zalknuté dešťové odpady zanechávají ulice zaplavené deštěm a srstí. Ulice jsou kluzké vnitřnostmi. A než dospějeme ke Graumanovu čínskému divadlu, celé Los Angeles se změnilo v takováto jatka a chaos.

Avšak nedaleko před vozem, v bloku číslo 6 700, ještě stále září neony. V tomto jediném kousku Hollywood Boulevardu je tma stále teplá a klidná. Na dlažbu nedopadá žádný déšť a zelené markýzy Mussova a Frankova grilu nehybně visí. Mraky nad tímto blokem jsou otevřené jako tunel a odhalují měsíc, a stromy podél chodníků se nepohnou. Reflektory lincolnu jsou tak pokryté rudou barvou, že vrhají vpřed šarlatovou cestu a vůz jede po ní. Zářící rudé paprsky odhalí na chodníku mladou pannu, jež stojí přes ulici naproti Hollywoodskému muzeu voskových figurín. Tam, v oku uprostřed strašlivé bouře, upírá zrak dolů, na hvězdicový tvar litý v růžovém betonu, zcela zapuštěný do chodníku. V ušních boltcích má ta děva vybroušená kubická zirkonia velká co deseticent. A její nohy jsou obuty do fejků Manolo Blahnik. Jemné záhyby její rovné sukně a kašmírového svetru jsou zcela suché. Masa kudrnatých rusých vlasů jí spadá na ramena.

Na růžové hvězdě se skví jméno „Camilla Spencerová“, leč tato panna není Camilla Spencerová.

Chodník hyzdí jako strup růžový kusanec uschlé žvýkačky, hyzdí jej několik takových, růžových a šedých a zelených. Žvýkací guma nenese jen potisk lidských chrupů, ale též klikatý vzorek kolemjdoucích podrážek. Mladá děva dloubá do žvýkaček špičkou svých falešných Manolo Blahniků, až konečně onu oplzlou gumu odkopne. Až konečně je hvězda, pokud ne čistá, tedy čistší.

Ve své bublině klidné noci, tiché noci, panna sevře lem sukně a přiblíží si jej k ústům. Plivne na látku, poklekne a cídí hvězdu, leskem leští jméno vyvedené na ní v mosazi, zapuštěné do růžového betonu. Když Town Car zastaví u obrubníku poblíž ní, dívka vstane a překročí hvězdu se stejnou úctou, s jakou by jiný překročil hrob. V jedné ruce drží povlak na polštář. Prsty s olámanými bílými nehty se svírají v pěst a drží pevně ten pytlík z bílé látky, ztěžka prověšený čokoládovými bonbóny Tootsie Roll a Charleston Chew a lékořicovými pendreky. V té druhé ruce má napůl snědenou tyčinku Baby Ruth.

Porcelánem zdobené zuby lenivě žvýkají. Lem z rozteklé čokolády črtá obrys jejích našpulených, napuchlých rtů. Proroci z města Sais nás varují, že krása této mladá ženy bude taková, až kdokoli, kdo ji zří, zapomene na všechny radosti krom jídla a sexu. A tak fyzicky lákavá bude její pozemská podoba, že každý divák se promění v pouhý žaludek a kůži. A dále orákula pějí, že není ani živá, ani mrtvá. Ani smrtelná, ani duch.

Lincoln zatím líně vrní u krajnice a rudá z něj kape. Zadní okno bližší k chodníku se hučivě spustí na škvírku a z luxusního interiéru se ozve hlas. Uvnitř toho oka hurikánu se mužský hlas zeptá: „Koleduješ?“

Do všech směrů tak daleko, jak by kamenem dohodil, za neviditelnou stěnou tma stále jen vře.

Panniny rty potažené rudorudou rtěnkou – odstín „Lovkyně“ –, její plné rty se stáhnou do úsměvu. Tady je vzduch tak nehybný, že každý může zachytit vůni jejího parfému podobného květům zanechaným v kryptě, vylisovaným a schnoucím po tisíc let. Přikloní se k okénku a praví: „Jedeš pozdě. Už je zítra...“ V odmlce dlouze, smyslně zamrká pod tyrkysovým očním stínem, a zeptá se: „Kolik je?“

A jest zjevné, že ten muž pije šampaňské, protože v tom klidném okamžiku dokonce i bublinky z něj znějí hlasitě. A hlasitě zní také tikání jeho náramkových hodinek. Pak mužský hlas zevnitř vozu řekne: „Je nejvyšší čas, aby šly všechny zlobivé holčičky do postele.“

Mladá žena si povzdychne, nyní již teskně. Olízne si rty a její úsměv ochabne. Zpola nesměle, zpola smířeně praví: „Nejspíš jsem přetáhla zákaz vycházení.“

„Někdo to má rád, když ho pořádně přetáhnou,“ odpoví muž. Následně se jí zadní dveře lincolnu otevřou a panna také bez zaváhání vsedne. A tyto dveře, pějí proroci, jsou branou. A vůz samotný, to je tlama hltající cukroví. A Town Car ji zhltne do svého žaludku: interiér má hojně čalouněný sametem jako rakev. Tónované okno se s hučením zavře. Vůz běží naprázdno, z kapoty se mu páří, z naleštěného trupu stéká voda, nyní má kolem sebe rudou obrubu, zvětšující se vous ze sražené krve. Nachové stopy pneumatik vedou z míst, odkud vůz přijel, až do místa, kde teď parkuje. Za ním běsní bouře, ale tady není slyšet nic než ztlumené ejakulace vykřikujícího muže. Pradávní ten zvuk popisují jako mňoukání, jako když krysy a myši cosi drtí k smrti.

Následuje ticho, a potom zadní okno ještě jednou sjede. Olámané bílé nehty se vysunou ven. Houpe se v nich latexová kožka, menší obdoba dívčina bílého povlaku na polštář, ztěžka visící miniaturní sáček. Jeho obsah: cosi kalně bílého. To latexové pouzdro je pomazané rudorudou rtěnkou. Je pomazané karamelem a mléčnou čokoládou. A dívka, stále usazená vzadu v autě, místo aby tu věc upustila do škarpy, přiblíží k otevřenému oknu obličej. Přiloží si latexový sáček ke rtům a vydechne do něj co nejvíc vzduchu. Nafoukne jej a zručně zaváže otevřený konec. Asi jako když porodní bába zavazuje novorozenci pupeční šňůru. Asi jako když klaun na pouti uzluje balónky. Sváže nafouknutou kůži, uvězní uvnitř mléčný obsah, prsty tím začne kroutit. Ohýbá a kroutí tím válcem, až začne mít tvar člověka se dvěma pažemi, dvěma nohama, s hlavou. Vúdú panenka. Velká jako novorozeně. Odporný výtvor, stále pokrytý sladkou vrstvou z jejích rtů, kalný záhadným polévkovitým obsahem získaným od toho muže, pak mrští přímo na střed vyčkávající růžové hvězdy.

Podle proroctví zapsaného Solónem je tato drobná zpodoba obětí z krve a semene a cukru, položenou na posvátný pentagram, je to obětina učiněná u Hollywood Boulevardu.

Té noci a tím obřadem se započíná odpočet do Soudného dne.

A znovu zaplní karosérii vozu zrcadlo okna. A v tom okamžení bouře, déšť a tma pospolu pohltí vůz. Lincoln odjíždí od obrubníku, odnáší mladou dívku pryč, a zatím větry ženou po zemi její odložené ne-dítě. Ten zasukovaný měchýř. Tu modlu. Vítr a déšť pasou své hojné stádečko zmasakrované havěti a plastového odpadu a uschlé žvýkačky, otáčejí jím a ženou to vše směrem, jehož si přitažlivost žádá.