Nekrolog: Rudolf Němec maloval hlavou, básně psal ale s vtipem

Ve věku osmasedmdesáti let zemřel umělec a básník Rudolf Němec, vrstevník Karla Nepraše a Jiřího Sopka, jenž patřil k nejvýraznějším figurám neoficiálního českého umění druhé poloviny 20. století. Přispěla k tomu už v šedesátých letech obří plátna, do kterých Němec v mučivých pozicích obtiskoval sám sebe i své přátele, přestože o své tvorbě prohlašoval pouze, že "maluje hlavou".

Přesto v českém poválečném umění nebylo běžné, aby malíř "tak dovedně a bohatě zacházel s barvou", jak prohlásila kunsthistorička Marie Klimešová, když před šesti roky zahajovala výstavu Němcových děl v pražské Galerii Dolmen. Toto úterý právě Klimešová informovala o Němcově úmrtí.

Rodák z pražských Roztok Němec studoval na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze a v ateliéru Antonína Strnadela se věnoval užité grafice. Přesto jeho cesta vedla k malbě. Poté, co na podzim roku 1964 zhlédl v Muzeu 20. století ve Vídni vlivnou výstavu Pop etc, se i ve své tvorbě obrátil k figuře. Mezitím se stával nedílnou součástí pražského kulturního života.

S přáteli z hospody U křižovníků se roku 1967 účastnil happeningu zvaného Pochod plagiátorů, později v Roztokách sám inicioval akci příznačně zvanou Kuklení. Rok nato poprvé vystavoval ve Špálově galerii v Praze, tehdy vedené Jindřichem Chalupeckým, jenž také na Němce prvně upozornil ve své stati. Po následné výstavě v pražském Mánesu během léta 1969 už se o Němcovi začalo hovořit jako o představiteli nového proudu takzvané Nové figurace, jak se jmenovala i výstava samotná.

Rudolf Němec maloval hlavou, básně psal ale s vtipem

Dalších 10
fotografií

Především v počátcích své tvorby Němec po technické stránce čerpal z díla Itala Antonia Recalcatiho a zejména Francouze Yvese Kleina, který již roku 1960 natíral nahé modelky barvou a pak je obtiskoval na plátna. Toto gesto Němec přenesl do českého prostředí a nejprve sám, později i své přátele začal otiskovat do emailové barvy. Barvy, nanášené na různé části těla, však na papír či plátno kladl bez ochranné vrstvy, což dílům dodávalo na autentičnosti – a také to nejednou zapříčinilo, že Němec musel z těla nahé dívky drhnout červený lak terpentýnem, protože "to nešlo dolů", jak vzpomínal v pozdějších rozhovorech.

Mezi jeho výrazné cykly z tohoto období patřila zejména série otisků nazvaná Schoulení. "Nejsou jen schoulení v pozici přirozené obrany před úzkostí z vlastní existence, ale také připomenutím její embryonální fáze," konstatoval výtvarník Olaf Hanel, když roku 1993 v Českém muzeu výtvarného umění zahajoval výstavu Němcových děl. Některá z těchto pláten dnes náleží do sbírek Národní galerie.

Lidská postava byla středem Němcova zájmu i v dalších letech. Přestože od 70. let začal častěji používat šablony i stříkací pistole, ještě o dekádu později stále vytvářel figurální objekty, byť nyní již z nalezených předmětů. Poprvé po dlouhých letech směl Němec některé z nich vystavit roku 1987 v Galerii bratří Čapků.

Němec byl ale činný i mimo výtvarné umění. Dle jeho předlohy roku 1968 vznikl němý film Manipulace v hlavní roli s Borisem Hybnerem. Především ale Němec psal verše i básně v próze, záznamy snů či takzvané básnické návody, v nichž se přes nespornou nadsázku dotýkal vážných témat. V exilové umělecké revue Paternoster, vydávané ve Vídni, otiskl Pavel Šrut rozbor Němcových básní, které dílčími podobnostmi přirovnal k Egonu Bondymu či Ivanu Blatnému, kdežto charakter deníkových záznamů mu zase připomněl Jana Hanče. V celku však mezi autory Šrut spatřoval podstatný rozdíl.

"Hanč byl velký básník. Ale malý malíř. A Němec je zde, v těchto textech, především malíř, který nepřestává ani ve spánku pracovat, hledat to, čemu říká inspirační aspirin," podotkl Šrut. Kritička Věra Jirousová pro změnu na základě nejrůznějších Němcových čtyřverší – kupříkladu "Traktor v háji za prací / Seno v hlavě obrací / Pták vesele pěje / Kam to vše asi spěje?" – autora označila za takzvaného křižovnického předsokratika.

Němcovu autobiografickou prózu Malířská cesta zkraje 90. let otiskla Revolver Revue, teprve roku 2000 ale editoři Tomáš Pěkný a Pavel Šrut shromáždili všechny jeho texty na jednom místě. Vydali je pak v nakladatelství Torst a knihu nazvali dle jednoho z Němcových oblíbených výroků – Nerozumím už Nietzschemu.