Terry Pratchett: Kobercové

Platil zákon, že každý desátý rok měli lidé všech kmenů Kašírijské říše přijít a být Sečteni.

Nechodili celou dlouhou cestu do hlavního města říše – Zboží, ale do malého, hradbami obehnaného městečka Tregon Marus.

Sčítání bylo vždy velkou událostí. Tregon Marus se vždycky přes noc vzdulo jak do počtu obyvatelstva, tak do důležitosti, protože všude pod hradbami vyrostly stany jednotlivých kmenů. Byl tam koňský trh a pětidenní trh, bylo třeba setkat se se starými přáteli a vyměnit si celou záplavu novinek.

A pak tady bylo Sčítání samo. Do praskajících, zažloutlých svitků se dopisovala nová jména. Byly to svitky, o nichž si lidé rádi mysleli, že jsou pak odváženy do Zboží, a dokonce do Velkého paláce samotného císaře. Kašírijští úředníci pracně zapsali, kolik má každý prasat a kozlonohů a elektrostatů, a lidé jeden za druhým přecházeli k dalším stolům a v kůžích a kožišinách platili určené daně. To byla ta nepopulární část. Ta fronta se táhla kolem celého Tregon Maru, východní branou dovnitř, brankami a stájemi přes Trhové náměstí až k počtárně. Dokonce i ty nejmenší děti, nemluvňata, byly proneseny kolem úředníků a brky se zakývaly a naškrabaly jejich jména na pergamen.

Mnoho kmenových příslušníků dostalo legrační jména, protože úředník nevěděl, jak se jméno píše, a v historii je podobných věcí mnohem více, než byste čekali. Pátého dne svolal guvernér města všechny kmenové náčelníky na Trhové náměstí, aby si vyslechl jejich stížnosti. Ne že by s nimi vždycky něco udělal, ale alespoň je někdo vyslechl a guvernér hodně přikyvoval a všichni se cítili lépe, alespoň do chvíle, než se vrátili domů. To je politika.

A tak tomu bylo vždycky, od nepaměti.

A šestého dne se lidé vrátili do svých domovů po cestách, které vybudovala Kašírijská říše. Téměř všichni putovali na východ. Za nimi cesta ubíhala k západu, až nakonec dorazila do města Zboží. Tam se měnila jen v jednu z mnoha cest, které vcházely do města. Za Zbožím se měnila na Západní cestu, zúžila se a začala se klikatit, až skončila v nejzápadnější výspě civilizace, v Tepi-chu.

Tak vypadala Kašírijská říše. Pokrývala skoro celý Koberec od Dřevostěny k nekonečným pláním kolem Lakodubu na severu.

Na západě hraničila s Divočinou a nejkrajnějšími výběžky Koberce a na jih cesty vedly až ke Krbovišti. Malovaní lidé – Holztáflové, bojovní Flaneleskové, a dokonce i uctívači ohně z Tepi-chu, ti všichni přišli složit svůj hold králi.

Někteří z nich neměli Kašírijskou říši nijak zvlášť v lásce, obvykle proto, že říše nepřála ani malým válkám, ani velkým krádežím dobytka, což obé, mimochodem, patřilo v pohraničních oblastech k rekreačním aktivitám. Říše měla ráda mír. To totiž znamenalo, že lidé měli dost času vydělat peníze na zaplacení daní. Jednoduše řečeno, zdálo se, že za míru to prostě funguje.

Proto se kmen Mizvoňů vydal na jih a vypadl z kronik říše na celých deset let. Někdy se mezi sebou poprali, ale většinou žili v míru a snažili se pokud možno nemít nic společného s historií. Ta totiž má sklony dostat lidi do maléru a nakonec je zabít.

Pak, jednoho roku, nepřišly žádné další zprávy z Tregon Maru...

Starý Zachmura Skřetson, náčelník Mizvoňů, měl dva syny. Tomu staršímu, Nerudelovi, se podařilo nastoupit na otcovo místo, když starý Zachmura zemřel.

Podle mizvoňského způsobu myšlení, které bylo pomalé a rozšafné, nemohlo být lepší volby. Nerudel vypadal jako druhé vydání svého otce, od širokých ramen až k mocnému krku, který byl úderným centrem jeho síly. Nerudel dokázal hodit oštěpem dál než kdokoliv jiný. Odvážil se zápasit s tygraloky a nosil náhrdelník z jejich dlouhých žlutých zubů, aby to všem ukázal. Dovedl jednou rukou zvednout koně, běžet celý den, aniž se unavil, a připlížit se tak blízko k pasoucímu se zvířeti, že jeho oběť většinou umírala šokem dříve, než mohl zvednout oštěp.

Dobrá, připouštíme, že když přemýšlel, pohyboval rty a že mu myšlenky v hlavě narážely jedna na druhou jako knedlíky ve vařící vodě, ale hloupý nebyl. Ne v tom smyslu, v jakém se to slovo používá. Jeho mozek se tam nakonec dostal. Jen vždycky šel hrozně dlouhou oklikou.

„Je to muž mála slov, a ani u těch neví, co znamenají,“ říkali lidé, samozřejmě když nebyl v doslechu.

Jednoho dne k večeru dusal směrem k domovu prašnými holinami a pod paží nesl oštěp s kostěným hrotem. Druhou rukou si na rameni přidržoval dlouhé břevno.

Ve středu břevna visel za spoutané nohy tygralok. Na opačném konci břevna byl Nerudelův mladší bratr – Vzteklan.

Starý Skřetson se oženil brzo a žil dlouho, takže obrovskou mezeru mezi oběma bratry vyplňovala dlouhá řada dcer, které náčelník provdal za vysoce postavené, respektované a především zámožné Mizvoně.

Vzteklan byl lehká váha, zvláště v porovnání se svým bratrem. Zachmura ho poslal do přísné kašírijské školy v Tregon Maru, aby se z něj stal úředník. „Vždyť sotva udrží oštěp!“ prohlásil. „Třeba na tom bude s brkem líp. Dostaneme do rodiny trochu vzdělanosti!“

Když Vzteklan utekl potřetí, přišel Zachmuru navštívit Pomočul.

Pomočul byl šaman a něco jako příležitostný kněz. Většina kmenů někoho takového měla, i když Pomočul byl jiný. Tak především: myl si alespoň jednou měsíčně všechny kousky těla, které byly vidět. To bylo neobvyklé. Ostatní šamani měli sklony prach a špínu si střádat, podle hesla čím špinavější, tím magičtější. A nenosil mnoho per ani kostí a nemluvil jako většina šamanů ze sousedních kmenů. 

Ostatní šamani se najedli muchomůrek se žlutými tečkami, které se daly najít v hustých chomáčích vlasu, a říkali věci jako: „Hiiiíííjahjahhejá! Hejahejajahjah! Hňhé! Hňhí!“, což už samo o sobě znělo kouzelně.

Pomočul říkal takové věci jako: „Přesné pozorování následované akurátní dedukcí a dokonalou představou zamýšlených cílů je životně důležité pro úspěch každého podniku. Všimli jste si někdy, jak se divocí elektrostati objeví vždy dva dny před přicházejícím stádem bolerátů? Jo, mimochodem, nejezte žlutě puntíkované muchomůrky.“

Což neznělo magicky, ani co by se za nehet vešlo, ale fungovalo mnohem lépe a zajišťovalo dobrý lov. Je ovšem pravda, že si někteří Mizvoňové mysleli, že za dobrý lov vděčí hlavně své zkušenosti než čemu jinému. A Pomočul je v tom ještě podporoval. „Pozitivní myšlení,“ přikyvoval, „je taky hrozně důležité.“

Byl samozřejmě také úředním medicinmanem, tedy léčitelem. Byl mnohem lepší než ten, co ho měli předtím (to přiznávali, i když váhavě a velmi neradi, protože Mizvoňové uctívají tradice). Představa onoho muže o lékařství spočívala v tom, že vyhodil do vzduchu několik kostí a vykřikl: „Hjahhjahhjah! Haň, haň!“ Pomočul místo toho v misce smíchal několik druhů vzácných prachů, udělal z nich pilulky a říkal takové věci jako: „Tyhle si vezmeš, až večer polezeš do postele, a tyhle ráno, jestli se vzbudíš.“

A občas byl ochoten poradit i v jiných věcech.

Zachmura sekal před svou chatrčí kusy starých vlasů. „Takhle to nikdy nepůjde,“ sdělil mu Pomočul, který se mu podle svého zvyku zjevil za zády jako duch. „Nemůžeš Vzteklana znovu posílat do Tregonu. Je to Mizvoň. Není divu, že pořád utíká. Nikdy z něj nemůže být úředník. Nemá to v krvi, člověče. Nech ho tady. Dohlédnu na to, aby se naučil číst.“

„Jestli ho dokážeš něco naučit, budu rád,“ řekl Zachmura a potřásal při tom hlavou. „Ten kluk je pro mě záhadou. Stráví všechen svůj čas tím, že se potuluje po okolí. Taková byla jeho matka. Jenže když se vdala, tak nabrala trochu rozumu, to se ví.“

Zachmura se nikdy nenaučil číst, ale úředníci v Tregon Maru na něj vždycky dělali nesmírný dojem. Dokázali dělat značky na kusech pergamenu a ty značky si pamatovaly věci. To byla jistým způsobem síla. Byl by moc rád viděl, aby jí část přišla i do rodiny Skřetsonů.

Tak začal Vzteklan chodit s ostatními dětmi do Pomočulovy vesnické školy a učil se čísla, písmena a zákony Kašírije. Líbilo se mu to a nasával vědomosti, jako kdyby na tom závisel jeho život. A on na tom často mohl záviset, říkal vždycky Pomočul.

A co bylo zvláštní, stal se z něj skoro stejně dobrý lovec jako z jeho bratra. Ale jiným způsobem. Nerudel honil a pronásledoval. Vzteklan pozoroval. Tvory není třeba honit, říkal Pomočul. Když je budete nějakou dobu dobře pozorovat, tak vám potom stačí vybrat si místo a počkáte, až oni přijdou k vám. Vždycky se najde nějaký způsob, jak dělat věci líp.

Když starý Zachmura zemřel, byl uložen do základů mohyly, vykopaných v prachu Koberce, se svým loveckým oštěpem po boku. Mizvoňové neměli nejmenší představu, kam člověk přijde po smrti, ale bylo by nesmyslné hladovět, když tam dorazíte. Náčelníkem se stal Nerudel a měl vést kmen na další Sčítání. Jenže posel, který je měl svolat do Tregon Maru, už měl velké zpoždění, a to dělalo Nerudelovi starosti. Ne že by měl tak strašně naspěch zaplatit daně, ale vydat se někam a zjišťovat, proč se posel opozdil, už se zdálo přece jen trochu příliš horlivé, kašírijští poslové byli spolehliví, zvláště když šlo o to, vybrat daně.

Jenže když se ten večer s bratrem vraceli domů, nechával si Nerudel své myšlenky pro sebe. Vzteklan si odfrkl a přehodil si bidlo s kořistí na druhé rameno. Byl menší než jeho bratr a bude ještě kratší, pomyslel si, jestli si to břímě na pár minut neodloží.

„Mám pocit, že mám ušoupaná chodidla a nohy jako z vosku,“ ozval se. „Nemohli bychom na chvíli zastavit? Pět minut nám nic neudělá A... taky... bolí mě hlava...“

„Tak teda pět minut,“ přikývl Nerudel. „Ale ne víc. Začíná se stmívat.“

Došli až na kašírijskou cestu a nepříliš daleko od ní na sever byla Dřevostěna, domov a večeře. Sedli si.

Nerudel, který nikdy neplýtval časem, začal přibrušovat hrot svého oštěpu na kousku brusného kamene, ale oba bratři upírali pohledy na cestu, která se v kalném večerním vzduchu matně leskla. Cesta se táhla k západu, blýskavá čára v temnotě. Vlas kolem ní byl plný houstnoucích stínů. Vzteklana cesta fascinovala ode dne, kdy mu otec řekl, že všechny cesty vedou do Zboží. Takže mezi dveřmi jejich chýše a prahem králova paláce je jen cesta. A kdybyste měli spočítat všechny cestičky, pěšiny, ulice a uličky, které z ní uhýbaly... Jakmile jste na ni jednou vstoupili, mohli jste skončit prakticky kdekoliv, a když jste u cesty jen seděli a čekali, kdo všechno mohl projít kolem? Všude tady bylo spojeno s kdekoliv jinde, říkal Pomočul.

Vzteklan si podepřel hlavu rukama. Bolest byla horší. Měl pocit, že ho někdo vyždímal.

A Koberec mu dnes taky připadal divně. Lov byl těžký. Většina zvířat zmizela a v bezdechém vzduchu se prach mezi vlasy ani nehnul.

Nerudel řekl. „Mně se to nelíbí. Po cestě už mnoho dní nikdo nešel.“

Vstal a sehnul se pro kůl.

Vzteklan zasténal. Bude muset skočit za Pomočulem a požádat ho o pilulku...

Vysoko ve vlase se zatřepetal stín a bleskem zmizel k jihu.

Ozval se zvuk tak silný, že ho vnímalo celé tělo, a zasáhl Koberec s děsivou náhlostí. Bratři se rozplácli do prachu a vlasy kolem nich sténaly a ječely ve vichru.

Nerudel sevřel hrubou kůru jednoho vlasu, vytáhl se do stojné polohy a vzpíral se bouři, která hučela kolem něj. Vysoko nad hlavami jim skřípaly a chřestily vrcholky vlasů a všude kolem se vlas vlnil jako šedé moře. S praskavým zvukem mezi nimi začal poletovat lámeň, balvany o velikosti člověka, které vítr napůl unášel a napůl kutálel před sebou.

Zatímco se Nerudel jednou rukou držel hrubé kůry vlasu, druhou zatáhl bratra do bezpečí. Pak se oba přikrčili, příliš otřeseni na to, aby hovořili, a všude kolem nich zuřila bouře.

Stejně rychle, jak přišla, bouře zmizela směrem k jihu a za ní následovala temnota.

Ticho zvonilo jako gong.

Vzteklan zamrkal. Ať už to bylo cokoliv, vzalo to s sebou i jeho bolest hlavy. V uších mu zvonilo.

Vítr se zanedlouho utišil docela a oni zaslechli na cestě zvuk kopyt.

Ten velmi rychle zesílil a zněl divoce a vyděšeně, jako kdyby kůň prchal, jak se mu zlíbí.

Když se objevil, byl bez jezdce. Uši měl přitisknuté k hlavě a oči mu v hrůze blýskaly do zelena. Bílá srst se leskla potem, otěže při divokém trysku ostře pleskaly do sedla.

Vzteklan mu skočil do cesty. Když ho zvíře míjelo, vrhl se k němu, běžel chvilku vedle dusajících kopyt a pak se vymrštil do sedla. Proč se toho odvážil, neměl nejmenší tušení. Nejspíš v tom bylo Přesné pozorování následované akurátní dedukcí a dokonalou představou zamýšleného cíle. On si prostě nedokázal představit, že by to neudělal.