Karen Russellová: Swamplandie

Naše matka vystupovala za svitu hvězd. Nikdy jsem nezjistila, kdo s tím přišel první. Pravděpodobně to byl nápad Náčelníka Bigtreeho a byl to dobrý nápad – zakrýt reflektor a nechat samotný ostrý měsíc rozříznout oblohu, vypnout mikrofon, nechat tenká víčka jevištních světel stažená a dát turistům na tribunách možnost užít si tmu našeho ostrova, pobídnout celý stadion, aby polykal vzduch společně s hvězdou Swamplandie, světoznámou zápasnicí s krokodýly Hilolou Bigtreeovou. Čtyřikrát týdně naše matka lezla po žebříku nad Krokodýlí jámu v dvoudílných zelených plavkách a stavěla se na okraj skokanského můstku. Když bylo větrno, létaly jí kolem obličeje dlouhé vlasy, ale jinak byla celá nehybná. Noci v bažině byly temné a bezhvězdné – náš ostrov byl něco přes čtyřicet kilometrů daleko od sítě světel na pevnině – a i když jste na nebi mohli pouhým okem najít Venuši a safírové vlasy Plejád, tělo naší matky bylo vidět jenom v obrysech, skvrna na pozadí palmového listí.

Někde přesně pod Hilolou Bigtreeovou plavaly ve třech stech tisících galonů filtrované vody tucty krokodýlů a prorážely hladinu svými úžasnými diamantovými hlavami s tesáky ve tvaru rampouchů. Nejhlubší dno – černý kornout, do kterého máma skákala – mělo osm metrů a v nejmělčím bodě voda ubývala až na deset centimetrů bahna pokrývajícího vrstvu měďnatého písku. Uprostřed jámy se z nahrnutého bláta zvedal malý ostrůvek, čtvrt akru vyhloubeného vápence. Přes den na kameny šplhalo na třicet krokodýlů a jako živá hora se vyvalovali na slunci.

Stadion u Krokodýlí jámy měl kapacitu 265 turistů. Močálovitou ohradu obklopovalo osm kaskádovitých řad, na předních sedačkách jste se mohli našim krokodýlům dívat z očí do očí. Na vystoupení naší matky jsme se koukaly z tribuny s mojí starší sestrou, Osceolou. Když se Ossie nahnula dopředu, nahnula jsem se taky.

U vchodu ke Krokodýlí jámě přitloukl náš otec – Náčelník – dřevěnou tabuli:

DIVÁCI V PRVNÍCH ČTYŘECH ŘADÁCH MAJÍ ZARUČENO, ŽE SE NAMOČÍ!

Přímo pod to dopsala naše matka svým drobným rozlíceným rukopisem:

KDOKOLIF MŮŽE PŘIJÍT K ÚRAZU.

Turisti na tribunách hopsavě zvedali zadky, plácali všudypřítomné komáry a odlepovali si od svých zpocených stehen béžové kraťasy a potisknuté sukně z obchoďáku. Sykali a strkali do sebe a proklínali se navzájem, páry splétaly svoje bledé nohy dohromady jako úhoře, pivo se rozlévalo, děti brečely. Konečně Náčelník zapojil hudbu. Z našich zastaralých tlampačů zazněly fanfáry a obrovské slepé oko reflektoru kroužilo skrz vějířovité listy palem, dokud na můstku nenašlo Hilolu. A v tu chvíli, jen tak, najednou, přestala být naší matkou. Sláva se na ní usadila jako tenký povlak – „Dámy a pánové, Hilola Bigtreeová!“ zařval táta do mikrofonu. Než skočila, lopatky se jí odlepily od zad jako křídla.

Jezero bylo pobito obrovskými šedými a černými těly. Aby se vyhnula krokodýlům, musela Hilola Bigtreeová udělat během letu sérii obratů a dopadnout do vody s naprostou přesností. Světlo z Náčelníkova reflektoru vrhalo na temný povrch vody ledový kruhový povlak a uvnitř toho kruhu plavala máma, napříč celou délkou jezera. Lidi ječeli a ukazovali prstem, kdykoli k ní do kuželu světla připlaval krokodýl, macatý šlehající ocas rozřízl margarínové vlny a rydlo hlavy nestvůry začalo cvakat po jejím boku. Naše matka plavala blaženě dál a vrážela do obvodu světelného kuželu, jako by zkoušela pevnost vrat nějaké plovoucí ohrady.

Voda vystupovala a řasila se jako černé hedvábí. Máminy ruce tvrdě zabíraly, mohli jste slyšet její nádechy, jak čeří vodu, prudké vdechy vzduchu. Tu a tam se za okraj bílé sítě světla zachytily hořící uhlíky krokodýlích očí, jak Náčelník přejížděl přes Krokodýlí jámu reflektorem. Uběhly tři dlouhé minuty, pak čtyři, a konečně se Hilola Bigtreeová mocně nadechla a zachytila se za laťku žebříku na východní straně tribuny. Všichni jsme vydechli s ní. Naše tribuna nebyla nic zvláštního, jenom jednoduché molo na metr a půl dlouhých chůdách vznášejících se nad Krokodýlí jámou. Hilola vylezla z vody. Její třesoucí se ruce se složily na jamce jejího pupíku. Vyplivla vodu, lehce zamávala.

Davy šílely.

Když ji světlo znovu našlo, Hilola Bigtreeová, slavná žena z plakátů, Kentaur z mokřadů, byla ta tam. Naše matka byla zase sama sebou: usměvavá, opálená, svalnatá. Trošku silnější v pase a v bocích, než jaká byla na prvních plakátech, jak ráda vtipkovala, protože teď byla matkou tří dětí.

„Mami!“ vřískaly jsme s Ossie a letěly kolem plotu přes mokrý beton, který obkružoval Krokodýlí jámu, abychom se k ní dostaly dřív, než nás vystrkají lokty fanoušků bažících po jejím podpisu. „Vyhrála jsi!“

Moje rodina, kmen Bigtreeů z Deseti tisíců ostrovů, obývala stoakrový ostrov u pobřeží jihozápadní Floridy, u zálivu Velké bažiny. Spousty let byla Swamplandie nejvyhledávanějším zábavním parkem s krokodýly a nejlepší restaurací v celé oblasti Bažin. Pronajali jsme si drahý billboard na mezistátní silnici jižně od Cape Coral: PŘIJEĎTE SE PODÍVAT NA SETA, MOŘSKÉHO PLAZA S TESÁKY A NEJSTARŠÍHO SMRTÍCÍHO JEŠTĚRA!!! Říkali jsme našim krokodýlům Setové. („Tradice je důležitá, děti,“ říkával rád Náčelník. „Protože propagační materiály jsou drahé.“) Na billboardu bezhlasně syčel třímetrový aligátor, jeden z našich Setů. Zeširoka rozevřené čelisti odhalovaly poupětovou růž lastury jeho dásní, šupiny se leskly mokrou černotou. My Bigtreeové klečíme kolem prapůvodního monstra v opačném pořadí podle výšky: můj otec Náčelník, můj dědeček Pilozub, moje matka Hilola, můj starší bratr Kiwi, moje sestra Osceola a nakonec já. Máme na sobě indiánské kostýmy vypůjčené z našeho obchodu s dárkovými předměty: jelenicové vesty, látkové čelenky, dlouhá modrá a bílá volavčí pera, z čel nám visí buclaté korálky a vlasy máme spletené do copů, kolem krku náhrdelníky z krokodýlích tesáků.

V krvi nám nekolovala ani kapička seminolské nebo mikosucké krve, ale Náčelník nás na fotografování vždycky oblékal do tradičních kmenových obleků. Říkal, že jsme „indiáni našeho vlastního druhu“. Naše matka měla barvu, kterou by turisti při zamhouření oka mohli nazvat indiánskou – a Kiwi, děda a já jsme si uměli sluníčko udržet na kůži. Ale moje sestra, Osceola, se narodila bílá jako sníh – ne nějaká slabě heřmánkově blonďatá, ale bílá jako čistá jinovatka, s barvou očí kolísající někde mezi kaštanovou a fialovou. Její tvář byla tvář naší matky promítnutá na kalnou vodní hladinu. Než jsme si stoupli před fotoaparát, abychom se vyfotografovali na billboard, nalíčila ji máma tvářenkou z drogerie. Náčelník zajistil, aby na fotce stála ve stínu stromu. Kiwi rád dělal vtípky, že Ossie vypadá jako nějaký nešťastný neduživý sourozenec ze starých daguerrotypů z Divokého západu. Ten, který vás nutí se strachovat: Ach ne, rychle to vyfoťte; to dítě na tomhle světě dlouho nepobude.

V Krokodýlí jámě v našem parku jsme v zajetí chovali devadesát pět krokodýlů. Měli jsme taky Plazí stezku, tříkilometrové prkenné molo vinoucí se skrz palmový háj a lány ostřice, které postavil můj otec s dědečkem Pilozubem. Cestou jste mohli vidět gaviály, kajmany, barmské a africké krajty, všechny možné druhy stromových žab, vyhrabané želví nory, uplakané svlačce a taky prazvláštní kubánské krokodýly, Metuzalémy – to je druh krokodýla, který byl takový expert na mimiku, že jsem ho za celý svůj život viděla se pohnout jenom jednou jedinkrát, když mu najednou spadla jeho bílá čelist a otevřela se jako kufr.

Měli jsme také jednoho savce, Judy Garlandovou, malého plešatícího floridského medvěda, kterého moji prarodiče zachránili jako mládě, v dobách, kdy se ještě medvědi volně potulovali po severní části bažin. Kožich Judy vypadal jako spálený koberec – můj bratr říkal, že trpí medvědí plešatostí. Uměla jeden trik, jestli se to tak dá nazvat – Náčelník ji naučil pokyvovat hlavou do rytmu písničky „Somewhere over the Rainbow“. Všichni, bez výjimky, jsme ten trik nenáviděli. Její strašidelné kývání děsilo malé děti a šokovalo jejich rodiče. „Pomozte někdo! Ten medvěd má záchvat!“ vykřikovali návštěvníci parku – medvěd měl špatný rytmus – ale museli jsme si ji nechat, říkal Náčelník. Medvěd byl součástí rodiny.

Náš park měl reklamní kampaň, která si nijak nezadala s reklamami na ty nejlepší vodní skluzavky a kurzy minigolfu. Měli jsme nejlevnější pivo ze tří okresů, měli jsme zápasnická představení 365 dní v roce, za slunce i za deště, bez státních svátků, bez jakýchkoli křesťanských nebo pohanských přerušení. My Bigtreeové jsme samozřejmě také měli své problémy, jako kdokoli jiný – Swamplandie byla po většinu mého krátkého života ohrožována hned několika nepřátelskými silami, přírodními i lidskými. Všichni ostrované se obávali melaleukových lesů – melaleuka, také známá jako Kajeput střídavolistý, byl exotický invazivní druh, který požíral obrovské lány naší bažiny směrem na severovýchod. A všichni jsme po očku sledovali plíživé pronikání předměstských budov a Velké cukerné rafinerie, která se k nám přikrádala z jihu. Ale vždycky se mi zdálo, že náš rod vítězí. Nikdy nás neporazili naši Setové. Každou sobotu večer (a většinu večerů v týdnu!) v průběhu celého našeho dětství matka vystupovala před publikem se svým číslem Plavání se Sety a pokaždé vyhrála. Viděli jsme tisíce představení, viděli jsme ji skákat do černé vody a pak z ní vystupovat. Po tisíc nocí jsme upínali zraky na zelený skokanský můstek, jak se chvěje ve vzduchu v jejím světlém víru.

A potom naše máma onemocněla, víc, než by kdy komu mělo být dovoleno onemocnět. Bylo mi dvanáct, když lékaři vyřkli její diagnózu, a byla jsem úplně bez sebe. Nic není spravedlivé ani logické, vrkali specialisté na rakovinu všude kolem mě. Nepamatuju si, jaká slova přesně použili, ale nedokázala jsem z nich dekódovat ani špetku naděje. Jedna ze zdravotních sester mi přinesla čokoládové bonbony z automatu, které se mi zasekly v krku. Tihle doktoři se k nám vždycky skláněli, když s námi mluvili, nebo se mi aspoň zdálo, že každý doktor, který se o mámu staral, byl obr, dva nebo dva a půl metru vysoký. Posledním stadiem choroby máma proletěla děsivou rychlostí. Už nevypadala jako naše matka. Její hlava změkla a olysala jako hlava miminka. Museli jsme ji pozorovat, jak se propadá do svého vlastního obličeje. Jednoho dne se ponořila a už se nevrátila. Vzduch zakryl díru, která po ní zbyla, a ta se ani jednou nezachvěla, žádné bubliny, zdálo se, že už se vážně nevynoří na hladinu. Hilola Jane Bigtreeová, zápasnice s krokodýly světové úrovně, příšerná kuchařka a matka tří dětí, zemřela v posteli v suchozemské nemocnici ve West Davey, jednu zamračenou středu, 10. března v 15.12.