Uri Orlev: Běž, chlapče, běž

Bylo brzy ráno. Ulice dosud zely prázdnotou. David vzal svého mladšího bratra za ruku a řekl: 

„Pojď, Sruliku, projdeme na polskou stranu.“

„Jak?“

„Tak jak to dělají pašeráci. Viděl jsem to. Dírou ve zdi tamhle za protějším domem.“

Srulik se nemohl dočkat. S bratrem, který byl jen o málo starší než on, ne vždycky souhlasil, ale tentokrát ho návrh nadchl.

„Co je na polské straně?“

„Svoboda a jídlo,“ odpověděl bratr.

Co je to jídlo, to Srulik věděl, ale co je svoboda?

„Co je to svoboda?“ zeptal se.

„Když nikde nejsou žádné zdi. Můžeš jít pořád dál a dál a nic tě nezastaví,“ vysvětloval David.

„Kamarádi vždycky čekají tam, co stojí hlídka, a pokud má službu hodný Němec, přeběhnou na polskou stranu.“

„Ty už jsi takhle běžel?“ chtěl vědět Srulik.

„Ještě ne. Ale ta díra ve zdi je mnohem lepší způsob.“

„A kde na druhé straně vezmeš jídlo?“ ptal se Srulik dál.

„Prosíš lidi o almužnu a pak si zajdeš do hokynářství.

Tam mají všechno, jako před válkou v Blonie u paní Staniakové.“

„I bonbóny?“

„I bonbóny.“

Srulik byl nazrzlý pihovatý kluk s modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem. Občas svého úsměvu využil, aby od tatínka tajně získal pár grošů a mohl si v koloniálu u paní Staniakové koupit cukrátka. To bylo v době, kdy Němci zabrali Polsko a hospodářská krize teprve začínala sílit, tehdy ještě bydleli doma. Teď už tatínek neměl ani těch pár drobných, které by svému nejmladšímu synovi mohl dát.

„Dobře,“ souhlasil Srulik. „Tak jdeme.“

„Ale...,“ zarazil ho bratr, „musíme si dávat pozor na polské výrostky.“

„Co by mi mohli udělat?“

„Natlouct ti.“

„Jak moc?“

„Hodně. Pořád tam chceš jít?“

„Chci,“ řekl Srulik bez zavání.

Prolezli otvorem ve zdi a spatřili dva polské mladíky, kteří je s úsměvem pozorovali.

„Vrátíme se,“ rozhodl David.

Srulikovi to bylo líto. Nešlo jen o bonbóny. Šlo i o to druhé – o možnost jít dál a dál jako dřív, když se toulali po loukách, v době, kdy ještě bydleli ve svém domku v městečku.

Jakmile David o díře ve zdi pověděl rodičům, rozhodla se rodina uprchnout z ghetta a vrátit se do Blonie. Snad je někdo z polských přátel bude moci ukrýt. Od vyhnání z městečka už uplynulo jeden a půl roku plného utrpení a jakýkoli plán se zdál lepší než pomalá smrt hlady zde, ve varšavském ghettu. Usnesli se, že jako první půjdou rodiče s malým Srulikem. Pokud se jim útěk podaří, Srulikova sestra i oba bratři se k nim přidají. Jak se dozvědí, že se jim povedlo utéct? Rodiče jim pošlou pohlednici, na které bude stát: ,Už jste se nám dlouho neozvali. Napište, jak se vám daří. Jacek.‘ Kdo je to Jacek? Běžné polské jméno, vysvětloval tatínek. A když pohlednici nedostaneme? Utečte tak jako tak a jděte do Blonie.

Srulik se na městečko dobře pamatoval. Bydleli všichni v domku s jedinou velkou místností – maminka, tatínek, strýček, dědeček a pět dětí. Strýček a nejstarší sestra, Feige, uprchli na začátku války do Ruska. Dědečka jednou odvezli do nemocnice a už se nevrátil.

David zavedl rodiče a Srulika k díře ve zdi. Rozloučili se s ním a vydali se na „druhou stranu“. Slunce už stálo vysoko na obloze. Kráčeli varšavskými ulicemi, všechno vypadalo, jako kdyby na světě vládl mír. Ten pocit kazila jen skutečnost, že na ulici bylo tu a tam vidět Němce.

„Nespěchejte,“ napomínal je tatínek, „dělejte, že se jen tak procházíme. Nedívejte se na Němce. Nedívejte se na policisty. Jako bychom byli zvyklí chodit tudy každý den.“

Srulik si však nemohl pomoci. Díval se na všechno, na výkladní skříně, na vyšňořené maminky s kočárky, na auta, na tramvaje a kočáry tažené jedním koněm nebo koňským spřežením. Díval se i na Němce a na policisty. Rodiče se nedívali na nic a celou cestu se snažili ovládnout, nerozběhnout se a nedat se na útěk, jen tak jít na procházku se svým chlapečkem, kterého si vedli uprostřed. Dokud se neocitli za městem.

Srulik byl radostí bez sebe. Usmíval se na zelená pole, na květiny podél cesty, na krávy a koně pasoucí se na louce a na nesmírné, modré nebe klenoucí se až k obzoru, kde se jako tenká černá čára rýsoval les. Všechno vypadalo jako dřív, jako by žádná válka nebyla. Najednou se v dálce před nimi objevili tři Němci na motorkách. Tatínek skočil do příkopu u cesty. Maminka se skulila i se synem na druhou stranu. Tatínka si Němci nevšimli. Maminky s chlapcem ano. Posadili je do postranního vozíku a jeli s nimi na gestapo. Tam maminku zmrskali bičem a pak ji i se Srulikem odvezli zpátky do ghetta. Maminka se roznemohla.

Tatínek se nevrátil.

Trvalo skoro dva týdny, než se maminka trochu zotavila a nabrala dost sil, aby se mohla se Srulikem vydat k velkým popelnicím hledat jídlo. Nadzvedla víko a vysadila Srulika nahoru, i přesto, že jí už mnohokrát říkal, že tam dovede vylézt sám. Ukazoval jí, jak se umí rozběhnout, odrazit se a vyskočit, chytit se okraje popelnice a překulit se dovnitř. Nejlépe se mu to dařilo u popelnic, které měly stěny z cihel. Trochu těžší bylo vylézt na ty plechové.

„Když tě vysadím, tolik se neušpiníš,“ říkávala mu maminka.

„To už je jedno, mami,“ odpovídal Srulik.

Možná má přece jen pravdu, myslel si.

Srulik se teď soustředil na svůj úkol. Hrabal oběma rukama a občas si pomohl holí nebo kusem prkna. Hledal slupky od brambor a další zbytky, někdy objevil i tvrdý, plesnivý chleba. Všechno, co našel, házel do proutěného košíku. Jakmile byl plný, podal ho mamince, která čekala venku.

Maminka obsah košíku probrala, očistila a uvařila z něj rodině trochu jídla. Rodiče sice dostávali potravinové lístky, ale jídla, které se za ně dalo pořídit, bylo tak málo, že kdyby se člověk spokojil jen s ním, zemřel by hlady. V chladných zimních měsících se Srulikovi v odpadcích hrabalo špatně. Mrzly mu ruce. Dokud jednoho dne nenašel roztrhané vlněné rukavice a maminka mu je nespravila.

Teď už bylo Srulikovi osm a dnes byl teplý den na konci června. V létě se hrabalo lépe, ale v popelnici to mnohem víc páchlo a mouchy byly dotěrné. Neustále mu bzučely kolem hlavy. Nadarmo jim vysvětloval, že na jeho obličeji nemají co pohledávat a že by se měly zajímat spíš o odpadky. Teprve když Srulik našel něco, co zapáchalo obzvlášť silně, a položil to na stranu, daly se zlákat a slétly se tam. Ty obyčejné i ty s lesklými zelenými bříšky. „Mouchy mrtvých,“ jak jim říkával jeho bratr David. Tentokrát tu však nic obzvlášť páchnoucího nebylo a přesvědčování na mouchy nezabíralo.

„Mami?“ zavolal Srulik a chtěl mamince předat plný košík.

Nedostal odpověď a neobjevila se ani maminčina ruka, aby si košík vzala. Stoupl si a vykoukl ven. U zdi ghetta, která přetínala ulici, hrála parta dětí kopanou. Srulik seskočil dolů a oběhl popelnici, pak se rozběhl ulicí a prohlížel si lidi kolem. Schoulená žena sedící na schůdku před obchodem mu zdálky připomínala maminku. Ne, nebyla to ona. Vrátil se k popelnici – možná už je zpátky. Někdo tam vysypával kbelík odpadků, ale maminka tu nebyla. Zmizela, jako by se do země propadla.

Srulik stál a lomil rukama, přesně jako to dělávala maminka, když byla zoufalá a měla strach. Nepřítomně se díval kolem sebe. Všechno vypadalo jako dřív. Domy a okna po obou stranách ulice na něj dál shlížely jakoby nic. Vedlejší ulicí dál jakoby nic pospíchaly davy lidí. Na plácku u paty zdi si dál jakoby nic hrál hlouček dětí. I Srulik sám, jako by byl dál tím samým chlapcem. Ale jen na první pohled. Uvnitř náhle pocítil prázdnotu, jež se rozpínala a měnila v propast. Doslova na poslední chvíli se Srulik vzpamatoval a rozběhl se hrát si s dětmi.