Marek Epstein: Ocucanej konec

Na okno bušila voda. Vlak stál mezi březovými háji dobrou půl hodinu. Nikdo nic nevysvětloval, nikdo se na nic neptal. Takhle tu jezdí vlaky. V kupé jsme seděli jen dva. Muž v rohu usnul s nosem v hnoji bulváru. Zkontroloval jsem čas a znovu se zadíval do zahnívající podzimní přírody za sklem. Byla skoro tma, ale zářivě bílé kmeny bříz jako by se snažily noc přesvítit. Konečně kolem nás proletěl nákladní vůz s plachtou pohřbívající řady nových vozů. Někdo bude mít hezké Vánoce, napadlo mě a znovu jsem zalitoval, že jsem zvolil místo automobilu cestu po kolejích. Břízky zůstaly za posledním Volkswagenem a vystřídal je příkrý svah. Temnota učinila z okna zrcadlo. Sklo mi bleskovým hákem vrátilo odraz pomuchlaného třiatřicátníka s pavučinou vrásek plížících se od očí k lesklým koutům. Kdejaký umělec se stal slavný až po čtyřicítce, pomyslel jsem na svoji mantru, konfrontován s plížícím se stářím ve svém ksichtě. Po slávě se netouží, sláva se dělá!

Trmácel jsem se už skoro čtyři hodiny. Dva přestupy a jedno zpoždění. Mohl jsem jet autobusem, ale chronický zánět močových cest mě co chvíli odvolával na toaletu. Představa, jak žadoním u řidiče autobusu o klíček k zamčené kabině, mě děsila natolik, že jsem zvolil tohle sisyfovské přelézání z kupé do kupé. Jel jsem nalehko. Batoh a v něm náhradní triko na spaní, trenky a krabička kondomů, co jsem si pro jistotu koupil při přestupu v Olomouci. Nemůžu říct, že bych byl po téhle stránce nespokojený, ale chtěl jsem sám sebe ubezpečit, že si dokážu tuhle výjimečnou událost vychutnat plnými doušky a jsem na ni dokonale připravený.

Ještě nikdy mě nikam nepozvali. Až před měsícem zazvonil telefon a mladý rozesmátý hlas mi sdělil, že by chtěli promítnout můj rumunský film na festivalu. Na podobné akce jezdí zásadně režisér nebo herec, někdy spolu a do ciziny ještě s producentem, ale málokdy scénárista. Spíš nikdy. Bylo mi jasné, že to nebude zrovinka Cannes.

Nebylo.

„Opravdu chcete mě?“ raději jsem se zeptal, abych vyloučil omyl. Mladý rozesmátý hlas mi vysvětlil, že režisér ani herec nemůžou, a tak by chtěli mě. Byl jsem nadšený. Mohli chtít herce ve vedlejší roli, kameramana nebo třeba i klapku, ale oni chtěli mě! Už už jsem vykřikl, že jedu, ale v poslední chvíli jsem udržel emoce a zahuhlal něco ve smyslu, že zřejmě ano, ale že musím věc prodiskutovat s agentem, který mi obhospodařuje volný čas. Mladý hlas zakolísal a slíbil, že se ozve po neděli. Já položil telefon a od té chvíle nemyslel na nic jiného než na to, že pojedu na festival. Já autor dvou filmů, které v Čechách skoro nikdo neviděl.

Když jsem si na to ve vlaku vzpomněl, přišla mi tma za oknem veselejší a občasné světlo, okusující trosky drážních domků, jako by svítilo na moji cestu vzhůru. Milovaná mě ráda trápila vyptáváním, kdy už budu sklízet plody těch stovek hodin prosezených před počítačem a nocí, kdy jsem si místo spánku a mazlení maloval schémata konfliktů a katastrof.

„Proč nejdeš ke mně?“

„Hned. Hned přijdu…“

Hned se u nás rozplizlo jako doušek rajského plynu. Slovo, po němž se otráveně otočila ke zdi a začala myslet na věci hezké, kterých jsem se já neúčastnil. Ucítil jsem, jak mě bolestivě píchlo v podbřišku.

Vlak s trhnutím zastavil a skřípění brzd se vypařilo do ticha. Bylo slyšet déšť, jak s chutí dupe do střechy vagónu. Byl jsem na místě. Měli jsme hodinu zpoždění, ale díky předtuše jsem si udělal dostatečnou rezervu. Zbyl mi i čas na lehkou večeři. Předpokládal jsem, že taková událost bude korunována opulentní recepcí, rautem nebo aspoň pohoštěním, které je slušné neodmítnout. Region bych v tomhle směru nepodceňoval. Tep se mi díky chladnému dešti vrátil do normálu. Rychle jsem popoběhl k podchodu, do kterého se po schodech řinula voda. Studený únorový liják mi nekompromisně padal za krk a límec košile citelně ztěžkl.

Ulice maloměsta se máchala pod škraloupem vody. Klesala od nádraží dolů do centra. Déšť ještě zhoustl a kapky rozvěsily kolem žlutých lamp cáry vodních hadrů. Chodníky byly nezvykle prázdné. Bylo teprve šest. Dva muži, kteří vystoupili z vlaku se mnou, se zmáčkli do autobusové zastávky a mlčky kouřili. Jít v tomhle marastu bez deštníku znamenalo za minutu promoknout až na kost. Zaváhal jsem. Otočil jsem se k podniku, který byl přilepený k nádražní budově a zdravě páchl smaženými prefabrikáty. Dostal jsem neskutečný hlad. Hodil jsem batůžek přes rameno a sestoupil po několika schůdcích do restaurace. V hutném kouři sedělo asi pět chlápků, kteří s rachotem dveří otočili pohledy mým směrem a nepřátelsky si mě změřili.

„Dveře!“ zasyčel ten nejtlustší a já se poslušně vrátil ke dveřím, které se zasekly a nedovřely. Pak jsem se posadil k tomu nejvzdálenějšímu stolku. Necítil jsem se tu dobře. Za zády mi vesele zurčely třešně a citrónky automatu. Trochu jsem zalitoval, jestli nebylo moudřejší zmoknout nebo zavolat produkci festivalu, aby pro mě poslala taxi. Stále jsem ale oddaloval tu chvilku, kdy se odtajním. Kdy slavnostně vyslovím fakt, že jsem už přijel, že mě tady máte a teď mě hýčkejte, jak se to s hvězdami dělává. Dokonce jsem ucítil, jak mě přes záda batohu tlačí krabička s prezervativy a připomíná se pro případ, že mě pojede ubytovat mladá asistentka plná touhy poznat umělce z Prahy.

To všechno se mohlo stát a já cítil, že se to skutečně i stane. Od okamžiku, kdy jsem přijal pozvání, jsem nesčíslněkrát projížděl stránky města a tipoval, ve kterém hotelu mě ubytují. Líbila se mi Astorka, luxusní bydlení ve starém zámečku uprostřed města, ale nepohrdl bych ani Kontinentálem nebo hotelem Savoy nedaleko kina, který ale působil malinko osahaně. Všechny ale byly ve hře a mě bavilo natahovat tu chvilku překvapení.