Irvine Welsh: Heráci

Ani tahle stará pohovka tvrdá jako prkno nezabrání mému tělu sesunout se do vykoupení. Připomíná mi vysokoškolskou kolej v Aberdeenu; ležím ve tmě a vychutnávám opojný pocit osvobození od strachu, který se mi srazil na prsou, jako se v těch jeho srážel hlen. Protože ať zvenku slyším cokoli, šum automobilů, které mi z úzké ulice mezi obecními domy někdy posvítí reflektory do zatuchlého pokojíku, křik opilců, kteří opěvují svět nebo ho vyzývají na souboj, drásavý řev koček zabraných do trýznivé rozkoše, vím, že tamty zvuky už neuslyším. 

Neuslyším kašel. 

Neuslyším křik. 

Neuslyším rány: buch buch buch . . . 

Neuslyším ten naléhavý hlasitý šepot, ze kterého už podle míry paniky odhadnete, jak špatně se v noci vyspíte. Jen ospalá, relativně tichá tma a tahle pohovka. 

Žádný zasraný chrchlání. 

Protože zakašláním to pokaždé začne. Jenom jedním. 

Když se ho pak silou vůle snažíte zklidnit, zrychlený tep vám říká, že jste na to štěknutí podvědomě čekali. Pak přijde druhé – to je horší – a váš vztek se přesune od toho, kdo kašle, na ty, kteří mu pomáhají. 

Už se na to do prdele vyserte. 

Jenže přes papírové stěny samozřejmě slyšíte, co se děje.

Napřed unavený vzdech, ostré cvaknutí vypínače, vylekané kroky. Potom hlasy, utěšují, prosí, až začne neradostná procedura: posturální drenáž plic.

Buch . . . buch . . . buch . . .

. . . buch . . . buch . . . buch . . .

Strašný rytmus otcových velikých rukou, buší mu do úzkých zkroucených zad, neúnavně, až agresivně. Úplně jiný zvuk i tempo než matčino bázlivé klepání. Jejich tlumené a podrážděné povzbuzování.

Měli ho nechat v nemocnici. Aby nám šel kurva z očí. Do toho domu se nevrátím, dokud z něj nadobro nezmizí on. Nádhera, že v tomhle azylu můžete prostě zapomenout a rozpustit tělo i myšlenky ve spánku.

„Vstávat, mladej! Pohni!“

Budím se celý ztuhlý a polámaný, otcův hlas drhne jako štěrk. Stojí nade mnou zamračený, svlečený do půli těla, na prsou houští prošedivělých blond chlupů, a šermuje bílým kartáčkem. Trvá mi celé tři vteřiny odměřené trojím zamžouráním, než si vzpomenu, že jsem na gauči u babičky v Cardonaldu. Usnul jsem teprve před pár hodinami a ještě bude tma jako v pytli, jen od stolní lampičky, kterou rozsvítil, je v pokoji unavené akvamarínové pološero. Ale má pravdu, musíme jít, jinak nestihneme autobus ze St. Enoch’s Square.

Vím, že až se rozhýbu, okamžitě to bude lepší, i když nejsem zrovna vymydlený UŽ TO KURVA DĚLÁM ZAS!!

Je mi jasný, že jak zvednu prdel, bude líp, i když sem krapet zaprasenej a chci si pučit od babičky žehličku, abych přelíznul nejhorší faldy na modrý bundě Fred Perry, než si ji natáhnu na svý bledý, vyhublý, husinou pokrytý tělo. Akorát že táta mi to zatrhne. „Ani náhodou,“ povídá, mává kartáčkem, mašíruje do koupelny na druhým konci chodby a cestou rozsvěcí. „Nejedeme na módní přehlídku! Tak dělej!“

Takový povzbuzování ani nepotřebuju, už do mě prosakuje adrenalin a pěkně mě rozjíždí. Tuhle akci nemůžu prošvihnout. Babi Rentonová si přivstala, že nás vyprovodí.

Je mrňavá, šedivá, na sobě prošívanej župan, ale má výdrž a je furt ve střehu, měří si mě přes brejle, v ruce sportovní tašku. Vteřinku na mě civí, mávne ploutví, pak začne na chodbě poskakovat kolem táty. Slyšim její zpěvavej hlásek: „Kdy jede ten autobus . . . kam jede . . . kdy tam budete . . .?“

„Běž si . . . ještě . . . lehnout . . . mámo,“ huhlá otec s kartáčkem a pěnou v puse a já se fofrem oblíkám: triko, džíny, fusekle, kecky a bundu. Koukám na zarámovaný fotky dědy Rentona na krbový římse. Babča vytáhla čtyři metály, co dostal za války, i kříž královny Viktorie, myslim za Normandii. On by je takhle nevystavoval; schovával je ve starý piksle od tabáku a vždycky dlouho dělal fóry, než nám je ukázal. Musí se mu nechat, že nám hned řek, mně a bráchovi Billymu, že to hovno znamená. Že spousta statečnejch chlapů za hrdinství dostala velký kulový a fůra sráčů zase za velký kulový dostala metál. Vzpomínám si na jednu dovolenou v penzionu v Blackpoolu, kdy sem na něj dotíral: „Ale ty si byl statečnej, dědo, když si útočil na tu pláž.“

„Byl jsem vyděšenej, chlapče,“ řekl mi a tvářil se vážně. „Ale hlavně jsem měl vztek, že tam jsem. Pořádnej vztek. Chtěl jsem si ho na někom vylít a jet domů.“

„Ale dyť ho někdo musel zastavit, táto,“ zapřísahal ho otec, „sám jsi to povídal.“

„Já vim. Měl jsem vztek, že ho nechali dojít tak daleko.“

Obě fotky dědy Rentona jsou v lehkym protikladu. Na jedný je suverénní mladej švihák v uniformě, která mu dodává důstojnost, zrovna se chystá s kumpánama vyrazit za dobrodružstvím. Na druhý, novější, taky cení zuby, ale už se netlemí tak troufale. Ne že by ten úsměv hrál, ale vypadá vydřeně.

Vrátí se babička a načapá mě u fotek. Asi na mně z profilu něco vidí, nějakej náznak minulosti, páč ke mně příde, veme mě kolem pasu a zašeptá: „Natrhni jim prdel, chlapče.“ Babi voní, ale starobou, jako by se mydlila mejdlem, který už nikdo nepoužívá. Když příde táta a chystáme se vypadnout, babi dodá: „Ale dávej si pozor a dohlídni mi na kluka,“ čímž myslí jeho. Divný, že ho má pořád za kluka, když je to dědek s padesátkou na krku!

„Jdeme, parťáku, taxík je tady,“ povídá, trochu vykolejenej tim jejim obskakováním a mezi závěsama kouká ven na ulici. Otočí se a dá babičce pusu na čelo. Babi mě drapne za ruku a hrozně důvěrně a naléhavě mi pošeptá: „Seš nejlepčí ze všech, chlapče, ouplně ze všech nejlepčí.“

To mi řikala pokaždý, když mě viděla, už jako prckovi.

To se mi děsně líbilo, dokud sem nezjistil, že to povídá všem vnoučatům, dokonce i sousedovic dětem! Stejnak si myslim, že to pokaždý míní vážně.

Ouplně ze všech nejlepčí.

Pustí mě a strčí tátovi tu sportovní tašku. „Ne že z ní ztratíš tu termosku, Davide Rentone.“

„No jo, máti, už jsem ti řikal, že na ní dám bacha,“ odpoví jí na půl huby, jako by byl zase nabručenej puberťák. Už je na odchodu, ale babi ho zastaví. „Na něco si zapomněl.“ Vytáhne z kredence tři panáky a rozleje whisky. Táta zakoulí očima. „Máti . . .“

Ona ho neslyší. Zvedne frťana, takže musíme taky, i když já whisky nesnášim a takhle brzo po ránu je to to poslední, co bych chtěl. „Na nás a na ty jako my – těch je sakra málo a všichni pod drnem,“ skřehotá babi.

Táta do sebe panáka kopne jednim švihem. Babičce se už whisky vytratila nějakou osmózou, páč sem ji ani neviděl zvedat sklínku k puse. Já svou zdolám na dva loky, po každým se mi zvedne kufr. „No tak, chlapče, seš přece Renton,“ pyskuje babička.

Táta na mě kejvne a mizíme. „Strašná ženská,“ povídá láskyplně, když lezeme do velkýho černýho taxíku a mě pořád pálí v žaludku. Mávnu na tu postavičku ve dveřích a řikám si, že by ta stará krabice měla zalízt do domu, do tepla.

Tak nás na základce učili hláskovat Glasgow: Granny Likes A Small Glass Of Whisky.

Furt je tma jako v pytli a Glasgow vypadá v pondělí ve čtyři ráno dost strašidelně, tágo si to s náma vrže a hučí do centra. Auťák je nechutnej, nějakej šmejd tu v noci blil a ještě je to cejtit. „Ježíši Kriste.“ Tatík si mává rukou před nosem. Je to velkej, ramenatej chlap, já sem spíš po mámě: samá ruka samá noha. On má čistě blond vlasy (teď už teda prošedivělý), ale já, i když se to snažim všelijak přetlouct, zrzavý. On má hnědý manžestrový sako a musim mu nechat, že mu sekne, i když dojem dokonale ničí odznak FC Glasgow Rangers na klopě vedle placky Spojených odborů strojírenských dělníků, a navíc z něj strašně táhne pitralon.

Autobus na nás čeká na prázdným náměstí za Argyle Street. Některý stávkaře opruzuje somrák, co se každou chvíli odpotácí do noci a zase se vrátí vždycky se stejnym číslem. Lezu do busu, abych se tý špíny zbavil. Je mi z něj blivno, nemá hrdost ani politický názory. Je fialovej, koulí nepříčetnejma očima a špulí gumový pysky. Sám se nechal rozsekat systémem na fašírku, a teď ten parazit neumí nic lepšího, než odírat lidi, co maj dost kuráže, aby se bránili. „Sráč jeden,“ vyštěknu ani nevim jak.

„Nesuď tak zhurta, chlapče.“ Táta najednou mluví po glasgowsku, stačilo, že vystoupil na Queen Street z edinburskýho vlaku. „Nevíš, co má za sebou.“

Na to mlčim, ale o životní příběh toho vágusa nestojím. V autobuse si sedám vedle táty a pár jeho kámošů z loděnic. To je dobrý, páč je mi nějak bližší než v poslední době. Dávno sme nepodnikli nic spolu, jenom my dva. Akorát že on je dost zamlklej a zadumanej, asi že můj mladší brácha, náš Dejvík, je zase ve špitále.

V autobuse je fůra chlastu, ale nikdo se ho nesmí dotknout, dokuď nepofrčíme zpátky. To pak zapijeme, jak sme stávkokazům zablokovali ty jejich náklaďáky! Tak se futrujeme; babi Rentonová nám udělala haldu sendvičů z měkkýho bílýho chleba: sejra s rajčetem a šunka s rajčetem, jako bysme jeli na funus!

Ale bacha, v autobuse to vypadá, že jedeme spíš na fotbal než na krchov nebo na okupační stávku. Z oken visí tolik vlajek, jako by se hrálo pohárový finále. Půlka lidí v buse sou stávkující horníci z děr v Ayrshiru, v Lanarkshiru, v Lothianech a ve Fife, druhá půlka odboráři jako můj fotr nebo spolucestující jako já. Když mi táta řek, že pro mě má místo, moh sem se posrat blahem; političníci z vejšky by pukli závistí, že si vezu prdel v oficiálnim autobuse Národní unie horníků!

Nejsme moc daleko za Glasgowem, když se noc rozpustí do krásnýho letního nebe v zelenomodrý barvě časnýho rána. I když je brzo, na silnici je pár aut a občas někdo zatroubí, že podporuje stávku.

Konverzuju aspoň s Andym, nejlepšim kámošem mýho táty. Je to šlachovitej Glasgowák, dobrák od kosti, bejvalej svářeč a odjakživa člen KS. Na obličeji má napjatou skoro průsvitnou kůži žlutou nikotinem. „Tak v září se vracíš na vejšku, Marku, že jo?“

„Jo, ale za měsíc jedeme s partou přes InterRail do Evropy. Zase sem hákoval v truhlárně, abych dal dohromady pár měďáků.“

„Pro mladýho to je krásnej život. Tak ho nezahoď, to ti radim. Máš na tý vejšce známost?“

Než stihnu odpovědět, otec našpicuje uši. „To bysem ti neradil, nebo ti ta maličká Hazel zatopí. Moc pěkná slečinka,“ řekne Andymu, otočí se na mě a povídá: „Co že to dělá?“

„Aranžuje vejlohy. U Binnsů ve West Endu, jako v tom obchoďáku,“ povídám Andymu.

Táta vycení zuby od ucha k uchu jako spokojenej krokodýl. Kdyby pičus věděl, jak ten náš vztah s Hazel vypadal, těžko by o ní v jednom kuse vykládal. Děsně Ale to je jiný povídání. Fotr je prostě šťasnej, když mě vidí s holkou, páč se kvůli mýmu hudebnímu vkusu léta užíral, že ze mě roste buzna. Přežil sem agresivně glamrockovou pubertu a po ní sem byl pankáč. A pak mě náš Billy nachytal, jak honim

To sem teď nepatří.

Stíháme podle plánu a ještě na anglický hranici je všechno v cajku, ale jak se blížíme k Yorkshiru a sjíždíme na užší silničky, začíná to smrdět. Všude mraky policajtů. Ale místo aby autobus každejch pár metrů zastavovali a buzerovali, tak mávaj, ať projedeme. Dokonce nám ukazujou cestu do vsi. „Co má tohle kurva bejt?“ křikne jeden chlap. „Kde sou zátarasy a policejní buzerace?“

„Chránit a pomáhat,“ chechtá se další.

Táta kouká na řadu vytlemenejch polišů, jeden nám dokonce mává, vygebenej od ucha k uchu. „Todle se mi nechce líbit. Tady něco smrdí.“

„Hlavně že můžeme zablokovat ty stávkokazy, ne?“ povídám já.

„Dávej si bacha,“ zavrčí táta a zamračí se. „Co je to za kluka, co se s nim chceš sejít?“

„Z Londýna, taky bydlel v tom squatu na Shepherd’s Bush. Nicksy. Dobrej kluk.“

„Určitě nějakej pankáč, to se vsadim!“

„Nemam páru, co poslouchá teď,“ povídám mu trochu naštvaně. Občas se chová jako zabedněnej dědek.

„Punk rock,“ vysmívá se před kumpánama, „to ho už taky pustilo. Tak co tě chytlo teďka, severní soul? Trčet v boltonským kasínu a pít kolu!“

„Ve Wiganským kasínu!“

„To je teda rozdíl. Vážně odvaz! Cucat limonádu!“ Andy a pár chlapů se přidaji a já se nebránim, páč nemá smysl se hádat s nevyspalejma gerontama o muzice. Nejradši bych jim řek, že Presley a Lennon sou pod drnem, tak ať už to konečně skousnou, ale ne, v buse je koží nálada a jak řikám, hádat se je na nic.

S pomocí policie dojedeme do vesnice a zaparkujeme na návsi, za řádku ostatních. Je to divný, páč je tak brzo, sluníčko se teprv rozehřejvá a lidi se slejzaji. Fotřík si to namíří k telefonní budce a já mu čtu z ciferníku, o čem se mluví a že to neni dobrý.

„Dobrý?“

„Jo . . .“ povídá, ale hned kroutí hlavou. „Podle mámy měl kluk děsnou noc. Museli mu dávat kyslík.“

„No . . . jo. Postaraji se o něj, vědi, co dělaji.“

Do píči. I tady musí ten hajzlík všechno zkazit . . .

Táta mele o tom, jak Dejvíka neměl nechávat mámě, páč ta posturální drenáž neumí, a je vyklepanej, že sestry ve špitále mají hoňku a nevěnujou mu dost času. Kroutí hlavou, bolest mu kroutí pusu. „Nesměji mu nechat nahromadit tu vodu na plicích . . .“