Oscary a Stříbrné medvědy pro polský film provází i vyšší návštěvnost

Oscar v Hollywoodu, Stříbrný medvěd v Berlíně a filmoví diváci, kteří se po chmurných letech masově vracející do kinosálů: polský film zažívá nebývalý rozmach a má nové talentované režiséry. "Když jsem získala Stříbrného medvěda, řekla jsem si, že polský film prožívá úžasné období a že nejsem sama, protože Ida (filmové drama režiséra Pawla Pawlikowského) velmi pravděpodobně získá Oscara," vzpomíná dvaačtyřicetiletá režisérka Malgorzata Szumowská, známá zejména filmem Ony s Juliette Binocheovou.

Za svůj film Body, který se pohybuje na půl cesty mezi dramatem a komedií a pojednává o vztazích lidí k jejich tělu, k tělu ostatních a k smrti, Szumowská získala stříbrnou sošku v Berlíně, třetí v historii polského filmu. Před ní toto ocenění obdrželi Krzysztof Kieślowski (1994) a Roman Polanski (2010).

O několik dní později vyvolal v Polsku euforii Oscar za nejlepší zahraniční film udělený snímku Pawla Pawlikowského Ida. Snímek se dočkal vysoké návštěvnosti zejména ve Francii a ve Spojených státech, v každé z těchto zemí film zhlédlo na půl milionu diváků. Film vyprávějící příběh mladé ženy z doby komunismu, která před vstupem do kláštera zjistí, že je Židovka, vidělo v Polsku na 215 000 lidí. Snímek se dotýká tabu kolem Židů v této zemi a vzbudil živé diskuse.

Seznam nedávných úspěchů polské kinematografie je mnohem delší. V Berlíně obdržel zvláštní cenu Performer Macieje Sobieszczańského, polští tvůrci získali další tři nominace na Oscary a desítky cen na festivalech po celém světě. "Po pádu komunismu přestala státní kinematografie existovat. Film se propadl do krize, ale nyní jsme svědky jeho obrození," radovala se legenda polského filmu, osmaosmdesátiletý Andrzej Wajda, když film Ida obdržel Oscara.

Krize trvala téměř dvě desetiletí. Sám Andrzej Wajda a další, kdo zažili slávu v šedesátých až osmdesátých letech, jako byli Krzysztof Zanussi nebo Krzysztof Kieślowski, se nedokázali přizpůsobit nové realitě. Po roce 1989 měli mladí režiséři prakticky svázané ruce, chyběl také životaschopný systém financování. Mnozí se začali věnovat reklamě nebo točili televizní seriály.

"Jedna reklama tehdy vynesla více než celovečerní film. Generaci, která začínala, poznamenala tržní ekonomika. Pro film to byla ztracená generace," cituje agentura AFP ředitelku Polského filmového institutu Agnieszku Odorowiczovou. Tento ústav, založený v roce 2005, stojí za úspěchy polské kinematografie.

Hlavní aktéři odvětví přispívají do rozpočtu institutu průměrně ve výši 1,5 procenta svého příjmu. Institut má ročně k dispozici 35-40 milionů eur (960 milionů až 1,1 miliardy Kč), které investuje do filmů, ale také do vzdělávání či do modernizace malých kin. "Dnes máme jeden z nejlepších systémů financování v Evropě," soudí režisérka Malgorzata Szumowská.

Po roce 1989 se stal výraz "polský film" ironickým termínem, synonymem špatně natočeného, nudného filmu bez umělecké hodnoty. Kinosály zely prázdnotou. Po pěti až šesti letech se ale diváci začali do kin na polské filmy vracet.

"V roce 2005, kdy byl institut založen, přilákaly polské filmy pouze asi 700 000 lidí, jen zhruba dvě procenta všech filmových diváků. Loni už na polské filmy přišlo 11 milionů lidí, což bylo 27,5 procenta diváků," řekla Odorowiczová.