Marjan Kamaliová: Čaj s nápadníkem

Mína ještě nebyla úplně vzhůru, když zavolala její matka Darja a oznámila jí, že přišla na ideální dárek k jejím dvacátým pátým narozeninám. „Jmenuje se pan Daští,“ řekla Darja do telefonu udýchaně. „Má doktorát z filozofie a magistra z ekonomie. Je potomkem třetího bratrance Rézy Šáha. Žije v Atlantě a těší se dokonalému zdraví. Má pěkné zuby. Přijede v neděli na čaj a taky proto, aby nám odpověděl na pár otázek. Prosím tě, Míno, tentokrát žádné hlouposti. Celé jsem si to vypočítala. A obleč si ty světle fialové šaty s novým páskem.“

Mína položila sluchátko a sjela zpátky pod peřinu.

Další potenciální manžel. Další neděle strávená přikyvováním cizímu muži za dozoru rodičů, oblečených – ve snaze zavděčit se – do svého nejlepšího oblečení.

Vdávat se nechtěla. Chtěla odejít z ekonomické školy, přestěhovat se do hor a malovat, nic jiného než malovat. Místo toho se musela připravovat na zkoušku z operačního managementu.

Přinutila se vstát a vyrazila do kuchyně. Uvařila si vodu a vylouhovala čaj způsobem, kterým ji to naučila Darja – postavila čajovou konvici navrch varné konvice tak, aby pára z uvařené vody jemně spařila čajové lístky. Zakryla konvici utěrkou, aby nevychladla. 

Earl Grey a tajemné čajové lístky, půl na půl – to byl Darjin čaj.

Znovu telefon.

„Ano, Darjo.“ Posledních pár let oslovovala Mína matku křestním jménem. Byl to způsob, jak ovládnout někoho, kdo je posedlý ovládáním druhých.

„Míno, tady tvoje matka.“

„Jistě, ten nový muž, který má přijít v neděli na čaj, vím. Nepřijdu.“

„Nebuď dětinská, Míno, samozřejmě, že se s ním setkáš! Ale chtěla jsem ti ještě jednou připomenout, že dnes pořádám matematický kroužek. A mám rýmu, takže jsem strávila celé ráno pojídáním cibule. Tvůj otec tvrdí, že to je přírodní antibiotikum. Nakažlivá ovšem nejsem. Uvidíme se přesně ve čtvrt na pět…“

Darjin hlas vystřídalo drobné posmrkávání. Mína si představila matku, jak si utírá nos do kapesníku s citrony, který pro ni před mnoha lety v Teheránu vyšila babička. Darja zamumlala, že už musí končit a že Mína musí určitě přijít na ten čaj.

„Dáme si čaj,“ řekla Darja s perským přízvukem. „Jen přijď, Míno, dáme si všichni společně čaj.“

Každou sobotu odpoledne chodily Míniny kamarádky Kavitá Dás a Jung-Dža Kimová na čaj a hodiny matematiky. Všechny žily v Queensu a matematiku zbožňovaly. Darja si poslední dobou obzvláště oblíbila zadávání hodnot do tabulkového procesoru, který uměl vyplivnout tabulky a grafy. Když byla Darja ještě malá a žila v Íránu, excelovala v aritmetice. Jejím snem bylo stát se profesorkou matematiky, ale pak se vdala, měla tři děti a po Islámské revoluci v roce 1979 odjela do Ameriky. Mínin otec, lékař, si našel v roce 1982, kdy se rodina přestěhovala do New Yorku, práci v pizza bistru. Kvůli cizí licenci nemohl v Americe provozovat vlastní praxi.

Přes rok po večerech studoval medicínu, obklopoval se americkými lékařskými periodiky a mezi hnětením těsta a krájením paprik složil zkoušku, která mu umožňovala získat americkou lékařskou licenci. Nakonec se mu podařilo stát se znovu lékařem a praktikovat vnitřní lékařství na Long Islandu, kde léčil gastritidy a vředy, masíroval žlučníky a vyšetřoval střeva. Byl spokojený se svými pacienty, odbornou knihovnou a denní porcí sendvičů s krůtou, rajčaty a kukuřičnými lupínky. Především však chtěl, aby byla jeho žena šťastná. Když viděl, jak je Darja po příchodu do Ameriky nespokojená, navrhl jí, aby dala dohromady vlastní matematický kroužek.

„Musíš dělat, co tě baví, Darjo,“ řekl otec jednou u večeře. „Už to v sobě nesmíš potlačovat, copak to nechápeš? Říkáš, že miluješ matematiku, že je to tvoje vášeň. Ale jakou úlohu hraje v tvém životě? Když nepřijde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Zaměř všechnu energii na matematiku, jdi do toho!“

Při posledních slovech vyskočil ze židle a triumfálně máchl zaťatou rukou. Mína a její dva bratři Húmán a Kajvón tiše chroupali plněný lilek. Na sklonku osmdesátých let otec objevil nahrávky jednoho gurua zaměřujícího se na zlepšování kvality života a stal se posedlým představou sebevědomí a sebeúcty. Gurua citoval každý den.

„Ale já matematiku nedělala celá léta!“ Darja apaticky kroužila vidličkou v lilkové omáčce. Od té doby, co přijeli do Ameriky, pracovala v čistírně, kde upravovala oblečení.

„To nevadí!“ Otec opět zaťal ruku v pěst a pak hlasitě tleskl. Ty pohyby se naučil po zhlédnutí bezplatného videa ze semináře, které doprovázelo audiozáznamy objednané přes teleshopping. „Tvoje minulost ti nesmí nic diktovat! Pokud něčemu opravdu věříš, tak to udělej! Když využiješ své vnitřní vůle, bude tvůj život oslnivý!“

Darja na něho pohlédla uslzenýma očima, odložila vidličku a přikývla jako malé dítě. Toho večera otec s Darjou promýšleli různé strategie, jak vnést do matčina života víc matematiky. Mína, Húmán a Kajvón sledovali své rodiče u jídelního stolu. Otec něco čmáral na žluté papírky, Darja vařila jednu konev čaje za druhou a společně rozvíjeli nové nápady. Otec chodil sem a tam a příležitostně si poskočil.

Mína a její bratři v tichosti prošli kolem rodičů a zamířili nahoru do svých ložnic.

U snídaně otec zaťukal lžičkou o sklenici. „Poslouchejte, děti! A poslouchejte dobře. Ode dneška budou sobotní odpoledne vypadat jinak. Vaše matka se každou sobotu bude věnovat svému koníčku, bude se vídat se svými přáteli a studovat matematiku. V té době se naše jídelna promění v pracovnu expertní skupiny a vy dáte matce a jejím přátelům prostor, který potřebují. Nebudete pobíhat kolem dokola, ječet ani se hádat. Pokud si přejete, jste na kroužku vítáni, ale pouze když přijdete připraveni a budete mít splněné úlohy na daný týden. A žádné hlučení. Všichni musíme podpořit vaši matku, aby mohla podniknout konkrétní kroky, které povedou k uskutečnění jejího snu. Fahmídín? Rozumíte?“

Húmán, který v té době studoval poslední ročník střední školy, zavrčel, že ano, a odešel na hodinu basketbalu. Patnáctiletý Kajvón, prostřední, řekl: „V pohodě.“ Políbil Darju na čelo a zesílil si walkmana. Mína uslyšela rytmy skupiny Tears for Fears, které se zastřeně linuly z Kajvónových pěnových sluchátek.

„Míno,“ řekla Darja pisklavým hlasem, „budeš dodržovat nová pravidla, abych mohla svůj život naplnit…“ Otočila se k otci. „Čím že ho to mám, Parvízi, naplnit? Posedlostí?“

„Vášní,“ dodal povzbudivě otec.

„Ano, ovšem, Parvízi, vášní,“ zopakovala Darja.

Mína se podívala do Darjiných mandlových očí, které v tom okamžiku vypadaly velice zranitelně.

„Samozřejmě, že budu.“ Mína vzala batoh a odešla do školy. Po cestě přemýšlela o otcově horlivém proslovu a matčině prosbě, aby se všichni podřídili novým pravidlům. Přemýšlela o matematickém kroužku, o tom, že je v sobotu budou navštěvovat matčini přátelé a budou společně počítat rovnice, i o tom, co by její rodiče dělali, kdyby se nepřestěhovali do Ameriky.

Toho večera se Darja posadila k telefonu, na klín si položila černý adresář a začala obvolávat přátele. Z dvanácti lidí, kterým zavolala, jenom dvě ženy nadchla představa, že budou trávit sobotní odpoledne s algebrou. Byly jimi Kavitá a Jung-Dža, dvě z Darjiných nejlepších přítelkyň. Obě imigrantky jako ona. Od té doby se každou sobotu setkávaly u čaje. Začaly s úplnými základy, jelikož si je pamatovaly jen matně. Mína většině příkladů zpočátku rozuměla. Postupně však probíraly rychle jednu učebnici za druhou a Mína se začala ztrácet. Nedá se říci, že by se ji Darja nesnažila zahrnout do svého kroužku. Říkávala: „Připoj se k nám, Míno džún.“ Přízvisko džún přitom naznačuje náklonnost, v perštině znamená „drahá“. „Copak nechápeš, jak je matematika krásná?“

Na Vánoce (které ani jedna neslavila, jelikož vyznávaly islám, hinduismus a buddhismus) otec každé z nich koupil účetní kalkulačku. Darja vykřikla nadšením, když rozbalila balíček s malým přístrojem, přes jehož fotografii předtím zamilovaně přejížděla prstem v katalogu. Pak už šla ženám práce od ruky. O dva roky později se Darja ucházela o práci v bance v Queensu. Svěřila se Míně, že zbožňuje zadávání čísel a ty chvíle, kdy se dobere správného výsledku. Milovala zvuk papíru, který vyjížděl z kalkulačky. Líbilo se jí, že výsledek byl přesně takový, jaký očekávala.