Albert Cossery: Bohem zapomenutí lidé

Bylo příšerné vedro. 

Pošťák se jako každé ráno zastavil v ulici Těhotné ženy před krámkem žehlíře Hanáfího. 

– Buď zdráv, pronesl.

Žehlíř, který jako obvykle podřimoval, tímto každodenním a nevyhnutelným vpádem trpěl na duši. Pomalu otevřel oči a s otupělým výrazem, který ho pronásledoval od narození, pohlédl na pošťáka. Moc rád by si oči protřel, ale tento pohyb zůstal nedokončen; pokaždé cítil, že je ochromen podivnými, nepojmenovatelnými úzkostmi. Až na tuto nakažlivou bezvládnost to byl nejobyčejnější člověk ve čtvrti.

Odpověděl pošťákovi na pozdrav, pak znovu upadl do prvotního spánku, naprosto marného, bez otřesu, bez úsilí, těžký jako kámen, který klouže na dno vod. Spánek byl jeho přirozeným živlem.

Ale pošťák ho takto nevnímal. Toho rána cítil potřebu si s Hanáfím promluvit o mimořádných záležitostech, které ho velmi znepokojovaly. Je pravda, že výraz jeho tváře prozrazoval jistou obavu, avšak rázu velmi přízemního, čímž ještě získala na působivosti. Jak bude následně vidět, tato pošťákova obava nebyla zcela neopodstatněná. Vztahy mezi ním a obyvateli ulice Těhotné ženy byly velmi napjaté.

– Probuď se, Hanáfí!

– Co je porád? otázal se žehlíř rozespalým hlasem.

– Ale vůbec nic. Jenom mám pro tebe dopis.

Urputnost, s níž ho pošťák budil, přišla Hanáfímu jako vrchol lidské krutosti. Obtěžování, které nemělo obdoby. Z pošťáka se, protože uměl číst a psát, stal opravdový otrava. Jmenoval se Zúba. Nechal si ve čtvrti několikrát napráskat, ale přesto se do ní vždy vracel. Nebylo možné ho znechutit. A tak aby dostál nárokům své služby, riskoval každý den, že se své ženě vrátí na nosítkách veřejné zdravotní péče. Trnem v oku byla místním hlavně jeho plátěná khaki uniforma, která dráždila smysly svým vojenským, až válečnickým vzhledem. Poštovní správa mu od jisté doby musela přidělit udatného četníka, který ho doprovázel při jeho putování touto nepřátelskou a zvrhlou čtvrtí. 

Byl to slabý člověk malého vzrůstu. Celým svým vzhledem podněcoval zlomyslnost a přitahoval nepřátelství. S velkým poštovním pytlem visícím přes rameno působil dojmem padělku lidského druhu, vyznačujícím se jistou zvláštní a výmluvnou neslušností. Místní uličníci ho při jeho pochůzkách čtvrtí často plácali obratně drzýma rukama po hubené zadnici. Zatímco on jakožto vzdělaný člověk jim pouze zdvořile nadával.

Nevděčnost tohoto povolání spolu s veškerým nebezpečím, které v podobných případech přinášelo, v něm utvrdila dojem, že je svým způsobem hrdina. Čistě z pocitu nadřazenosti začal nosit brýle.

Jako potápěč vynořivší se z vln objevil se žehlíř znovu na hladině života. Přinesl si s sebou hojnou zásobu překrásných snů, které ztratily svou pravděpodobnost, sotva se jich dotklo světlo probuzení, posmutněly a potemněly a byly už jen pouhými útržky opravdového, děsivého života, plného úzkosti a utrpení. Vyčítal si, že v přítomnosti toho otravného pošťáka se vždy ukázal jako slaboch. A teď je tu zas, ten, který mu brání ve spánku. Mohlo nebe dopustit takovýto zločin? Kde zůstala lidskost a lidské bytosti a veškerá civilizace? Vykřikl, aby vypadal zle, zničen ospalostí však působil nepřesvědčivě:

– Co to říkáš, ty parchante! Dopis pro mě? Jakej hampejz si zase usmyslil mi psát? Můžeš si ten tvůj dopis nechat, nebo si ho dej svý matce. Já ho nechci. Jenom se mi vysmíváš, zatracenej pošťáku!

Žehlířovo odhodlání bylo naprosto upřímné a v dokonalé shodě s jeho lhostejnou a línou povahou. O dopise nechtěl ani slyšet. Tak to prostě bylo.

Pošťák mu ho mohl zanechat a odejít, ale k dovršení vší smůly byl dopis doporučený. Jak ho tedy navíc přimět, aby podepsal jeho přijetí? Zúba věděl, že to nebude jednoduché. Žehlířovy zásady byly natolik mimo veškerou realitu, že bylo nemožné ho snadno přesvědčit o čemkoli.

– Při Alláhu! Hanáfí, bratře, já se ti nevysmívám! Ten dopis je opravdu na tvé jméno. A navíc je doporučený.

– Říkám ti, že ho nechci, ty parchante! Doporučený dopis; ten určitě není pro mě.

– Je pro tebe; podívej se, tady! Nikdo jiný na světě neumí luštit adresu tak jako já. Kdybys to tu mohl podepsat..

Poslední slova vyslovil váhavě, zdálo se, že přemítá o něčem banálním a neskutečném. Navíc mu cosi uvnitř radilo vyčkat, nic dalšího neříkat.

Žehlíř, který prosouložil se svou ženou celou předchozí noc, snadno podléhal rozvleklosti rozhovoru. Dlouhé rozmluvy neměl rád, zvláště ne během dne. Ta příhoda s doporučeným dopisem mu připadala nepravděpodobná, jako by to byla léčka. Protože neuměl číst, nemohl rozeznat své jméno na obálce, kterou mu pošťák předkládal.

Po úmorném dohadování – které trvalo skoro čtvrt hodiny – se uvolil místo podpisu naškrábat jakousi obrácenou pyramidu. Utěšoval se však tím, že s podobným podpisem se může vykašlat na úřady, na ony slavné a hrdé úřady, které ve svých službách zaměstnávají nekonečně mnoho lidí, jako je Zúba. Aspoň tohle by bylo!

– A teď mi to, ty parchante, přečteš, nebo tě zabiju.

Intelektuálně polichocen pustil se pošťák dychtivě do díla. Konečně mohl tomu nevzdělanému žehlíři předvést, co všechno dovede.