Petr Luňák a Marek Pečenka: Hrdinové

„Já jsem jí to tam musela říct,“ pronesla docentka Bouzovská směrem ke studentům, kteří právě vstupovali do její pracovny, aniž by ta slova vlastně směřovala jim. Odmlčela se, jako by všichni přítomní přece museli vědět, co má na mysli a komu a kde to řekla. „Jak může někdo tvrdit, že studium zvyků na panovnických dvorech je v rozporu s vědeckým přístupem ke zkoumání minulosti?“ Nepřítomně se zadívala na svůj odraz v prosklené knihovně u protější stěny a zapálila si další cigaretu. Oblečena byla prostě. Jak se na historičku sluší, pomyslel si Richard. Upnutý modrý rolák přesto nedokázal zakrýt její překvapivě kypré tvary, které kontrastovaly s kuřácky vyhublou tváří. Vysoké červené kozačky nenosila z marnivosti, jak by nepoučený pozorovatel mohl chybně soudit, pokračoval ve svém vnitřním komentáři Richard, je to určitě suvenýr ze služební cesty do Itálie na vědeckou konferenci o dvoja trojpapežství, o které jim před několika týdny se zápalem vyprávěla.

Několik studentů nasadilo výraz upřímného zaujetí a sdíleného rozhořčení. Richardovi se svým způsobem ulevilo, neboť to začínalo vypadat, že po zbytek výběrového semináře k dějinám středověku bude Bouzovská pokračovat v samomluvě. On tak bude moct ten čas jen tak prolelkovat, aniž by si musel dělat poznámky nebo předstírat, že si je dělá a zapisuje si životně důležité informace, jak po českých lesích ve dvanáctém století běhala štětinatá pruhovaná prasata a rohaté krávy, případně že se na jagellonském dvoře k masu podávaly sladké omáčky. Jediná jistá ochrana sice bylo zacpat si uši, ale toho by si Bouzovská možná všimla. I když ani to nebylo v jejím případě úplně zaručené.

„Co myslíte, že jsem jí řekla?“ zeptala se studentů, které snad konečně nějakým způsobem vzala na vědomí. „Řekla jsem jí: To svědčí o vaší nevzdělanosti a úrovni vaší univerzity, milá dámo.“ Silně popotáhla z cigarety a vyfoukla kouř snad ze všech otvorů hlavy. „Takhle ať si studují dějiny v Lipsku, ale tady, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, toho bohdá nebude.“

Z dalších nesouvislých vět vyplynulo, že monolog se týkal jakési vědecké disputace na nedávné konferenci středoevropských medievalistů na Dobříši. Richard nikdy nepochopil, jak je možné, že se Bouzovská v jednom, nejméně očekávaném okamžiku vzchopí k tak racionálnímu kroku, že udělá docházku. Čárky na prezenční listině byly jediným důvodem jeho víceméně pravidelné přítomnosti na jejím semináři. Není ale mnohem pravděpodobnějším vyústěním jeho několikaměsíčního martyria, že Bouzovská list s docházkou minulý týden ztratila? Nebylo by... ale úvahy to byly natolik liché, že je Richard s lehkým srdcem opustil. Navíc dnes bude muset zůstat do konce semináře, aby získal za své podzimní snažení zápočet. Jakkoli středověk Richarda vůbec nezajímal, pořád to bylo lepší než chodit na alternativní seminář z historické geografie asistenta Černocha. Tam se přihlásil jediný student, a tudíž se dala z logiky věci očekávat nucená aktivní účast.

Ke své vlastní hanbě si Richard musel přiznat, že se v tom za čtyři roky studia naučil chodit až moc dobře. Amatérští pochlebovači viseli svým vyučujícím na rtech, smáli se všem údajným vtipnostem, nebo se naopak podle situace mračili a bez ustání přikyvovali. Richard se ale po většinu přednášek tvářil zarputile, mlčel a přikyvoval pouze po každé třetí nebo čtvrté větě, někdy i řidčeji. Občas se i jakoby oklepal na znamení nesouhlasu. Podařilo se mu tak vybudovat si mezi vyučujícími pověst někoho, jehož souhlas je o to cennější, oč je těžší jej získat.

„... krátce po atentátu v Anagni,“ zaslechl Richard Bouzovskou a došel k závěru, že je na čase se otřást.

„Ano máte pravdu, kolego Míčo, on to vlastně ani žádný atentát nebyl, že? Podle některých svědectví šlo jen o políček,“ odměnila jeho herecký výkon Bouzovská, která už zřejmě ukončila svůj výklad o kolizi s východoněmeckou historičkou. Richard pátral v paměti, co nebo kde je Anagni, protože ze způsobu, jakým Bouzovská větu formulovala, bylo zřejmé, že to nemohla být osoba. Co se tam tak asi mohlo stát? Rozhodně to muselo být hodně dávno, rezignoval na poznání Richard, protože pro Bouzovskou končil svět někdy okolo roku 1600.

Tímto způsobem Richard proplul první hodinou semináře, když ho z rozjímání vytrhlo hlasité zaklepání na dveře. Bouzovská se zrovna pouštěla do obrany císaře Zikmunda před celým českým národem. Liška ryšavá v tom prý byla nevinně a za Husovu smrt nemohla. Když ani napodruhé na zaklepání docentka nezareagovala, dveře se zprudka otevřely. Do místnosti vešla Pavlína Vaňková, asistentka šéfa stranické organizace a zároveň vědecká aspirantka na Ústavu marxismu-leninismu. Richardovi vyschlo v krku, protože se všeobecně vědělo, že Pavelka, jak chtěla být Pavlína nazývána, za ním zcela nepokrytě pálí. 

Pavelka svírala v ruce jakési velké červené desky s tkaničkami a zlatým emblémem srpu, kladiva a hvězdy. „Dobrý den, doufám, že neruším, ale soudruh předseda vám posílá jeden důležitý dokument a prosí vás o podpis, tady,“ pravila Pavelka a položila před docentku otevřené desky.

Bouzovská převzala lejstro a začala hledat něco na psaní, aby podepsala průvodní lístek. Když podle očekávání nic nenašla, požádala studenty, zda by jí nepůjčili propisovací tužku nebo ještě lépe pero. Při jeho přebírání si všimla, že má stále v ruce cigaretu. Chvíli váhala, zda ji má dokouřit nebo zda si ji má strčit do úst, ale nakonec vstala a uhasila ji vodou z kohoutku. Pak konečně převzetí dokumentu potvrdila rozmáchlým podpisem.

„Taky bych potřebovala mluvit se soudruhem Míčou, abych s ním projednala nějaké organizační záležitosti ohledně Svazu mládeže,“ řekla Pavelka.

Pavelčin vstup na scénu přišel tentokrát Richardovi dvakrát nevhod, protože Bouzovská stále neudělala docházku a neudělila zápočty. Nasadil zachmuřený výraz zapáleného historika, který nechce přijít o zajímavou diskusi, třeba o stavovské monarchii či diktatuře pana Paška z Vratu. Podíval se na Bouzovskou v naději, že jej z Pavelčiných tenat zachrání ona. „Ale jistě, jistě, v pořádku,“ hodila ho však přes palubu Bouzovská.

Třebaže bylo už hodně po poledni, hrozilo, že by s ním mohla chtít Pavelka vyrazit na oběd. Poslední dobou se jí vyhýbal, jak mohl, teď si ho ale vyreklamovala a nebylo úniku. Pomalu se zvedl a skládal si věci co nejpomaleji v naději, že se ještě něco stane. „V pořádku vám ho vrátím,“ řekla Pavelka dvojsmyslně a koketně se zavrtěla. Richard si alespoň nechal složené věci v brašně pod stolem, aby měl záminku se z Pavelčiných chapadel včas vyvázat.

Když vyšli na chodbu, Pavelka se na Richarda zálibně zadívala. Od té doby, co ji z lítosti a v opilosti oslovil na filozofickém parníku těsně před prázdninami, se s ní udály velké změny. Rousnaté mastné vlasy kdysi neurčité barvy teď zářily peroxidovou žlutí. Halenky s mašlemi a volány a tvídové sukně či kalhoty nahradily blůzky bez rukávů a upnuté sukně s rozparkem. Brýle zmizely úplně, což vedlo k tomu, že Pavelka neustále zakopávala a na každého – kromě Richarda, kterého zaměřovala zřejmě nějakým jiným smyslem – až do poslední chvíle mžourala, než ho konečně poznala a propukla v nějaký hlasitý pozdrav typu „Zduř“ nebo „Těbůh“. Z někdejší ušlápnuté vědecké aspirantky zůstal v podstatě jen nezaměnitelný tělesný pach.

Richard si už několikrát položil otázku, zda za tuhle proměnu může jeho nevinné gesto nebo skutečnost, že Pavelka povýšila ve Svazu mládeže a začala pracovat na děkanátu. Ve druhém případě by jeho někdejší pošetilé pochybení z dobrého srdce a její rozhodnutí, že on je pro ni ten pravý, byly jen průvodními jevy, a nikoli příčinou Pavelčiny metamorfózy. Richard by tak byl před světem nevinen, protože mohl celou věc pokládat za nepřízeň osudu, a ne za boží trest za vlastní slabost.

„Zajdeme si na kávu nebo čaj ke mně do kanceláře, jo?“ řekla Pavelka a vyrazila směrem ke schodišti, aniž by čekala na odpověď. Richard ji dlouhými kroky následoval. Ve chvíli, kdy ji došel, Pavelka zakopla, vyjekla a zachytila se jeho paže. Aniž by jí Richard nabídl rámě, zaklesla se do něj a už ho nepustila. Kráčeli tak spolu fakultou a Pavelka si vedla Richarda okolo lelkujících studentů skoro jako k oltáři.

„Počkej, potřebuju si odskočit,“ rozmyslela si další postup, když sešli o patro níž, a místo na děkanát zakormidlovala jejich společnou loď na druhou stranu, protože dámské záchodky byly na konci katedry anglistiky. Předala mu červené desky a fialovou koženkovou kabelku na zlatém řetízku s obsahem, který si Richard ani nechtěl představovat. Připadal si jako holub okroužkovaný na obou nohou.

Když s hlasitým klapáním odcupitala, zapřemýšlel Richard, co by mu tak asi Pavelka mohla chtít. Přijde s nějakým návrhem, jako třeba společná návštěva Karlových Varů nebo koncertu klasické hudby, čímž by chytře zaútočila na jeho slabé místo? Nebo snad v jednu nejméně očekávanou chvíli smyslně přivře oči a nastaví ústa k polibku, jako před dvěma měsíci po diskusním setkání Strana hovoří s mládeží, kam byli všichni studenti nahnáni, aby si vyslechli soudruha z městského výboru strany, který dokazoval, že bez jídla a pití člověk přežije sotva pár dní, ale bez demokracie to ještě pár let vydržíme?