Liviu Rebreanu: Adam a Eva

Pokoj byl bělostný jako panenské lože. Dvěma vysokými okny vnikaly dovnitř poslední paprsky zapadajícího slunce a rýsovaly na parkety dva světelné oranžové kosočtverce uchvacující nohy od postele do chvějivého objetí. 
Čerstvě obílené zdi vydechovaly zvláštní vápennou vůni, která se šířila v jemných vlnách na nevelký stůl se třemi židlemi mezi okny, na terakotová kamna v rohu, na noční stolek u hlav lůžka i na slaměné křesílko, kde v bílé zástěrce, s bílým čepcem na hlavě a červeným křížkem mezi zdravím kypícími ňadry bděla sestra Dafina. Z koutů vycházely plaché, šedivé stíny, zvolna se sunuly vpřed a náhle pohasínaly, jakoby poděšeny hutným tichem, jež prostupovalo celou místnost a pohlcovalo rozvážný tikot nástěnných hodin visících nad kalendářem na úzkém pruhu zdi mezi oběma okny.

Dafina seděla nepohnutě s rukama v klíně na pečlivě složených novinách a sledovala chorého, který ležel, paže natažené na bílé pokrývce a hlavu ovinutou bílým obinadlem, z něhož vystupovala pouze vosková tvář, proťatá třemi souběžnými černými liniemi – obočím, řasami a knírem. Zavřená víčka připomínala fialové skvrny a masité rty byly tak zsinalé, že se jejich obrysy daly sotva rozeznat.

V očích milosrdné sestry doutnala tesknota a úžas. Soucítila s ubohým nemocným přímo vášnivě, zvláště když zjistila, že je obětí milostného dramatu. Byla velice dobromyslná a neméně sentimentální. Nepoddajné zlatavé kadeře jí laskaly ruměné tváře a v unylých modrých očích se tetelily slzy. Kolegyně, kterou dnes ráno střídala, jí v chvatu pošeptala, že pacient je velký profesor, kterého postřelil jakýsi žárlivý Moskal; sem, do Mariánského sanatoria, jej přivezli pozdě večer a doktor Filostrat se prý strašně vzteká, což znamená, že vyhlídky na přežití jsou mizivé...

Na Dafinu, bytost dychtící po romantických láskách, působila slova její družky jako zrnko soli na živou ránu; přímo hořela zvědavostí. Toužila po podrobnostech, po spoustě pozoruhodných detailů, a nikdo jí je nepřicházel poskytnout. Nemocný se po celý den ani nepohnul; neotevřel oči, ani když mu vyměňovali obvaz. Na tabulce s údaji o teplotě bylo jen krasopisně uvedeno jméno: Toma Novac.

Hodně nadějí vkládala do Universu, který jí kolegyně před polednem podstrčila. Drama v Bílé ulici však odbyli několika strohými řádky. Dafina si je přečetla a pročítala je znovu a znovu, hledajíc v tuctových větách skryté významy. Poněvadž nenašla, po čem toužila, její duše se utápěla v šedivém smutku, v němž jako vlákénka uvolněná ze staré tkaniny plavala vytištěná slova:

Včera kolem sedmé hodiny večerní v Bílé ulici č. 7 ruský emigrant Stěpan Alexandrovič Poplinskij, který se po příjezdu z Berlína, kam se uchýlil po revoluci, nedávno usadil v našem hlavním městě, vypálil čtyři rány z revolveru na p. Tomu Novaca, věhlasného profesora Bukurešťské univerzity. Motivem zločinu je patrně věčná žárlivost. Z prvních šetření vyplývá, že sympatický profesor byl s mladou a krásnou ženou žárlivého cizince přistižen in flagranti. Všechny čtyři střely jej zasáhly naplno, takže profesor Novac, narychlo převezený do sanatoria doktora Filostrata, je v agonii. Život by mu mohl zachránit už jenom zázrak. Pachatel byl zatčen. Paní zasažena nebyla, zažila jen chvíli strachu. Zločin vyvolal ohromnou senzaci, neboť vrah pochází z urozené rodiny; prý je to dokonce baron. V Bukurešti měl málo známých. Byl rozhodnut usadit se u nás natrvalo, jeho krásná manželka totiž pochází z Besarábie, kde má údajně dědičné statky...

A jak ta hrdinka vypadá? A jak se poznali, jak se milovali, jak byli přistiženi? A ten zločinec...? Těmito nezodpovězenými otázkami trpěla Dafina na slaměném křesílku jako na elektrickém křesle. Pokoušela se svou žízeň ukojit a hrdinu dramatu ohodnotit. Líbil se jí. Říkala si, že by si zasloužil, aby ho milovala i třeba hraběnka. Zamilovala si ho.

Pak ji napadlo ještě jednou si zprávu v novinách pozorněji přečíst. Možná že přece jen objeví mezi řádky nějakou stopu po milovaném pacientovi. Pomalu noviny rozložila a zabrala se do četby Zločinu v Bílé ulici.

V tu chvíli Toma Novac otevřel víčka, jako by se probudil z bezesného spánku. Tělo cítil jako jednu velkou ránu. Od mírného světla jej pálily oči, velké, černé, s podivným leskem a zarudlými bulvami, jakoby zalitými krví. Napřed uviděl pendlovky mezi okny: kyvadlo se pohybovalo zvolna, těžkopádně, nehlučně a ciferník vypadal tak vybledle, že nedokázal rozeznat ani číslice, ani ručičky. Avšak pod nimi, na nástěnném kalendáři, snadno přečetl černou arabskou sedmičku i tu červenou, římskou.

Divný kalendář! blesklo mu hlavou. I měsíc je psán číslicemi... Něco takového nepamatuji...

A okamžitě si řekl, jako by se chtěl přesvědčit o tom, že je plně při smyslech:

Sedmý den sedmého měsíce... To je mi ale náhoda...! Sedmý měsíc? Který to je?

Přitom však užaslý, tázavý pohled jeho nehybných očí dál sklouzával po stěně.

Kde to jsem...? Co se stalo?

Na čele cítil železný pás, který mu svíral lebku. Pomýšlel natáhnout ruku a hlavu si ohmatat. Pokus o pohyb však v zárodku zmařil nával bolesti a vyloudil z něho krátký, tlumený sten. Sten vyvolal další bolesti, jako by do něho někdo zaťal nože rozdírající mu tělo na tisícerých místech, takže se už neodvážil ani zavřít oči.

Dafina sten jako ve snu zaslechla, polekala se, upustila noviny, vyskočila, přistoupila k lůžku a jako omámená zamumlala:

„Přejete si něco, pane...? Dobře, že jste se...“

Toma Novac si jí povšiml až teď. To ho tak rozrušilo, že rychle sevřel víčka a zapomněl i na své utrpení.

Sanatorium! pomyslel si pak ještě překvapeněji, téměř nazlobeně: Co tady pohledávám...? Co se stalo?

Místo odpovědi jeho sluch zaznamenal zajíkavý dech milosrdné sestry, která dál zkoprněle postávala u lůžka. Krátce nato zaslechl její kroky, pouze tři, a šustot šatů z nového kartounu, pak zapraštělo slaměné křesílko a nakonec zašustil papír. To Dafina skládala noviny, pokyvujíc přitom hlavou, pohled upřený na svého hrdinu, jehož hruď se zmítala, jako by ji drásal nějaký neviditelný spár.

V tichu, jež znovu opřádalo pokoj pavoučími sítěmi, se pacientova mysl horečně snažila dobrat vysvětlení. Jako by však byla poraněna i sama paměť, nedokázala se vzchopit. V mozku se vynořovaly jen chabé útržky vzpomínek a vzápětí zase pohasínaly, aniž se dokázaly nějak smysluplně uspořádat. Až po delší chvíli se mu vybavil rozostřený obraz ženy, která dokázala z kaleidoskopu střípků podob poskládat i své jméno:

Ileana...

Jméno samo pak začalo všechny ty roztroušené, oslabené vzpomínky se závratnou rychlostí pořádat v úhledný svazeček. Ženina podoba se teď vyjasňovala: světlovlasá hlavinka a oči, z nichž vyzařovalo štěstí... Srdce mu zaplavila tak horoucí radost, že se v ní rázem všechny bolesti rozplynuly. Ale jen na okamžik. Pak se za ženou vynořil stín a stále neodbytněji ji obestíral, až se ten plavý přízrak proměnil v divoký, ohavný obličej s pohledem sršícím nenávistí. Nato mu v uších zazněly čtyři rány jako údery kladiva a vypudily z podrážděného mozku i pouhé drobty myšlenek. Rány, vždycky čtyři, se opakovaly stále překotněji, až nakonec splynuly v jeden táhlý hukot, který mu prostupoval kostmi, masem, nervy a všude rozněcoval ohniska bolesti. Potom i hukot náhle ustal, jako by chorému někdo vytrhl kořeny sluchu a zanechal po nich jen hroznou tmu, v níž opět tápaly útržky myšlenek bez pána jako kapky deště ve větrné podzimní noci.

Teď musím umřít! blesklo mu konečně hlavou.

To pomyšlení ho zraňovalo stejně jako železné kleště, které mu drtily čelo. Byl by je chtěl vytěsnit, ale cítil, že na to jeho chabé síly nestačí.

Teď musím umřít! honilo se mu nepřestajně hlavou, znělo to jako rázná výzva.

Neodvažoval se tu myšlenku zapudit, a tak se s ní snažil smířit:

Kdo se narodil, ten musí umřít.

Na rtech mu vytanul uštěpačný úsměv. To bylo jeho heslo, převzaté z lidové moudrosti. Opakoval si je už přes dvacet let, bezdůvodně, při každé příležitosti, vyzývavě, i když si uvědomoval, jak je laciné. A přesto jako by teď ta slova ironii navzdory nabyla netušeně hlubokého významu!

„Smrt je hypotéza až do chvíle, kdy se člověk ocitne v její náruči bez vyhlídky na návrat.“

Ta věta mu mimovolně vyvstala v mysli jako odpověď na jeho vyčpělé heslo. Naprosto jasně se rozpomínal, jak se s nadutou nadřazeností usmál, když ji zaslechl poprvé, avšak nedokázal si ujasnit, kde ji to slyšel a kdo ji pronesl. Jenže snahu vypátrat v minulosti jejího původce opět potlačila neodbytná myšlenka.

Teď musím umřít.

Tentokrát byla tak naléhavá, že v něm vzbudila věčnou otázku:

A proč?