Martin Sichinger: Meyrovo sklo

Heinrich Pankrátz minul sklářskou hospodu Na Fišerce, kterou před sto sedmdesáti lety nechal postavit majitel vimperské sklárny Josef Meyr.

Na oknech hospody, v níž Meyr uprostřed svých dělníků zemřel se sklenicí piva v ruce, už zase vlála prostěradla s nápisem: OKUPANTŮM ANI LOKA! Hostinský je včera sundal a většina sklářů mu dávala za pravdu, nechtěli, aby jim ruské tanky rozstřílely hospodu.

Jenže přes noc se našel odvážlivec, který je znovu vyvěsil.

Pankrátz odbočil z hlavní ulice ke sklárně, na jejímž dvoře stála dodávka Strejdy Chlebíčka, což znamenalo, že se ve fabrice zase chystá nějaká oslava. Prošel vrátnicí lemovanou řadami otevřených skříněk, do kterých se při příchodu a odchodu zastrkovaly zaměstnanecké karty. Za vrátnicí visely na nástěnce obvykle výstřižky z novin o Pankrátzovi nebo jeho synu Fredovi, protože redaktor okresních novin jejich práci obdivoval, a kdykoli si někdo stěžoval, že němečtí skláři nemají ve sklárnách co pohledávat, zastával se ho ředitel před nástěnkou se slovy: Víte, co by řekli lidi? Podívejte, jak se o něm píše!

STRÁŽCE DÁVNÝCH ŘEMESLNÝCH TRADIC

NEJVĚTŠÍ BRUSIČ ŠUMAVY

Dnes ovšem byly články o Pankrátzích zakryté fotografiemi sovětských tanků. U vchodu do společenské místnosti minul vitrínu se sklem, které získalo velkou cenu na světové výstavě v Bruselu v roce 1935.

„Riederer?“ zeptal se Pankrátz brigádnice, která procházela kolem vitríny.

Dívka kývla ke společenské místnosti. „Riedererová je vevnitř, schůzujou už od rána a nikoho tam nepouštěj,“ řekla, i když věděla, že jí Pankrátz nebude rozumět, ale výraz schůzujou znal Pankrátz víc než dobře.

Pak se jako každé všední ráno svého života vydal do brusírny.

„Všichni víte, co se stalo.“ 

Ředitelem bývalé vimperské sklárny Meyr Neffe, přejmenované po Únoru na Sklárny Bohemia, byl Jaroslav Melnik. Ranní provozní schůzi nezahájil jako obvykle průšvihem ve fabrice, nýbrž politikou.

„Jo. Bude válka s Ivanem. Prej nás vláda vyhlásí za mrtvý město – vyklidíme ulice při průjezdu tanků a budeme dělat, že Rudá armáda neexistuje,“ prohlásil Fajfr.

„To nám jako daj befel, ať se všichni zalígrujem doma a děláme mrtvý brouky?“ zeptal se Schüssel.

„Jo.“

„Půjdeme do stávky. Das ist eine Schweinerei!“ vykřikl brusič Schwamberger. Byl to Němec-komunista, takže ho nemuseli schovávat jako ostatní specialisty. 

„V Prostějově prej včera všechny továrny stávkovaly.“

„To jsou borci!“

„Akorát že je dneska všechny postavěj ke zdi a zastřelej. Víš, co se stane, když tě Rusáci zabijou?“

„Ne.“

„Na pohřeb přiletí ruskej vrtulník, bude ti kroužit nad hrobem a shazovat letáky vo tom, že máš milovat Internacionálu, proletariát a...“

„Kde je Daňha?“ přerušil ho Melnik.

„Eště nepřišel.“

„Nejspíš háže po Rusákách kamení z tý jeho zahrádky.“

„Chtěla jsem se zeptat na obědy. Vozí nám to z Jitony studený a ženský v balírně si stěžujou,“ utnula komunistka Kadlecová narážky na sovětské vojsko.

„Poslouchejte mě dobře,“ Melnik vstal. „Dneska ráno volali z okresního výboru z Prachatic. Chystá se k nám návštěva.“

„Jaká návštěva?“

„Bratrská delegace. Ruskej plukovník s doprovodem.“

Ve společenské místnosti zavládlo ticho.

„Co chtěj?“ zeptal se Fajfr.

„Prohlídnout si sklárnu. Přemlouval jsem je, aby je poslali do tiskáren, ale tisknou zrovna pro Artii francouzský a anglický knížky, a v azbuce tam nemaj ani řádku.“

„A taky je v tiskárně šťára Státní bezpečnosti,“ dodal Schwamberger, jehož bratr pracoval v tiskárnách jako sazeč. „Sotva dotiskli Doznání Artura Londona, hned přijeli z Prahy dva tajný s tím, že se má všechno zničit, takže chlapi tam maj co dělat, aby aspoň pár knížek poschovávali po městě.“

„Tak vidíte, návštěvě těch vojáků se prostě nevyhnem. Hlavním úkolem je zabránit provokacím a uklidit německý specialisty. Teda kromě tady Karla, že jo.“

Zaměstnanci zasvěceně přikývli.

„A co s tou stávkou?“ zeptal se Schwamberger.

„Nesmíme bláznit. Myslete na skláře před náma, myslete na děti a vnoučata, který máte na učňáku. Slíbili jsme si, že budem sklo dělat navěky, a tak ho taky navěky dělat budem.“

„Akorát že budem vypadat jak kolaboranti,“ namítl Fajfr. „A eště si do fabriky pustíme ruský generály. Bůhvíkolik Čechů cestou sem vodkrouhli.“

„Vstoupil jsem kvůli vám do strany,“ namítl Melnik, ale hned zmlkl, protože naznačovat, že mu jeho podřízení něco dluží, byla chyba. Jako všichni ředitelé malých podniků musel obezřetně kličkovat mezi požadavky strany, ministerstva i podnikového ředitelství v Poděbradech, které se mu snažilo přetahovat nejlepší pracovníky a přebírat bohaté arabské zákazníky.

Melnikovým tajným snem bylo prosadit obchod se západním Německem. Bavorské sklárny jako Schott nebo Nachtmann, sídlící pár kilometrů za hranicí, by mohly zajistit ohromný přísun objednávek, a navíc by se přes ně mohl Vimperk dostat k obchodům, které dělával před válkou s obchodním řetězcem Tiffany’s.

„Já se taky cejtím jako zrádce. Jenže fabrika a to, že ji můžem zase postavit na nohy, je důležitější než my všichni tady. Navrhuju tohle: Přivítáme je a postaráme se, aby nevznikla žádná provokace. Jste pro?“

„Já jo,“ přikývla Kadlecová, zatímco ostatní nespokojeně mumlali.

„Ať se bude dít cokoli, prosím vás všechny do jednoho, abyste se nedopustili nějaký nerozvážnosti. A myslete si o mně, co chcete,“ uzavřel svůj proslov Melnik a pohlédl na Riedererovou, která zatím neřekla ani slovo. Byla to brusička zvyklá lidem říkat všechno na rovinu a skláři si jí vážili.

Riedererová váhavě přikývla. „Dobře, budem dělat, že se nic neděje. Asi je to nejmíň blbý řešení ze všech.“

„Bratrskou návštěvu si beru na starost já,“ pokračoval Melnik. „Bude to generál, tři další šajby a politruk. Kadlecová mi s nima pomůže. Chlebíčky jsem už objednal.“

„V kolik přijedou?“

„V jedenáct.“

„V deset čekáme exkurzi,“ oznámila Kadlecová. „Máme nahlášený děti z tábora na Kubově Huti.“

„Nedá se to odvolat?“

„Ne, máme s nima družbu, jsou už na cestě, navíc už vyklidili tábor, a děti pak vezou domů do Krumlova. Ale ty provedem, než návštěva dorazí, za hodinu to stihnem.“

„Tak jo. Nemáme něco, co bysme mohli dát Rusákům k pití?“

„Ženský v balírně schovávaj šumavský bylinný.“

„Kde?“

„To vám nemůžu říct, nebo mě zabijou. Ale naservírovat jim šumavský s alpou bysme mohli.“

„To nejde, to je málo internacionalistický.“

„Jak to?“

„Alpa je českej vynález a šumavský taky.“

„No jo, sakra. Tak pošlete nějakou brigádnici koupit vodku nebo gruziňák, kdyby se vofrňovali.“

„Víte vůbec, že podle rozkazu ministra obrany jim naši vojáci nesmí podat ani sklenici s vodou? A co děláme my, kristepane? Servírujem jim chlast,“ zařval Fajfr.

„Jsme banda kolaborantů,“ uzavřel to Schwamberger.