Juha Seppälä: Mr. Smith

K vašim dveřím dorazím jako Mr. Smith. To jako znamená, že Smith není moje jméno. Kvůli srozumitelnosti budu odteď vystupovat pod tímhle jménem, Smith. 

Zazvoním u dveří a představím se.

Řeknu, že řeším problémy.

Vím hodně o všem.

Všechno ale nevím.

Nejsem lékař, nejsem léčitel duší ani finanční odborník. Nejsem ani podvodník či kouzelník. Pokud se řešení nenajde, nebudu si nic účtovat. Nehrozí vám, že kvůli mně přijdete o peníze. Když se objevím u vašich dveří, už jste o ně dávno přišli.

Jeden by nevěřil, kolik problémů může být v naší nové šťastné Evropě, v nové Evropě, která bývala reprezentativní, průhledná a blízká, v níž demokracie ukolébávala občany k podřízenosti a kde si lidé neuvědomovali, že se z jejich světadílu dávno stala Evropa, státní podnik. 

Přiměli nás věřit všemu, co se nám řeklo: když nám ukázali prostředníček, chtěli po nás, ať vidíme pět prstů. Mohli amputovat celou ruku, tak jako romány George Orwella na Kindlu od Amazonu. Navíc, jak píše Stanisław Jerzy Lec: Každý říká my, ale sebe tím nemyslí.

Tohle všechno se děje v situaci, v níž se historie stává pouhým byznys konceptem, křížencem demokracie a radikálního kapitalismu. Dříve bývala historie archeologií politiky.

V Evropě vymřel duch, vládne hmota.

Ale Evropa se ustavičně smršťuje, bomby vybuchují čím dál blíž, naše brány obléhají lidské masy. Hranice se zpevňují, banky a politikové hrají do vlastních, špinavých kapes. Na hranicích člověk nenatrefil na člověka, nýbrž na detektory, algoritmy pro zpracování digitálních signálů a na porovnávací algoritmy. Na biometrii, rozpoznání oka, hlasu či ruky, na geometrii. O vašem osudu vyprávěla špička nosu, obočí, zorničky a koutky úst a trojúhelníčky vznikající mezi antropometrickými body. Tvar obličeje, velikost rtů a očí.

Okapucované obličeje, rozbité výklady, planoucí ohně, gumové projektily, vodní děla, zběsilé výkřiky zoufalých, bezejmenných bytostí, jež se topí v mořském příboji. Dejte si pozor, vy blažení. Začnou-li lidé mluvit o sobě jako o národu, je důvod ke starostem na obou stranách zdi. Národy nenávidí své osvoboditele stejně jako své tyrany. Zorným polem je stěna zdi. Pokud jste někoho strčili do lágru, mohli jste se tam za rok ocitnout sami.

Jelikož jsem nedokázal řešit vlastní problémy, rozhodl jsem se řešit problémy jiných. Když stojím u vašich dveří, znamená to, že jste mě kontaktovali. Nebo někdo, život. Bez pozvání nepřicházím. Jsem váš služebník. Mým úkolem je zpříjemnit vám bytí, ale nedokážu nemožné. Aspoň ne vždycky. Nejsem vůbec všemohoucí, třebaže plním přání, ostatně všemohoucnost je relativní.

Vy víte, proč přicházím. Důvod se vám zračí v očích. Jakmile zazvoním u dveří, znamená to, že už došlo k újmě, stala se chyba, zasáhl osud. Pokud usoudím, že šance jsou nulové, odejdu a už se nevrátím.

Často bývám schopen něco poskytnout: pomoc, spravedlivost, přinejmenším pocit, že se může stát i něco horšího. Tím nejzajímavějším v životě jsou přece problémy, chyby, omyly. Nedokonalost života. To jsou ony díry na trhu. Jimi začíná drama, akce.

Když má současný člověk problém, chce ho urychleně vyřešit. Zbavte mě toho problému, říkají. Dělám, co můžu.

Věřím v přímočarost. Mne by šlo popsat jako Malteho Lauridse Brigga: »Byl to básník a nenáviděl neurčitost.« Nenávidím zbytečné přihrávky, posouvání kotouče. Střílím okamžitě. 

V mém chování není algoritmus, metoda, s jejíž pomocí počítačový program hledá řešení problému. Hra se přelévá jako vlna, chce svůj čas, ale nakonec nezbude než ji dostatečně zjednodušit. Chvíle pomine neuvěřitelně rychle, oslavovaný hrdina se stane terčem opovržení, ze Slavkova do Borodina je, co by kamenem dohodil, a kámen už letí vzduchem. Na nějaký sentiment já nejsem stavěný, musím být pořád v pohybu. Neusiluju o nic zvláštního, a to mi pomáhá udržovat si volné ruce. Snažím se zachovat si jasnou mysl a vystříhat se cynismu, onoho nejsnadnějšího hromosvodu v konfliktu mezi jednotlivcem a společností. Přiznávám, že ne vždy uspěju. 

Je zdravé usilovat o štěstí a blaho, unikat utrpení. Pomáhám svým klientům vidět možnosti tam, kde je oni nevidí. Nakonec jsou to jen lidé, kteří chtějí přežít. Snažím se obrátit jejich prohry ve výhry, ztráty v pozitivní energii. Nenáviďte, říkám jim někdy, a oni nenávidí. Odpouštějte, a na hlavy jejich nepřátel se snese milost.

Umím je přimět k zamyšlení připomínkou, že žijeme ve světě, v němž nás spojuje především fakt, že všichni zmizíme, přestaneme existovat.

Musím být náročný, dokonce tvrdý. Neodpouštím. Musím hrotit a karikovat, aby se mému klientovi ozřejmila jeho situace. Někdy musím chod událostí ovlivnit dodatečně, napsat historii nově, zvláště když to, co se událo, považuju za nepatřičné. Je-li třeba, aby měl Kekkonen nemanželského syna, vytvořím ho.

Také se stává, že musím lidi vypátrat, sehnat si na ně kontakt a udělat si z nich své klienty. Kolikrát vůbec netuší, že mou pomoc potřebují. Občas ji potřebuju sám. Tehdy to vím. V případě potřeby se stávám prizmatem a všechno lomím směrem, jakým chci já. Mohu přemítat, jak můj dědeček přistupoval ke svým zákazníkům, jak mluvil, jak se díval. Nepochybně dokázal jednat s lidmi lépe než nakládat s vlastním životem.

To, že jsem nenáviděl neurčitost a nepřesnost, neznamená, že bych byl pořád sám sebou, hotový, neměnný. Spočetl jsem, že moje osobnost zrála do věku sedmadvaceti let, což je asi průměrná hodnota. V tom věku se lidé buď povznesou do nesmrtelnosti, nebo žijí dál. Chyby jsem dělal i později, ale to už jsem za ně nesl odpovědnost.