Ivan Štrpka: Rukojmí

VŠECHNO JE PRAVDA, DOKUD SE TO NEVYPOVÍ. Bílé na bílém mizí všechna rozlišení, všechny věci i ten, kdo přerývaně vypráví.

Chvíle je čirá propast. Z husté mlhy vystupuje tvář na obrovské obrazovce, vznáší se nad šedou ulicí a cosi zpívá.

Intenzivně, naplno vnímám její odcloněný pohled, prudké zrcadlení. Jiskra propojení mezi rukojmími. Tak to chodí.

Tím zpěvákem je Dežo. Povídá se, že i on hloubí Jámu, jako mnozí z nás, ale ještě nikdy jsem ho tam neviděl. Pravda, Jáma je tak obrovská, že to přesahuje naši schopnost orientace i naše chápání.

Upíjím ledový nápoj, zbytek láhve si liju na hlavu. Informace se naplnila. Kontakt prosvištěl. Nic výjimečného. Tak to chodí.

„Mám jedinečnou šanci nabídnout Ti slova, pár živých vět, které si spolu můžeme zazpívat,“ pobroukává zpěvák, tak trochu pro mě i pro sebe. Najdu ho a naučím se to od něj, ačkoliv na to vůbec nemám hlas. Jen vnímám.

Oko pálí. Mlha řídne. Pohled se otevírá.

UPROSTŘED NEKONEČNÉ TICHÉ VÁLKY, JEJÍŽ HLUK neslyším a smysl neznám, procitám do rána jako do prázdného zrcadla.

Pohybovat se jeho vnitřkem je tak andělsky lehké, že nejmenší záblesk vzpomínky na volný pohyb vzduchem mi připadá jako projít vzdorující blanou tmy, brodit se tuhnoucím asfaltem. 

Sám pohled je tím zrcadlem. Necudně nahý číhá na to, čemu se odevzdá bez odclonění. A na to, co v sobě obsáhne a polapí. Den začíná touto přilnavou, překvapivě konečnou nahotou, kterou ze sebe nemůžeme svléct. V okamžiku obnažení prakticky ruší všechny jednotlivé objekty, na okamžik je taví a slévá v Jedno. 

Slyším skřek, krátký signál, volání v barvě ochraptělého skřípání hrdličky. A vzápětí jasný hlas, tlumený výkřik, nebo spíš důvěrný šepot.

Na začátku té krátké naléhavé věty se z vysokého houští živého Plotu vynoří čísi ještě rozespalá tvář. Upřeně hledí na mě. A opět se noří do nehybné džungle zeleného listí, na němž tu a tam svítí drobné kapky.

Ve svítivém ránu tu po ní zůstává jen čirá ozvěna naléhavě vyřčených slov: „Všemocný je fuč! Je fuč!“

Abadon? 

Ale klidně to může být i Křivý Stín. 

Anebo Jan? Či Blín? Bratr se Sestrou? Balvan?

Vlastně na tom příliš nezáleží. Nakonec to dost možná můžu být i já.

V tomhle příběhu je to skoro jedno.

Všichni jsme v jistém smyslu všechno.

Všichni jsme vším, v jistém smyslu tohoto příběhu.

VEDEME VÁLKU, KTEROU LZE VYHRÁT JEN BEZ BOJE. Začíná to hloubením Jámy.

Ale ještě dřív, před prvním vrypem, před prvním agresivním dotekem se zemí, se vše dokonale promyslí, propočítá, naplánuje a zakreslí do tajných map hluboko v ztichlých Kancelářích Armády. V jejich neproniknutelných šerých útrobách, za vysokými hermeticky uzavřenými dveřmi štábu, jsme Armádou až bezvýhradně, víc než kdekoliv jinde na světě. Až ke konečkům spálených a ostříhaných vlasů. Až k podrážkám bot rozpálených bojem.

Skláníme hlavy nad šiframi a mapami tak soustředěně, až pocítíme lehounký závan na tváři. Plíží se mezi kůží a hladkou holou deskou stolu. Ten takřka nepostřehnutelný posun soustředí a vyjadřuje rozlehlost těchto chodeb, jež se rozlévají v nepravděpodobných tupých úhlech, a sálů, které jako prázdná akvária monotónně vysílají výstražná signalizační světla Armády.

Soustředěni, takřka v lehké demenci polospánku, vhodné k přijímání zpráv z (Tisíce a jedné) noci.

Lehounký, smyšlený pavouk nám tisíci tenoulinkých nožek běhá po bledém předloktí a promítá do tmy své gigantické pohyby.

Válku nelze, z důvodů přísného utajení, charakterizovat přesněji.

Řekněme, že má krycí označení Válka s druhým břehem. Tajná válka s druhým koncem hole a s námi. Víc neprozradím.

Velká slova! A malý, sotva viditelný šramot se dnem i nocí neúnavně zakusuje do hald živých obrazů, šifer a náznaků, jež se vrší na dlouhých tichých chodbách Kanceláří Armády.

ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI KANCELÁŘE ARMÁDY, TAKÉ na jejích Dvorech i v divokých zahradách, říkáme zcela samozřejmě „my“, ale pro každého z nás to může v jistou chvíli znamenat prostě „jeden“. V jistou chvíli...

Například takový Abadon nebo Blín nebo Jan nebo Sourozenci – Bratr a Sestra –, Balvan nebo Křivý Stín. Nebo i já. Jan zapichuje doprostřed pláně umazanou bílou vlajku, třepotá se v ní obrovská díra.

Od brzkého rána vytrvale pokračujeme ve výkopových pracích. Hloubíme Jámu. Válka pokračuje.

Pozorně zkoumáme všechny drobné nálezy v tvrdých i mastných vrstvách hlíny, kamení, písku, popela a odpadu.

Na pevných zdech Jámy se před námi odkrývá jakýsi velký, těžko čitelný obraz. Ale čeho? Ve vrstvách bez zjevné chronologie, jež se chaoticky překrývají, bez kódu a bez jakéhokoliv měřítka rozlišení.

Všude tu bělostně svítí úlomky mladých kostí a oslepující vápno ztrouchnivělých částí jakýchsi drobných i obrovských zvířat či bytostí, které dávno podlehly čiré melancholii pomalého rozpadu.

Znovu a znovu to všechno rozpačitě ochutnáváme. Na konečku. Na samém konci jazyka.

Nemá to žádnou chuť. Jen jakýsi slabý, malý, zvětralý, starý, nasládle zatuchlý pach. Pachuť, jaká bývá ve vnitřnostech zákulisí loutkového divadla sužovaného dlouhými dešti nebo ve staré plesnivé plynové masce s filtrem pevně uzavřeným mnoho let. Jak to předpotopní kondenzované mléko v zrezivělých plechovkách UNNRA, beznadějně zapomenutých na Staré Půdě Kanceláře Armády.

Leje z nás pot. A spolu s prachem nám na kůži kreslí živé mapy. Máme rozbitá kolena a čerstvě mokvající rány na loktech. Slunce pálí a praží. A naši zvědavou žízeň rozehrává do stále strmějších výšek.

Vytrvale hloubíme. Rozšiřujeme Jámu. Je centrem, rostoucím opěrným bodem naší strategie, který roste každým dnem. Mizíme, ztrácíme se v ní víc a víc.

„Rozlévá se,“ říkáme se smíchem, vzrušeně nebo docela lakonicky, a hlasitě komentujeme všechny drobné objevy.

Ale za soumraku uticháme a s náhlou stísněností, jež mokvá v našich náhle přitlumených, příliš vláčných a opatrných pohybech, jdeme domů unavení spát.

SOUROZENCI JSOU CELÍ PLAVÍ. A BÍLÍ. JEDNA CITLIVÁ hladká běloskvoucí pleť. Sestra a Bratr. Bratr a Sestra.

Tiše se navzájem hlídají na úzkém kamenitém výběžku u řeky. Zrcadlí a prudce odrážejí jeden druhého jako ve vodě, která teče. Blíženci.

„Suma... Šuma... Šumjata...“ zkoušejí si potichu po svém pojmenovat Velkou Řeku.

Mohutný tok plyne. Den nemá konce, Sourozencům se zdá, že neměl ani počátek.

Bratr leze na strom nachýlený nad rychlý kalný proud. V jeho koruně vede z hustých šumících větví urputný boj s neslyšným a neviditelným nepřítelem. Vykrývá prostor se zbraní v ruce. Snová zbraň štěká. Snová zbraň EROS-ARM vzor 44 mu sedí v ruce jak ulitá.

Sestra po očku pokukuje po Bratrovi a pečlivě promývá bílé kamínky. Tiše si pozpěvuje. Donekonečna se opatrně prochází těsně u břehu a potichoučku domlouvá plujícím lodím, které zdvihají malé krátké příboje, tříštící se v lehounkém dotyku o špičky jejích červených bot na samém konci dlouhých hladkých bílých nohou.

Poté se oba dlouho oddávají lovu, který připomíná rybaření.

Na samém konci skalního výběžku Bratr zapichuje hůl mezi suché kameny. Holý prut bez vlasce, bez splávku, bez háčku i bez návnady. Sednou si k němu a hledí do vody. Nehybně sedí. A v řece tečou ryby.

Slunce se pohybuje pomalu. Sestra si máváním odhání mušku z tváře. Po hodinách trpělivého nehybného lovu Bratr vstává, láme hůl vedví a hází ji do proudu. Slunce je nízko.

„Nechme je jít vlastní cestou,“ směje se. Myslí tím ryby, řeku, zrcadlení a odlesky na ní, šplouchání, lodě, břehy i holou hůl. Sestra pobaveně sahá Bratrovi na hlavu.

„Vlasy máš úplně zaprášené od slunce.“

„Ty taky,“ směje se Bratr němým gestem své umazané ruky. „Jsou úplně horké.“

S hlavami až po okraj naplněnými lehkým úpalem se rozeběhnou domů. Mají plavé vlasy, navlas stejné.

Možná ty sluncem zaplavené, planoucí a stále plavější vlasy mají je.

A dost možná mají už i mě.

STARÁ DÁMA SEDÍ CELÉ DNY U VYSOKÉHO OKNA s rozsvícenou lampou ve velké žluté prázdné budově Pošty naproti Centrálnímu Archivu Armády.

Důstojně, laskavě, jemně spiklenecky na nás pokývne hlavou – jako by dopodrobna znala všechny peripetie i zákoutí Tiché Války – a klidně přitom obrátí velký list v knize napsané v jakési cizí, čiré, nevyslovitelné řeči beze znaků.

Ten lehký pohyb pomalu obracené čisté stránky slyšíme zřetelně za zády až na druhém konci ulice. Ten bílý poryv, ten sotva slyšitelný zvuk mě prudce zasáhne.

Trochu z toho mrazí.

Písmo již pro nás neexistuje. Čteme rovnou z věcí, z obrazů, z tváří, z hlasů, ze rtů. Z pohybů, ze skutků. Někdy také z pohledů.

To zde platí.