Recenze: Sexmob v klubu Jazz Dock k Fellinimu přidal Seiferta

Nakonec proč by nemohli hrát Felliniho? Americké kvarteto Sexmob, které tento týden vystoupilo v pražském Jazz Docku, dělá už od 90. let první poslední, aby se svým jazzem nepůsobilo vznešeně. Přišlo s tím v době, kdy žánr v Americe válcovalo konzervativní hnutí takzvaných Mladých lvů v čele s trumpetistou Wyntonem Marsalisem, kdežto scéna kolem newyorského klubu Knitting Factory, kde právě Sexmob začínali, šla opačnou cestou. Sexmob, od začátku víc koncertní než studiová kapela, byli trochu „punk“, přiznaná show vedená pevnou rukou hudebníka Stevena Bernsteina, jenž nemravně pokřikuje na spoluhráče, v hudbě záměrně dělá binec a na svůj nástroj, takzvanou snižcovou trubku, hraje špinavě, nepřesně a místy tak od podlahy, že by z toho korektně artikulujícímu Marsalisovi odstávaly uši hrůzou.

Sexmob si takto pamatují i Češi, kteří jej prvně slyšeli roku 2000 v pražské Akropoli a pak teprve po deseti letech právě v Jazz Docku. Tam Američané vzbudili euforii přepracovanými skladbami z filmových bondovek, komediantsky zprzněným hitem Macarena i vzezřením basisty Tonyho Scherra, jenž s červenou baskytarou na krku se i po půlnoci střežil sundat černé brýle. Když k nim tehdy na jam sessionu přiskočili trombonista Jan Jirucha ml. a saxofonista Petr Kalfus, jako by potvrdili domnění těch, kdo v hudbě jejich tuzemského big bandu Bucinatores (a především v sestavě NUO, vedené dnešním dramaturgem Jazz Docku Jakubem Zitkem) slyšeli právě vliv muzikantů z Knitting Factory.

Tento čtvrtek k těm malým českým zážitkům se Sexmob přibyla epizoda, kdy si Bernstein nemohl vzpomenout na název Felliniho filmu, nechal si z publika poradit libovolného českého básníka – a tak hráli prostě „Seifert song“. 

Co že je to za felliniovce, když si ani nepamatují názvy filmů? Jenže to jsme zase u toho. Za ty roky se změnilo leccos: Knitting Factory se z dolního Manhattanu dávno odstěhovala, Jazz Dock vyplavily povodně (Bernstein mu tehdy zaslal pár slov na povzbuzenou), název kapely se ze Sex Mobu scuknul na jedno slovo ("Příště přidáme vykřičník!"), ale princip zůstal stejný. Dělat si ze všeho legraci a hlavně muzikou bavit.

Slyšet to bylo i tento čtvrtek v Bernsteinově hře, která využívá toho, že na trubce se snižcem, v podstatě předchůdci trombónu, na nějž Bernstein hraje jako jeden z mála, se obtížněji dosahuje přesného tónu. A tak kapelník záměrně přefukuje, do alelujá kvílí a občas do toho ostatním, aby bylo veselo, „zatroubí jako prase". Když se altsaxofonista Briggan Krauss jednou dvakrát rozletí k bebopově vystavěnému sólu, hned před ním Bernstein šermuje rukama a vybízí ostatní, ať to vezmou za něj. Nebo odejdou a saxofon v tom nechají.

To jsou typicky "sexmobské" naschvály – záměrně natahovaná intra, aby si publikum lámalo hlavu, co se to vlastně hraje. Skákání druhým do rozperlených sól. Nekonečné oddalování refrénů. Citace z „vážných“ písní, při nichž dechy Sexmobu nasazují sžíravý tón. Nebo až divadelní scénky, kdy bubeník Kenny Wollesen s basistou Scherrem předstírají, že se nedovedou shodnout na rytmu.

Přitom členové Sexmobu, všichni renomovaní instrumentalisté, i toho Felliniho, lépe řečeno autora hudby k jeho filmům Nina Rotu, hrají na vysoké úrovni. V Jazz Docku se převážně drželi motivů z filmů Amarcord, Silnice a Sladký život, chytře do nich ale vkládali taneční groovy, cajdali jako pohřební kapela nebo si pomáhali bluesovými frázemi. V hudbě z bondovek to mívali snazší – skladby Johna Barryho totiž mají orchestrální ráz, jsou popově chytlavé a ještě swingují (a zaswingoval je tentokrát opět i Sexmob, byť Bonda schoval na přídavek). Ve Felliniho hudbě nyní Američané se stejnou přesností vycítili, kdy si skladatel Rota půjčoval z dixielandových orchestrů a kdy spíš z lidové veselice, pobrali i sentimentální balady a po celou dobu se drželi přesvědčení, že Felliniho filmy byly přece vždy tak trochu cirkus.

Dnes je i newyorská Knitting Factory jiná, ale chaos, přímočarost a živelnost nočního klubu, jimiž tato scéna proslula, v hudbě Sexmob přetrvaly. Že je nyní spojují s neméně živelnou muzikou Felliniho filmů, vlastně dává smysl. Tím spíš, že holohlavý Bernstein svoji kapelu chvílemi sekýruje jako hotový cirkusový principál.