Anne Applebaumová: Železná opona

CELOU NOC SE ROZLÉHALY VÝBUCHY a ve dne bylo slyšet dělostřelbu. Hluk padajících bomb, rachocení kulometů, valící se tanky, vyjící motory a hořící budovy ohlašovaly po celé východní Evropě příchod Rudé armády. Na místech blízko linie fronty se třásla země, chvěly se zdi a křičely děti. A pak to přestalo.

Kdykoli a kamkoli dospěl konec války, přinesl s sebou náhlé děsivé ticho. „Noc zdaleka nebyla příliš klidná,“ zapsala anonymní kronikářka konce války v Berlíně. Dvacátého sedmého dubna 1945 vyšla z domu a nikoho neviděla. „V dohledu žádný civilista. Rusové mají ulice úplně pro sebe. Ale pod každou budovou si lidé šeptají, chvějí se. Kdo si kdy dokázal představit takový svět, který se tu skrývá tak vyděšený, právě uprostřed velkého města?“

Dvanáctého února 1945 ráno, v den, kdy skončilo obléhání města, slyšel maďarský státní zaměstnanec v ulicích Budapešti stejné ticho. „Dostal jsem se k Budínskému zámku, nikde ani človíčka. Šel jsem ulicí Werbőczy, nikde ani človíčka. Nic než těla a trosky, zásobovací auta a valníky... Došel jsem na náměstí Szenthárosám a rozhodl jsem se podívat se na magistrát, zda bych tam někoho nenašel. Prázdno. Všechno bylo vzhůru nohama a nikde nikdo...“

I Varšava, která byla v době, kdy končila válka, už zničená – nacističtí okupanti ji na podzim po povstání srovnali se zemí –, ztichla, když německá vojska 16. ledna 1945 konečně ustoupila. Władysław Szpilman, jeden z hrstky lidí, kteří se v troskách města ukrývali, tu změnu slyšel. „Ve Varšavě,“ napsal ve svých pamětech nazvaných Pianista, „vymřelé před třemi měsíci, nastalo nyní hluboké ticho. Nebylo už slyšet kroky strážných před domem. Přestal jsem se orientovat v situaci.“ Příštího rána ticho prolomil „nejméně očekávaný hluk“: přijela Rudá armáda a tlampače polsky vysílaly zprávu o osvobození města.

Byla to chvíle, které se někdy říká nultá hodina, Stunde Null: konec války, ústup Německa, příchod Sovětského svazu, chvíle, kdy skončily boje a život znovu začal. Většina dějin převzetí východní Evropy komunisty se začíná odehrávat právě v této chvíli, a je to logické. Ti, kdo prožili tuto mocenskou změnu, pociťovali nultou hodinu jako bod zvratu: skončilo něco velmi konkrétního a začínalo něco úplně nového. Od nynějška, říkalo si mnoho lidí, bude všechno jiné. A také bylo.

Jakkoli je sice logické začínat každé dějiny komunistického převzetí moci ve východní Evropě skončením války, je to v jistém ohledu náramně zavádějící. Lidé z této oblasti nevstupovali do let 1944 a 1945 jako nepopsaný list, koneckonců nezačínali od nuly. Nevynořili se z nebytí a bez předchozích zkušeností, připravení začít znovu. Naopak, vylézali ze sklepů svých zničených domů, vycházeli z lesů, kde žili jako partyzáni, anebo vyklouzli – pokud byli dostatečně zdraví – z pracovního tábora, kde byli uvěznění, a vyráželi na dlouhou a složitou cestu do vlasti. Ne pro všechny skončil boj, když se Němci vzdali.

Když z trosek vylezli, nespatřili žádné panenské území, ale zkázu. „Válka skončila tak, jako končí cesta tunelem,“ napsala česká autorka pamětí Heda Margoliová-Kovályová. „Už z dálky bylo vidět světlo, které pořád rostlo, a člověk se krčil ve tmě a toužil po té záři venku. Čím déle to trvalo, tím krásnější mu ten jas připadal, a pak konečně vlak vyrazil ven a v tom božím slunku se objevil úhor plný plevele a kamení a hromada špíny.“

Na fotografiích celé východní Evropy z oné doby jsou vidět scény z apokalypsy. Města srovnaná se zemí, akry smetí, vypálené vesnice a dýmající spálené trosky, kde bývaly domy. Změti ostnatých drátů, které zbyly z koncentračních táborů, pracovních a zajateckých táborů, neobdělaná pole zjizvená pásy tanků, ani stopa po hospodaření, po zemědělství, ani po jakémkoliv životě. V nedávno zničených městech byl vzduch plný zápachu mrtvol. „Vždycky jsem čítal obrat ,nasládlý zápach‘, ale to je příliš vágní, vůbec to neodpovídá,“ napsal jeden přeživší Němec. „To není zápach, to je něco pevnějšího, hutnějšího, jakési polévkovité výpary, které se vám hromadí před obličejem a nozdrami a jsou příliš zatuchlé a husté, nedají se dýchat. Uhodí vás jako pěst.“

Všude byla provizorní pohřebiště a lidé chodili ulicemi opatrně, jako by přecházeli po hřbitově. V příslušnou dobu začaly exhumace a těla se stěhovala ze dvorků a městských parků do hromadných hrobů. Pohřby a obřady u opětovných pohřbení se konaly často, ale ve Varšavě jednou došlo k proslulému přerušení. V létě 1945 se Varšavou pomalu ubíral pohřební průvod, když se truchlícím v černém naskytl výjimečný pohled: „živá červená varšavská tramvaj“, první, která projížděla městem od konce války. „Chodci na chodnících se zastavili, jiní běželi podél tramvaje, tleskali a hlasitě jásali. Neobyčejné bylo, že se zastavil i pohřební průvod a truchlící, kteří doprovázeli mrtvého, strhla všeobecná nálada, takže začali tleskat také.“

To bylo rovněž typické. Přeživší lidi jako by občas zachvátila náhlá euforie. Bylo úlevné být naživu; lítost se mísila s radostí a obchod, řemesla i rekonstrukce začínaly hned, spontánně. Varšava byla v létě 1945 bzučícím úlem aktivity, napsal Stefan Kisielewski: „V troskách ulic byl shon jako nikdy předtím. Obchod – bzučí. Práce – vzkvétá. Humor – všude. Ulicemi se valí dav, tepající životem, nikdo by nepomyslel, že jsou to oběti hromadného neštěstí, lidé, kteří se sotva zachránili z katastrofy, nebo kteří žijí v krajních, nelidských podmínkách...“ Sándor Márai popsal v jednom románu Budapešť ve stejné době:

A to, co z města a ze společnosti zbylo, žilo s tak prudkou, urputnou radostí, s houževnatým a rafinovaným fortelem, jako kdyby se nic nestalo... Ale na Okružné se už daly po průjezdech sehnat všelijaké dobroty: kosmetika, šaty, boty, všechno, co si dovedeš představit... A napoleony, morfium, vepřové sádlo... Z domů označených Davidovou hvězdou se vynořili Židé a během jednoho dvou týdnů už se uprostřed nepohřbených koňských zdechlin, lidských mrtvol a trosek domů zase dalo smlouvat o anglické látky, francouzské parfémy, holandskou pálenku, švýcarské hodinky...

Toto nadšení pro práci a obnovu vydrželo mnoho let. Britský sociolog Arthur Marwick se kdysi zamýšlel nad tím, že zážitek z národního selhání mohl západním Němcům dodat pohnutku k obnově, aby znovu získali národní hrdost. Právě rozsah národního zhroucení, tvrdil, možná pomohl přispět k poválečnému rozvoji: když Němci zažili ekonomickou a osobní katastrofu, ochotně se vrhli do rekonstrukce. Ale Německo, východní i západní, nebylo jediné v této iniciativě pro obnovu a ve snaze začít být zas „normální“. Poláci a Maďaři v pamětech i rozhovorech o poválečném období znovu a znovu mluví o tom, jak zoufale se pídili po vzdělání, obyčejné práci, po životě bez stálého násilí a rozvratu. Komunistické strany byly perfektně připraveny této touhy po míru využít.

V každém případě bylo snazší opravit škody na majetku než demografické škody ve východní Evropě, kde byl rozsah násilí vyšší než vše, co poznala západní část kontinentu. Za války zakusila východní Evropa to nejhorší ze Stalinova i Hitlerova šílení. Do roku 1945 bylo území od Poznaně na západě po Smolensk na východě okupováno ne jednou, ale dvakrát nebo dokonce třikrát. Po paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939 vpadl Hitler do této oblasti ze západu a obsadil západní Polsko. Stalin tam vtrhl od východu a okupoval východní Polsko, baltské státy a Besarábii. V roce 1941 obsadil Hitler tatáž území ze západu. V roce 1943 se vlna znovu obrátila a Rudá armáda do této oblasti z východu vstoupila znovu.

Jinými slovy do roku 1945 přes region kráčely smrtící armády a krutí tajní policisté nikoli jednoho, nýbrž dvou totalitních států a pokaždé přinášely dalekosáhlé etnické a politické změny. Uveďme jeden příklad: město Lvov okupovala dvakrát Rudá armáda a jednou wehrmacht. Po válce se už město nejmenovalo polsky Lwów, ale ukrajinsky Ĺviv, neleželo už ve východním Polsku, ale na západě sovětské Ukrajiny, jeho polští a židovští obyvatelé byli vyvražděni nebo deportováni a nahradili je etničtí Ukrajinci z okolního venkova.

Východní Evropa spolu s Ukrajinou a baltskými státy byla také místem nejrozsáhlejšího politicky motivovaného vraždění v Evropě. „Hitler a Stalin se chopili moci v Berlíně a v Moskvě,“ píše Timothy Snyder, „nicméně jejich transformační vize se soustřeďovaly na území ležící mezi oběma městy.“ Stalinovi a Hitlerovi bylo společné opovržení představou národní suverenity kteréhokoli z národů východní Evropy a společně se snažili zlikvidovat jejich elitu. Němci pokládali Slovany za podlidi, neřadili je o moc výš než Židy, a na území od Sachsenhausenu po Babí Jar nepokládali za nic zvláštního nařídit libovolné pouliční zabíjení, hromadné veřejné popravy nebo vypálení celých vesnic v odvetě za jednoho mrtvého nacistu. Kdežto Sovětský svaz pokládal své západní sousedy za kapitalistickou antisovětskou baštu, jejíž pouhá existence představuje pro SSSR výzvu. V roce 1939 a znovu v letech 1944 a 1945 zatýkala Rudá armáda a NKVD na nově dobytém území nejen nacisty a kolaboranty, ale i každého, kdo mohl teoreticky vzdorovat sovětské moci: sociální demokraty, antifašisty, podnikatele, bankéře a obchodníky – a často stejné lidi, kteří byli terčem nacistů. Ačkoliv i v západní Evropě existovaly oběti z řad civilistů stejně jako případy krádeží, špatného chování a zneužívání ze strany britské a americké armády, snažila se většina anglosaských vojáků zabíjet nacisty, a ne potenciální vůdce osvobozených národů. A s vůdci odboje zacházeli většinou s respektem, a ne s podezřením.

Právě na východě také nacisté nejhorlivěji vykonávali holokaust, na východě vytvořili většinu ghett, koncentračních táborů a popravčích míst. Snyder upozorňuje, že když Hitler v roce 1933 přišel k moci, netvořili Židé ani celé procento německých obyvatel a mnohým se podařilo uprchnout. Hitlerova představa o „Evropě bez Židů“ se dala uskutečnit jedině tehdy, když wehrmacht vpadl do Polska, Československa, Běloruska, na Ukrajinu a do baltských států, a nakonec do Maďarska a na Balkán, kde ve skutečnosti žila většina evropských Židů. Z 5,4 milionu Židů, kteří zahynuli v holokaustu, byla velká většina z východní Evropy. Většina těch ostatních byla do té oblasti poslána a tam povražděna. Opovržení, které nacisté chovali ke všem Východoevropanům, těsně souviselo s jejich rozhodnutím vozit na východ na popravu Židy z celé Evropy. Tam, v zemi podlidí, bylo možné dělat nelidské věci.

Především pak byla východní Evropa místem, kde se srazil nacismus se sovětským komunismem. Třebaže Hitler a Stalin začínali válku jako spojenci, chtěl Hitler vždycky vést proti SSSR ničivou válku, a po Hitlerově vpádu Stalin slíbil totéž. Bitvy mezi Rudou armádou a wehrmachtem se tedy na východě vedly zuřivěji a krvavěji než ty, které se sváděly dál na západ. Němečtí vojáci se skutečně báli bolševických „hord“, o nichž slyšeli různé strašné příběhy, a ke konci války bojovali s obzvlášť zoufalým odhodláním. Hluboký odpor měli zejména k civilistům a respekt k místní kultuře a infrastruktuře prostě neexistoval. Jeden německý generál neuposlechl Hitlerův rozkaz a nechal Paříž stát ze sentimentálního ohledu k tomuto městu, ale jiní němečtí generálové vypálili Varšavu do základů a zničili Budapešť, aniž by o tom uvažovali. Západní letectvo se moc nezabývalo ani starověkou architekturou tohoto regionu a spojenecké bombardéry také přispěly k obětem na životech a škodám, bombardovaly nejen Berlín a Drážďany, ale mezi mnoha dalšími místy i Královec a Gdaňsk.

Když se východní fronta posunula až do Německa, boje se jen zintenzivnily. Rudá armáda se na tažení do Berlína soustředila téměř s posedlostí. Sovětští vojáci se spolu od začátku války loučili s voláním „Sejdeme se v Berlíně“. Stalin se zoufale chtěl do města dostat dřív, než tam dorazí Spojenci. Jeho velitelé tomu rozuměli, a protože jeho americký protějšek generál Eisenhower velmi dobře věděl, že Němci budou v Berlíně bojovat na život a na smrt, chtěl chránit americké životy a rozhodl, že nechá Stalina, aby město dobyl. Churchill se stavěl proti této politice: „Pokud dobudou Berlín [Rusové]... nevtiskne se jim do mysli dojem, že drtivě přispěli ke společnému vítězství, a nevzbudí v nich náladu, která by mohla v budoucnu vést k těžkým a nezvládnutelným potížím?“ Opatrnost amerického generála však zvítězila a Američané a Britové postupovali na východ pomalu – generál George C. Marshall jednou prohlásil, že by nerad „hazardoval s americkými životy z čistě politických důvodů“, a polní maršál sir Alan Brooke řekl, že „postup do země se přece musí shodovat s jistým rozsahem, podle toho, jaká bude naše konečná hranice“. A zatím Rudá armáda mířila přímo k německému hlavnímu městu a nechávala za sebou stopy zkázy.

Když se sečtou čísla, je výsledek strohý. V Británii válka připravila o život 360 000 lidí, ve Francii 590 000 lidí. Jsou to strašné oběti, ale pořád je to méně než 1,5 procenta obyvatel těchto zemí. Na rozdíl od toho polský Ústav národní paměti odhaduje, že v zemi za války zahynulo asi 5,5 milionu lidí, z nichž kolem tří milionů byli Židé. Celkem válku nepřežilo na 20 procent polských obyvatel, jedna pětina. I v zemích, kde boje tak krvavé nebyly, bylo procento zahynuvších stále vyšší než na západě. Jugoslávie ztratila asi 1,5 milionu lidí, tj. 10 procent obyvatel. Zahynulo také asi 6,2 procenta Maďarů a 3,7 procenta Čechů. V samotném Německu se počet obětí pohyboval mezi 6 a 9 miliony lidí, podle toho, kdo byl pokládán na „Němce“ vzhledem ke všem změnám hranic – tedy kolem 10 procent obyvatel. Ve východní Evropě nebylo v roce 1945 snadné najít rodinu, která neutrpěla vážnou ztrátu.

Když se usadil prach, vyšlo také najevo, že ti, kdo nezahynuli, často žijí někde jinde. V roce 1945 byla demografie, rozložení a etnická skladba obyvatel mnoha zemí regionu často skutečně hodně odlišná od stejných údajů v roce 1938. V míře, kterou Západ stále ještě dostatečně nechápe, přivodila nacistická okupace východní Evropy velké přesuny obyvatel, další a další vlny deportací a přesídlování. Do okupovaného Polska a Československa byli záměrně stěhováni němečtí „kolonisté“ s cílem změnit etnické složení v jednotlivých regionech, přičemž ti, kdo tam žili, byli deportováni nebo vražděni. Již v prosinci 1939 byli z bytů v lepších čtvrtích Lodže vystěhováni Poláci a Židé, aby uvolnili místo německým správcům. V následující letech bylo asi 200 000 Poláků posláno z města na nucené práce do Německa, zatímco Židé byli nahnáni do lodžského ghetta, kde většinou pomřeli. Německý okupační režim zaváděli místo nich Němci, a to včetně Němců z baltských států a z Rumunska, z nichž někteří byli přesvědčeni, že dostali opuštěný nebo zanedbaný majetek.

Mnohé z těchto změn byly po válce zvráceny nebo pomstěny. Roky 1945, 1946 a 1947 byly uprchlické: Němci se stěhovali na západ, Poláci a Češi se vraceli z nucených prací a koncentračních táborů v Německu nazpět na východ, ze Sovětského svazu se vraceli deportovaní, všemožní vojáci se vraceli z různých dřívějších bojišť, uprchlíci se vraceli z exilu v Británii, ve Francii či v Maroku. Někteří tito uprchlíci se vraceli domů, ale když zjistili, že domov už není tím, čím býval, vydali se jinam. Jan Gross spočítal, že v letech 1939–1943 bylo rozptýleno, přemístěno nebo deportováno na 30 milionů Evropanů. Krystyna Kersten zaznamenala, že v letech 1939–1950 změnil místo pobytu každý čtvrtý Polák.

Velká většina těch lidí se vracela domů s prázdnýma rukama. Okamžitě museli hledat pomoc v jakékoli formě u jiných – u církví, charitativních organizací nebo u státu. Celé rodiny, které byly před válkou soběstačné, se ocitly ve frontách na státních úřadech ve snaze o přidělení domu či bytu. Lidé, kteří mívali samostatnou práci a plat, žebrali o potravinové lístky a doufali, že najdou práci v nějakém státním úřadu. Mentalita uprchlíka násilně vyhnaného z domova není stejná jako mentalita emigranta, který odešel hledat štěstí: okolnosti, v nichž žil, vyvolávají závislost a pocit bezmoci, jaké předtím nikdy nepoznal.

A bylo to ještě horší: nesmírné fyzické destrukci východní Evropy se vyrovnala i nesmírná destrukce ekonomická v právě tak nepochopitelném rozsahu. Všechny národy východní Evropy nebyly bohaté ani před válkou, ale v roce 1939 nebyla oblast tak daleko za západní polovinou kontinentu jako v roce 1945. Některé skupiny sice za války měly prospěch z potřeby zbraní a tanků – někteří hospodářští historici připomněli, že se v těch letech zejména v Čechách a na Moravě rozšířilo průmyslové dělnictvo –, ale druhá polovina války představovala katastrofu skoro pro všechny. V letech 1945 a 1946 tvořila maďarský hrubý národní produkt jen polovina toho, co v roce 1939. Podle některých propočtů bylo v posledních měsících války zničeno kolem 40 procent hospodářské infrastruktury země. V hlavním městě Budapešti byly poškozeny tři čtvrtiny budov, z toho 4 procenta byla zničena úplně a 22 procent bylo neobyvatelných. Počet obyvatel se snížil o třetinu. Když Němci opouštěli zemi, vzali s sebou železniční vagony a lokomotivy a sovětská armáda pak pod pláštíkem reparací vzala většinu toho, co zbývalo.

V Polsku se tak odhad škod všeobecně blíží ke 40 procentům, ale některé oblasti byly zdevastovány ještě důkladněji. Obzvlášť tvrdě byla postižena přepravní infrastruktura země: víc než polovina mostů byla pryč, podobně tomu bylo s přístavy, přepravními zařízeními a dvěma třetinami železnic. Těžce poškozená byla většina polských velkých měst – a škody postihly jak byty a domy, tak starobylé architektonické památky, umělecká díla, univerzity a školy. V centru Varšavy bylo asi 90 procent budov částečně nebo úplně zničeno, protože je ustupující Němci systematicky vyhazovali do povětří.

Také německá města byla těžce poničená, jednak spojeneckým bombardováním, které vyústilo do strašlivých ohnivých bouří, a jednak kvůli tomu, že Hitler trval na tom, aby jeho vojáci bojovali až do samého konce, ulici za ulicí. I v Československu, Bulharsku a Rumunsku, kde nebyla devastace tak rozsáhlá a které prakticky nebyly bombardovány, byly škody přece jen značné. Rumunsko například ztratilo svá ropná pole, z nichž pocházela před rokem 1938 třetina státního příjmu.

Válka ovšem změnila ekonomiku regionu i jinými způsoby, které lze těžko kvantifikovat. Jan Gross a Bradley Abrams ve dvou zaslouženě chválených textech o společenských důsledcích války zdůrazňují, že ve většině oblasti – rozhodně v Maďarsku, Československu, Polsku a Rumunsku, stejně jako v samotném Německu – začalo rozsáhlé vyvlastňování soukromého majetku ve skutečnosti za války, za nacistického a fašistického režimu, a ne až poté za komunismu. Hromadné vyvlastňování židovského majetku a podniků ve střední Evropě, které prováděl buď stát, anebo okupanti, následovalo po rozsáhlé germanizaci v pozdějších letech okupace. Někdy se to dělo v tajnosti: v českých zemích byly české banky pod kontrolou německých bank, a ty mohly často „diktovat, zda jsou české banky nebo firmy solventní anebo ne, a v případě insolvence byly záchranné operace svěřeny do rukou německých bank nebo firem, které tak nad nimi získaly kontrolu“. Někdy byla tato kontrola nařízena zvenčí. V Polsku se často stávalo, že byla německým manažerům a ředitelům prostě svěřena odpovědnost za továrny a podniky, které oficiálně stále patřily Polákům.

Okupace také přeorientovala regionální ekonomiky. Vývoz do Německa se v letech 1939–1945 zdvojnásobil i ztrojnásobil, přičemž Němci investovali do místního průmyslu. Němečtí ekonomové už od začátku třicátých let plédovali pro zřízení ekonomických kolonií ve východní Evropě; za okupace je tam německé podniky začaly zřizovat často ze židovských či dokonce nežidovských továren a podniků, které si přivlastnily. Z regionu se stal autonomní uzavřený trh, jakým nikdy v minulosti nebýval. To znamenalo, že když se Německo zhroutilo, zhroutily se rovněž regionální mezinárodní obchodní vazby – a tato okolnost nakonec Sovětskému svazu umožnila zaujmout místo Německa.

Z podobných důvodů také pád Německa vyvolal krizi vlastnictví. Na konci války němečtí podnikatelé, manažeři a investoři uprchli nebo byli zabiti. Mnoho továren bylo prostě opuštěno a zůstalo bez majitelů. Někdy je převzaly dělnické rady. Většina těchto opuštěných majetků byla nakonec znárodněna – pokud už nebyly sbaleny a odstěhovány, akcie uzavřeny a odvezeny do Sovětského svazu, který pokládal všechen „německý“ majetek za právoplatné válečné reparace – s překvapivě malým odporem. V roce 1945 se myšlenka, že vládní úřady mohou jednoduše zabavit jakýkoliv soukromý majetek bez patřičné náhrady, stala ve východní Evropě zavedeným pravidlem. Když začalo znárodňování ve velkém rozsahu, nebyl nikdo překvapen.