Alfred Döblin: Berlín, Alexandrovo náměstí

Stál před branou tegelské věznice a byl volný. Ještě včera kopal s ostatními tam vzadu na polích brambory v trestaneckém munduru, a ted’ má na sobě žlutý svrchník, ti tam vzadu kopou, a on je volný. Nechal míjet tramvaj za tramvají, tiskl záda k červené zdi a neodcházel. Dozorce z brány přešel několikrát kolem, ukazoval mu jeho tramvaj, ale on neodcházel. Už je tu ten hrozný okamžik (hrozný, Franci? Proč hrozný?), ty čtyři roky skončily, černá železná křídla brány, na která už rok hleděl s rostoucím odporem (s odporem? Proč s odporem?), se za ním zavřela. Tam uvnitř sedí ostatní, truhlaří, lakují, třídí, lepí, ještě mají dva roky, ještě pět let. A on stojí na stanici. 

Trest začíná.

Otřásl se, polkl. Přišlápl si vlastní nohu. Pak se rozběhl, a seděl v tramvaji. Přímo mezi lidmi. Rozjeli se. Napřed to bylo, jako když sedí člověk u zubaře a zubař zachytí do kleští kořen a táhne, bolest sílí, hlava div nepukne. Franc Biberkopf se ohlédl zpátky po červené zdi, ale tramvaj s ním uháněla po kolejích pryč od věznice, pak už hleděla tím směrem jen jeho hlava. Elektrika zabočila, stromy a domy věznici zakryly. Objevily se rušné ulice, Jezerní třída, lidé nastupovali a vystupovali. V něm to vyděšeně křičelo: Pozor, pozor, už to začíná. Špička nosu mu zledověla, po tvářích přebíhal třas. „Polední noviny.“ — „Berlínský noviny.“ — „Nejnovější Ilustrovaný.“ — „Čerstvej Rozhlas.“ — „Přistoupil eště někdo?“ Policajti mají ted’ modré uniformy. Nepovšimnut vystoupil náš muž zase z tramvaje, byl mezi lidmi. Co má být? Nic. Klid, čuně vyhladovělý, vzchop se, nebo si čuchneš k mý pěsti. To je lidu, bože, to je lidu. Jak se to hemží. Kokos jako bych měl vykradenej, asi mi mozek nadobro vyschl. Co už to všecko je. Vobchody s botama, vobchody s kloboukama, žárovky, výčepy. Lidi musej mít boty, né, dyž se tolik naběhaj po ulicích, my sme tam přeci taky měli ševcárnu, zapišme si to za uši. Sto třpytnejch vejkladů, tak je nech, aôŹ°€ se blejskaj, ty ti přeci nenaženou hrůzu, dyk je můžeš vytřískat, co na nich je, sou naglančený, no a co? Na Rosenthalském náměstí vytrhávali dlažbu, náš muž přešel s ostatními po prknech. Jeden se vmísí mezi jiný lidi, a všecko přejde, už na to ani nevzdechneš, člověče. Ve výlohách stáli manekýni v oblecích, v pláštích, v sukních, s punčochami a střevíci. Venku se všecko hýbalo, ale — za tím — nebylo nic! Ne — ži — lo to! Mělo to veselé obličeje, smálo se to, ve dvou ve třech to čekalo na ochranném ostrůvku proti Aschingerovi^*, kouřilo cigarety, listovalo v novinách. Stáli tu jak ty kandelábry — a byli čím dál strnulejší. Patřili k těm domům, samá běl, samé dřevo.

Leknutí do něho vjelo, když kráčel dál Rosenthalskou ulicí a v malé hospůdce seděli těsně u okna muž a žena: Lili si do chřtánu pivo z žejdlíků, co na tom, prostě pijou, měli vidličky a píchali si kusy masa do úst, pak vidličky zas vytáhli, a krev jim netekla. Bože, jak mu břicho sevřela křeč, já se toho nezbavím, kam jenom zalezu? Odpovědělo to v něm: To je trest.

Zpátky nemůže, jel sem tramvají tak daleko, z vězení ho propustili, musí sem mezi ty lidi, musí mezi ně ještě hloub.

To vím, povzdechl si tiše, že mezi lidi musím a že sem z vězení propuštěnej. Propustit mě halt museli, trest sem si vodpykal, je to tak v pořádku, ouřada koná svou povinnost. Šak já taky pudu, ale radši bych nešel, panebože, já nemůžu. 

Loudal se Rosenthalskou ulicí kolem Tietzova obchodního domu, zabočil vpravo do úzké Žofiiny ulice. Tadle ulice je tmavší, řekl si, kde je tma, tam to bude lepší. Vězně jest umístiti bud’ v samovazbě, nebo ve vazbě v cele, anebo ve společné vazbě. Při samovazbě jest vězně nepřetržitě dnem i nocí držeti odděleně od ostatních vězňů. Při vazbě v cele jsou vězni umístěni v celách po jednom, ale procházek, vyučování a bohoslužeb se účastní společně s jinými vězni. Vozy lomozily a řinčely dál, jedna fronta domů bez přestání ubíhala vedle druhé fronty. A na domech byly střechy, jen tak na těch domech leží, Francovy oči zabloudily vzhůru: Jen aby ty střechy nesjely! Ale domy stály zpříma. Kam jenom pudu, já chudák, šmaťchal při samé zdi, domy nebraly konce. Sem já to ale strašnej trouba, přeci se tu mezi těma lidma eště dokážu proplíst, jenom eště pět minut, deset, a dáme si koňak a sednem si. Na příslušné znamení zvonce jest s prací ihned započíti. Přerušiti ji smí vězeň pouze na dobu určenou k jídlu, k procházce či k vyučování. Za procházky jest vězňům držeti paže napjaty a pohybovati jimi vpřed a vzad. 

Tu je dům, Franc Biberkopf odtrhl pohled od dlažby, vrazil do dveří a z prsou se mu vydralo smutné, bručivé uch, úch. Sevřel hrud’ pažemi, tak, chlapče, tady už ti zima nebude. Dveře ze dvora se otevřely, někdo se šoural kolem France, zastavil se za ním. Franc ted’ hekal, hekat mu dělalo dobře. Když byl poprvé v samovazbě, hekával takhle pořád a byl rád, že slyší vlastní hlas, aspoň něco ještě člověku zbylo, ještě není všemu konec. Hodně vězňů to v celách dělalo, někdo ze začátku, jiní později, když na ně dolehla samota. To pak začali hekat, bylo v tom ještě cosi lidského, utěšovalo je to. Tak stál náš muž v průjezdu a neslyšel už strašlivý tartas ulice, šílené domy zmizely. Našpulil ústa, ruce v kapsách sevřel v pěsti a brumlal, aby si dodal odvahy. Ramena v žlutém utíkáčku stáhl k obraně.

Jakýsi neznámý člověk se zastavil vedle propuštěného trestance a díval se, co to tropí. Vyptával se: „Vám je špatně, ja? Vám je nedobře, bolí něco?“, až si ho muž všiml a rázem brumlání nechal. „Vám je špatně, ja? Bydlíte tady v domě?“ Byl to žid s ryšavou bradou, drobný mužík v plášti, s černým velurovým kloboukem na hlavě a s hůlkou v ruce. „Ne, nebydlím tu.“ Musel z průjezdu, a v průjezdu bylo tak dobře. A znovu začala ulice, fronty domů, výlohy, spěchající manekýni v kalhotách nebo ve světlých punčochách, všichni tak hbití, tak čiperní, každou chvíli jiní. A protože byl rozhodnut, vešel opět do průjezdu, jenže tam právě otvírali vrata dokořán, aby mohl projet vůz. Tak tedy honem do sousedního domu, do úzké chodby vedle schodiště. Sem žádný vůz nemůže.

Franc Biberkopf se pevně chytil sloupku zábradlí. A jak ho svíral, věděl, že chce trestu uniknout (ach Franci, co to chceš udělat, vždyť to nedokážeš), určitě mu unikne, už věděl, kudy uklouzne. A potichoučku spustil znova tu svou muziku, to své broukání a mumlání, a na ulici už nepudu. Ryšavý žid vešel také do domu, ale nejdříve muže u zábradlí neviděl. Až jeho pobzukování zaslechl. „Poslyšte, vy, co tady děláte? Vám je nedobře, ja?“ Franc Biberkopf se odtrhl od sloupku, zamířil ke dvoru. Když vztahoval ruku po dveřích, spatřil, že je to ten žid z předešlého domu. „Helejte, děte pryč! Co vode mě chcete?“ — „Nono, nic. Ale dyž vy tolik hekáte a stonete, budu se snad moct zeptat, jak vám je.“ A propuštěný trestanec už zase viděl škvírou ve dveřích ty pitomé domy naproti, lidský shon a sesouvající se střechy. Otevřel dveře do dvora, žid za ním zavolal: „Nono, copak, snad to nebude tak zlý. Dyk nezahynete. Berlín je velký město. Kde se uživí tisíc, uživí se eště jeden taky.“

Hluboký, tmavý dvůr byl za dveřmi. Propuštěný trestanec stál vedle bedny na odpadky. A znenadání se hlaholivě rozezpíval, k těm stěnám zpíval. Klobouk smekl z hlavy jako nějaký flašinetář. Tóny se odrážely ode zdí. To bylo dobře. Vlastní hlas mu plnil uši. Propuštěný vězeň zpíval, jak by byl v trestnici nikdy zpívat nesměl. A co zpíval, až se to ode zdí odráželo? „Jak rachot hromu zní ten hlas!“* Vojácky pevně a jadrně. A potom „juvivaleralera“ zprostřed jiné písně. Nikdo si ho nevšímal. Žid ho přivítal u dveří: „Krásně ste zpíval. Opravdu moc krásně ste zpíval. Zlato byste moh vydělat s vaším hlasem.“ Žid se ho nepustil ani na ulici, zavěsil se do něho, mluvil a mluvil a táhl ho dál, až zabočili do Gormannovy ulice, žid a ten velký kostnatý chlap v letním utíkáčku, co stiskal rty, jako by se mu chtělo plivat žluč.

* Levná lidová restaurace a kavárna.