Rusové chtějí žít ve velké říši, řekla v Praze favoritka na Nobelovu cenu

Když se spisovatelka a autorka knižních rozhovorů Světlana Aleksijevičová nedávno v Moskvě, Petrohradu, v Irkutsku či v Omsku ptala ruských občanů, zda chtějí žít v obyčejné malé zemi, či v impériu, slyšela převážně tutéž odpověď. „Říkali, že si přejí žít ve velké říši, aby se nás svět bál a aby si vážil toho, jak jsme velcí. Asi jsme komunismus pochovali předčasně. Něco v jádru společnosti se nestihlo změnit,“ uvedla Aleksijevičová.

Tato běloruská spisovatelka a dle sázkové kanceláře Ladbrokes také letošní favoritka na Nobelovu cenu za literaturu přijela do Česka na pozvání Festivalu spisovatelů Praha, který jí ve čtvrtek uspořádal recepci na ministerstvu zahraničních věcí a v pátek autorský večer v Senátu.

Na obou večerech, kde ji uvedl ministerský náměstek Petr Drulák, autorka hovořila o současném Rusku. „Část viny za nynější situaci padá i na elitu, na nás, kteří jsme Gorbačovovi a Jelcinovi neposkytli podporu a nesnažili jsme se vysvětlit, co se děje a proč se to děje. Možná proto se teď tolik lidí sdružilo kolem Putina,“ řekla.

Aleksijevičová současnou ruskou propagandu označila za snahu „zacpat společnosti uši“, připomněla ale, že i oficiální průzkumy zmiňují zhruba 13 procent lidí, kteří s politikou ruského prezidenta Vladimira Putina nesouhlasí. „Před dvěma roky se našlo zhruba padesát tisíc lidí, střední vrstva mladých lidí, kteří znají jazyky a jsou zaměstnaní, a ti vyšli na náměstí s hesly,“ řekla Aleksijevičová v narážce na protestní pochody, které se konaly v první polovině roku 2012 před opětovným nástupem Putina do funkce prezidenta. Protesty ale skončily nezdarem a dnes jejich účastníci stále častěji emigrují, míní Aleksijevičová.

„Zažíváme teď velkou vlnu emigrace, protože lidé mají pocit, že Rusko míří zpět do středověku. Chtějí svá léta prožít v lepších podmínkách, a proto jezdí také do Česka a na Slovensko,“ podotkla spisovatelka. Sama to označila za tragédii, protože „sotva v Rusku vyrostla slabá vrstva jinak smýšlejících lidí, zase se hned rozptýlí po světě“.

Rusové chtějí žít ve velké říši, řekla v Praze spisovatelka Aleksijevičová

Dalších 10
fotografií

I z tohoto důvodu se sama autorka, jež před deseti lety odjížděla z Běloruska na protest proti prezidentovi Alexandru Lukašenkovi, roku 2011 do rodné země vrátila. „Jsem tam v naprosté izolaci, nemohou o mně mluvit v rozhlasu ani v televizi, mé knihy vycházejí jen v Rusku. Ale vrátila jsem se, protože knihy, které píšu, se musí psát mezi lidmi. Člověk je musí slyšet v trolejbusu, na ulici, v kavárně,“ popsala.

Na večeru v Senátu, jehož se dle pořadatelů měl původně zúčastnit i běloruský velvyslanec, spisovatelka nynější Bělorusko označila za „sametovou diktaturu“ a „imperátorské prezidentství“.

Podstatnou část pátečního večera však Aleksijevičová hovořila o svých nejznámějších knihách. Reportážní prózu nazvanou Modlitba za Černobyl, již roku 2002 v českém překladu vydalo nakladatelství Doplněk, psala prý proto, aby postihla, jak se z obyčejných lidí po havárii jaderného reaktoru v ukrajinském Černobylu během dubna 1986 stali takzvaní lidé černobylští. „Člověk nasedl do taxíku a taxikář řekl: Asi toho brzy nechám, protože ptáci se začali chovat divně, za směnu jich člověk deset přejede. Asi ztrácejí orientaci. Nebo přišla sousedka a pravila: Manžela posílají do Černobylu likvidovat nehodu, ale já chci ještě jedno dítě, co mám dělat?“ popsala Aleksijevičová v narážce na následky ozáření v regionu.

„Když jsem psala o válce v Afghánistánu, bylo to psaní o celé kultuře války. V tom prostoru se člověk mohl zorientovat, protože lidé dnes bojují stejně, jako bojovali už v dobách, kdy se ještě žilo v jeskyních. Ale Černobyl? Aby se lidé báli sníst jablko nebo usednout do trávy? V dějinách lidstva neexistuje srovnatelná zkušenost,“ řekla Aleksijevičová. Ta sama takzvaného černobylského člověka ústy jednoho z pamětníků, které pro knihu vyzpovídala, přirovnala k černé schránce v letadle. „Jako by se z lidí náhle stala obrovská laboratoř, která jen zaznamenávala informace a možné následky jaderných havárií pro budoucí generace. Ostatně když se něco obdobného přihodilo ve Fukušimě, jisté věci se opakovaly,“ uvedla v narážce na havárii japonské elektrárny v březnu 2011.

V Senátu spisovatelka zmínila i svou knihu Válka nemá ženskou tvář, v češtině vydanou roku 1986 tehdejším Lidovým nakladatelstvím, a zejména pak rozhovory, které později vedla s účastníky sovětské války v Afghánistánu. „Noviny a televize tehdy referovaly jen o tom, jak sovětští vojáci v Afghánistánu vysazují stromky a pomáhají rodit afghánským ženám. Jakákoliv demytizace jejich hrdinství nepřipadala v úvahu,“ vysvětlila Aleksijevičová, proč kvůli knižnímu vydání rozhovorů dokonce stanula před soudem. „Chtěli mě poslat do vězení za urážku sovětského lidu a sovětské armády. Tehdy mě zachránila perestrojka,“ dodala.

Do Afghánistánu se prý spisovatelka vypravila proto, aby mohla události popsat na základě vlastních zážitků. „Abych pochopila, jak se člověk může nezbláznit z myšlenky, že zabije druhého člověka,“ řekla Aleksijevičová a zmínila například, jak krátce po příjezdu do Afghánistánu viděla výstavu zbraní zabavených mudžahedínům. „Doprovázel mě plukovník, který popisoval: Když ale na ty miny šlápneme, po člověku zbude půl kyblíku masa. Druhý den mi volal do hotelu a ptal se: Chcete vidět, co zbylo po našich klucích, kteří na tu minu najeli? Seškrabávali jsme to lžící,“ popsala spisovatelka. „Nebyl to žádný výraz hrdinství, prostě jsem to vidět musela, abych o tom mohla napsat. A bylo to nelidské. Když jsem viděla, co člověk dovede udělat druhému člověku, omdlela jsem,“ dodala.