Patrick Modiano: Dora Bruderová

Před osmi lety jsem ve starých novinách Paris Soir s datem 31. prosince 1941 na straně tři narazil na rubriku „Včera a dnes“. Na konci jsem četl:

„PAŘÍŽ
Hledá se dívka jménem Dora Bruderová, věk 15 let, 1,55 m, oválný obličej, oči šedohnědé, šedý sportovní kabát, vínový svetr, námořnicky modrá sukně a klobouk, hnědé sportovní boty. Jakékoli informace na adresu manželé Bruderovi, bulvár Ornano č. 41, Paříž.“

Čtvrť v okolí bulváru Ornano znám odedávna. Když jsem byl malý, chodíval jsem s matkou na bleší trhy v Saint-Ouen. Vystupovali jsme z autobusu u Clignancourtské brány, nebo někdy před radnicí 18. obvodu. Bylo to vždycky v sobotu nebo v neděli odpoledne.

V zimě stával uprostřed proudu chodců na chodníku podél Clignancourtských kasáren se svým aparátem na stativu tlustý fotograf s poďobaným nosem a kulatými brýlemi a nabízel „foto na památku“. V létě měl své stanoviště v Deauville, na terásce před kavárnou Slunce. Tam měl zájemce. Ale tady, u Clignancourtské brány, se chodci jaksi nechtěli dát fotografovat. Měl na sobě starý svrchník a jednu botu děravou.

Vzpomínám si na vylidněné bulváry Barbès a Ornano za jednoho slunečného nedělního odpoledne v květnu 1958. Na každé křižovatce byly vidět skupinky policistů z pohotovostních oddílů, kvůli událostem v Alžírsku.

Býval jsem v té čtvrti i v zimě roku 1965. Měl jsem přítelkyni, která bydlela v ulici Championnet. Telefon Ornano 49-20.

Tehdy už byl tlustý fotograf jistě pryč, odnesl jej nejspíš dav chodců proudící podél kasárenské zdi, ale nikdy jsem si to nešel ověřit. A k čemu ta kasárna vůbec sloužila? Prý v nich sídlily koloniální jednotky.

Leden 1965. Bylo k šesté hodině a na křižovatce bulváru Ornano a ulice Championnet se stmívalo. Na mně nezáleželo, nechával jsem se pohltit soumrakem a ulicemi.

Poslední kavárna na konci sudé strany bulváru Ornano se jmenovala „Plná sklenice“. Vlevo, na rohu bulváru Ney, byla další, s hrací skříní. Na křižovatce bulvárů Ornano a Championnet byla lékárna, dvě kavárny, jedna z nich starší, a to ta na rohu ulice Duhesme.

V kavárnách jsem se něco načekal... Velmi časně zrána, ještě za tmy. K večeru, když se stmívalo. Později když zavírali... 

Každou neděli večer parkovalo v ulici Championnet, zhruba před školkou, staré sportovní auto – mám dojem, že jaguár. Vzadu mělo tabulku VI1 – válečný invalida 1. třídy. Přítomnost toho auta v té čtvrti mě velice udivovala. Říkal jsem si, jak asi může vypadat jeho majitel. 

Po deváté hodině večer už býval bulvár prázdný. Zase vidím světla ve vstupu dolů do metra, stanice Simplon, a téměř naproti ve vchodu do kina Ornano 43. Činžáku číslo 41, o jedno blíž než kino, jsem nikdy nevěnoval pozornost, i když jsem kolem něj chodil celé měsíce a roky. Od pětašedesátého do osmašedesátého. Jakékoli informace na adresu manželé Bruderovi, bulvár Ornano č. 41, Paříž.

Včera a dnes. S odstupem let už nevidím tak jasně, jedna zima splývá s druhou. Zima roku 1965 a 1942.

V roce 1965 jsem o Doře Bruderové nic nevěděl. Ale dnes, po třiceti letech, se mi zdá, že ty hodiny čekání v kavárnách na křižovatce s bulvárem Ornano, to chození stále stejnou trasou – po ulici Mont-Cenis jsem stoupával na montmartreské návrší, do hotelů Řím, Alsina nebo Terras v ulici Caulaincourt – a ty prchavé dojmy, které ve mně zůstaly, hlasy, rozléhající se jedné jarní noci pod stromy na náměstí Clignancourt, a v zimě zase, jak člověk sestupoval ke stanici Simplon a k bulváru Ornano, to všechno prostě nemohlo být jen dílo náhody. Snad jsem již tehdy chodil po stopách Dory Bruderové a jejích rodičů, aniž bych si to jasně uvědomoval. Někde tam již byly ukryté pod povrchem.

Snažím se najít nějaké náznaky co nejhlouběji v proudu času. Když mi bylo asi dvanáct a chodil jsem s matkou na bleší trhy v Clignancourt, jeden polský žid tam prodával kufry, napravo na začátku jedné z těch uliček lemovaných stánky, trh jménem Malik a Vernaison... Luxusní kufry, kožené, krokodýlí, jiné z tvrzené lepenky, cestovní vaky, stojací cestovní kufry s nálepkami zaoceánských společností, všechny naskládané na jednu hromadu.
Prodával pod širým nebem. Vždycky měl v koutku úst cigaretu a jednou odpoledne mi jednu nabídl.

Někdy jsem chodil do kina na bulváru Ornano. Do Clignancourt Palace na konci bulváru, vedle „Plné sklenice“. A do Ornana 43.

Později jsem se dověděl, že Ornano 43 bylo velice staré kino. Ve třicátých letech bylo zrekonstruováno do podoby parníku. Znova jsem se do těchto končin dostal v květnu 1996. Kino nahradil nějaký obchod. Přejdete ulici Hermel a na bulváru Ornano se dostanete k činžáku číslo 41, což je adresa uvedená v tom oznámení o pohřešované Doře Bruderové.

Pětipatrový činžák z konce 19. století. S číslem 39 tvoří domovní blok ohraničený bulvárem, ústím ulice Hermel a ulicí Simplon, která vede zezadu za oběma obytnými domy. Jsou jeden jako druhý. Na devětatřicítce je napsáno jméno stavitele, nějakého Richefeua, a rok stavby 1881. Pro jednačtyřicítku to jistě platí taky.

Před válkou a pak až do poloviny 50. let byl v čísle 41 bulváru Ornano hotel, i v čísle 39, který se jmenoval Zlatý lev. V devětatřicítce byla před válkou také restaurace s kavárnou, kterou vedl nějaký Gazal. Na začátku 50. let na této adrese sídlila firma Hotel a garsoniéry Ornano, telefon Montmartre 12-54. A také kavárna, stejně jako před válkou, kavárník se jmenoval Marchal. Ta kavárna už neexistuje. Byla na pravé nebo na levé straně od domovních dveří?

Za nimi se otvírá dost dlouhá chodba. Úplně na konci je schodiště, které vede doprava.