Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček

Vařil jsem v kuchyni špagety. V rozhlasu vysílali předehru k Rossiniho Strace zlodějce a já si do toho pískal. K vaření špaget ideální hudba.

Vtom začal zvonit telefon. Chtěl jsem ho ignorovat. Špagety jsem měl téměř hotové a Claudio Abbado právě přiváděl Londýnský symfonický orchestr k hudebnímu vrcholu. Nakonec jsem se ale přece jen rozhodl ho vzít. Co kdyby mi volal nějaký známý, že má pro mě práci? Ztlumil jsem plyn a šel do obývacího pokoje zvednout sluchátko.

„Dej mi deset minut,“ vybalila na mě nějaká ženská.

Mám na hlasy lidí dobrou paměť, ale tenhle mi nic neříkal.

„Promiňte prosím, koho voláte?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Tebe volám. Věnuj mi pouhých deset minut. Abychom pochopili jeden druhého, to postačí.“

Měla hluboký a měkký, těžko uchopitelný hlas.

„Pochopit jeden druhého?“

„Jo, svoje pocity.“

Natáhl jsem hlavu ze dveří a nakoukl do kuchyně. Z hrnce se špagetami stoupala bílá pára a Claudio Abbado stále ještě dirigoval Straku zlodějku.

„Je mi líto, ale právě vařím špagety. Můžu vás požádat, abyste zavolala později?“

„Špagety!“ vykřikla žena naoko pohoršeným tónem. „V půl jedenácté dopoledne vařit špagety!“

„To není vaše starost,“ řekl jsem naštvaně. „Co a kdy budu jíst je čistě moje věc.“

„To je pravda,“ odvětila plochým, bezvýrazným hlasem. I tak nepatrný citový výkyv se v tónu jejího hlasu projevil. „Tak dobře. Zavolám později znovu.“

„Ještě moment,“ vyhrkl jsem. „Jestli mi chcete nabízet nějaké zboží, budete volat zbytečně. Právě jsem bez práce a nemám v úmyslu si něco kupovat.“

„Jen klid. Já to vím.“

„Víte? Víte co?“

„Vím, že nemáš práci. Proč bych to neměla vědět? Tak si utíkej uvařit ty svoje úžasné špagety.“

„Ale kdo vy…“ nestačil jsem dokončit větu. Nečekal jsem, že s tím hned praští.

Chvíli jsem zůstal nechápavě zírat se sluchátkem v ruce. Ale vzpomněl jsem si na špagety, tak jsem se vrátil do kuchyně, vypnul plyn a špagety přecedil. Kvůli tomu telefonu nebyly al dente, ale zas tak hrozně měkké taky nebyly.

Pochopit jeden druhého? přemýšlel jsem nad talířem špaget. Porozumět vzájemně svým pocitům během deseti minut? Nechápu, co se mi ta ženská vlastně snažila sdělit. O čem to mluvila? Třeba je jenom jedním z těch vtipálků, co si dělají po telefonu srandičky. Nebo že by to byl nový trik, jak nabízet zboží? No co, tohle jde mimo mě.

Ale nedalo mi to, a když jsem se vrátil do obýváku a na pohovce si četl, každou chvíli jsem pokukoval po telefonu. V hlavě mi vrtala její slova „pochopit jeden druhého během deseti minut“. V čem si mohou dva lidé za deset minut porozumět? Ona si ovšem byla od samého začátku těmi deseti minutami zjevně naprosto jistá. Devět minut by jí nejspíš bylo příliš málo a jedenáct zase moc. Stejně jako špagetám al dente.

Ze samého přemýšlení mě úplně přešla chuť si číst. Pustil jsem se raději do žehlení. Vždycky, když mám v hlavě zmatek, žehlím košile. Dělám to odjakživa. Celý proces mám rozdělený do dvanácti kroků. První je límeček (líc), dvanáctý manžeta levého rukávu, a já si při žehlení jednotlivé kroky pěkně popořadě odpočítávám. Jinak by to nebylo udělané pořádně.

Vyžehlil jsem tři košile, zkontroloval, jestli nemají záhyby, a rozvěsil je na ramínka. Vypnul jsem žehličku a uklidil ji i se žehlicím prknem do šatny. Pak teprve jsem cítil, že mám jakžtakž čistou hlavu.

Šel jsem se do kuchyně, že se napiju vody, a vtom začal znovu zvonit telefon. Chvilku jsem váhal, ale přece jen jsem ho zvedl. Jestli volá zase ta ženská, řeknu jí, že žehlím, a zavěsím.

Tentokrát to ale byla Kumiko. Ručičky na hodinách ukazovaly půl dvanácté.

„Jak se máš?“ zeptala se.

„Dobře,“ řekl jsem.

„Cos dělal?“

„Žehlil jsem.“

„Co se stalo?“ v hlase měla nepatrný záchvěv napětí. Dobře věděla, že když žehlím, mám v hlavě nějaký zmatek.

„Nic. Prostě jsem si vyžehlil pár košil.“ Sedl jsem si a přehodil sluchátko z levé ruky do pravé. „A cos mi chtěla?“

„Umíš psát básničky?“

„Básničky?“ zeptal jsem se udiveně. Jaké básně? Co tím jako myslí?

„Jeden známý z časopisového vydavatelství hledá někoho, kdo by vybíral a editoval básně do jednoho literárního magazínu pro dívky. Kromě toho ještě musí napsat každý měsíc krátkou básničku na titulní stranu. Neplatí špatně, na to, že to je celkem jednoduchá práce. Jedná se samozřejmě jenom o brigádu, ale kdyby ti to šlo, mohl bys pak dostat práci redaktora.“

„Jednoduchá práce?“ skočil jsem jí do řeči. „Tak moment. Já hledám práci právníka. Jak jsi přišla na to, že bych měl dělat editora?“

„Copak jsi neříkal, že jsi na střední škole psal?“

„Jo, ale pro noviny! Školní noviny. Psal jsem o tom, která třída vyhrála fotbalový turnaj nebo jak učitel fyziky skončil v nemocnici, když spadl se schodů. Jen takovéto pitomosti. Ne poezii. Tu já psát neumím.“

„Prosím tě, jakápak poezie, vždyť je to jenom čtení pro středoškolačky. Netvrdím přece, že se musíš úchvatnými verši zapsat do literární historie. Jen tak načmáráš, co tě napadne. Chápeš?“

„Nenačmárám nic, protože já psát básně nedokážu, kdybych se rozkrájel. Nikdy jsem je nepsal a nehodlám s tím začínat ani teď,“ odsekl jsem rezolutně. Copak nechápe, že to neumím?

„Ach jo,“ řekla Kumiko zklamaně. „Víš, že jako právník práci jen tak nenajdeš.“

„Napsal jsem na různá místa. Pomalu by měly přijít nějaké reakce. Když nic z toho nevyjde, pak teprve budu přemýšlet, co dál.“

„No tak dobře. Mimochodem co je dneska za den?“

Trochu jsem se musel zamyslet, než jsem odpověděl: „Úterý.“

„Můžeš teda zajít do banky zaplatit plyn a telefon?“

„Za chvíli půjdu koupit něco k večeři, potom se stavím v bance.“

„Co budeš dělat k večeři?“

„Ještě nevím. Uvidím až při nakupování.“

„Víš ty co? Ta tvoje práce nakonec tak strašně nespěchá,“ řekla úplně jiným tónem.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se užasle. Jako by se všechny ženy světa domluvily, že mě dnes přes telefon překvapí. „Podporu v nezaměstnanosti nebudu brát věčně. A donekonečna se jen tak poflakovat taky nemůžu.“

„To je pravda, ale zvýšili mi plat. S tou mou druhou prací a úsporami dokážeme vyžít, když nebudeme zbytečně rozhazovat. Vadí ti být doma a starat se o domácnost? Je pro tebe takový život hodně suchopárný?“

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. Prostě nevím.

„Promysli si to v klidu,“ řekla Kumiko. „A jen tak na okraj, kocour se nevrátil?“

No jo, kocour. Od rána jsem si na něj ani nevzpomněl. „Ne,“ řekl jsem. „Ještě se nevrátil.“

„Můžeš se po něm poohlédnout? Už je pryč víc než týden.“

Přisvědčil jsem bezbarvě a přehodil si sluchátko zpátky do levé ruky.

„Řekla bych, že bude v zahradě toho prázdného domu na konci uličky. V té zahradě s kamennou sochou ptáka. Už jsem ho tam párkrát zahlídla.“

„V uličce?“ podivil jsem se. „Ty tam chodíš? To slyším poprvé.“

„Promiň. Musím končit. Mám tu plno práce. A nezapomeň na kocoura, prosím tě.“

Zavěsila. Chvíli jsem zíral na sluchátko, než jsem je zavěsil do vidlice.

Zajímalo by mě, co Kumiko přivádí zrovna do uličky. Dostat se tam z naší zahrady znamená přelézt betonovou zeď; nechápu, co je tam tak lákavého, že jí to stojí za takovou námahu. Nic tam není.

Šel jsem do kuchyně, abych se napil vody, a pak jsem vylezl na verandu prozkoumat misku s kočičím žrádlem. Sušené sardinky, které jsem tam nasypal včera, zůstaly nedotčené. Kocour se domů nevrátil. Chvíli jsem postál na verandě a pozoroval, jak na naši malou zahrádku dopadají paprsky začínajícího léta. Ne, že by zrovna tahle zahrada skýtala nějakou duchovní útěchu. Slunce do ní přes den svítí jen krátce, půdu má černou a stále vlhkou. Veškeré rostlinstvo v ní tvořilo pár bídných keříků hortenzií v koutě. A já ani nemám hortenzie dvakrát rád.

Ze sousedního sadu ke mně doléhal pronikavý ptačí zpěv. Ozýval se s takovou pravidelností, že to znělo, jako by byl natahovací. Říkali jsme mu ptáček na klíček. Kumiko ho tak nazvala. Vlastně jsme nevěděli, jak se nazývá ani jak vypadá. Přilétal každý den do sousedního sadu a natahoval pružinu našeho tichého světa.

Tak, a teď musím jít hledat kocoura. Kočky mám odjakživa rád. Našeho kocoura mám taky moc rád. Jenomže kočky si žijí svým životem, rozhodně to nejsou žádní pitomečci. Když kočka zmizí, znamená to, že se jí prostě zachtělo jít jinam. Až se unaví a vyhládne jí, vrátí se. Ale já našeho kocoura samozřejmě hledat půjdu, aby měla Kumiko radost. Nic lepšího na práci jsem beztak neměl.