Nekrolog: Miroslav Ondříček dbal na barvu zdí i teplotu svíček

Ve věku osmdesáti let v sobotu zemřel Miroslav Ondříček, který byl se dvěma nominacemi na Oscara a cenou Americké unie kameramanů nejznámějším českým mužem za filmovou kamerou. Kvůli dlouholeté spolupráci s Milošem Formanem, datující se už od dob takzvané československé nové vlny, se mu přezdívalo „formanovský kameraman“. Přesto se Ondříček významně prosadil i v zahraničí. Naposledy natáčel roku 2001, kdy pro režisérku Penny Marshallovou nasnímal film Kluci v mém životě s Drew Barrymoreovou.

Forman, s nímž Ondříček stejně jako s Ivanem Passerem prvně spolupracoval roku 1963 na filmu Konkurs, jej označoval za ideálního kameramana. „Má svůj názor, své oči, ty oči jsou skutečně jeho a přitom nějak ladí s mýma,“ říkal Forman.

Poprvé se jejich pohledy protnuly nad inscenovanými zkouškami uchazeček na místo zpěvačky, které inzerátem v Mladém světě oznámilo divadlo Semafor. Ondříček jednotlivé zkoušky natočil na 16mm kameru, kterou Forman za své úspory pořídil v NDR. „Točilo se skrytou kamerou, ale protože Formanovi nešlo o dokument, ale o příběh, několik lidí si vyhlédl a dal jim úkoly, co mají před kamerou dělat,“ popsal v pozdějším rozhovoru okolnosti natáčení Konkursu Jiří Suchý.

Už ve Formanově dalším filmu Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 ale Ondříček prosadil silnou kameramanskou vizi. Většinu záběrů natočil pouze s ruční kamerou, aniž by s herci předtím zkoušel. Kromě toho nechal všechny interiéry vymalovat šedou a bílou barvou, aby umocnil černobílé vyznění snímku. V následujícím filmu Hoří, má panenko z roku 1967, poprvé natáčeném na barevný materiál, zase Ondříček přikázal vyřadit z kostýmů veškerou modrou barvu. Nakonec se některé hasičské uniformy šily speciálně pro potřeby filmu a v hospodském tanečním sále Ondříček vybral i barvu nátěru na zdi.

Roku 1971 Ondříček nechyběl u Formanova amerického debutu Taking Off, jejž přitom kameraman natáčel po těžké havárii. Protože od komunistických úřadů nezískal povolení k práci v zahraničí, roku 1975 musel oželet Formanův následný Přelet nad kukaččím hnízdem.

Dva roky nato už se ale v USA podílel na adaptaci muzikálu Vlasy, kterou sám Forman označoval za svůj nejnáročnější film a kde Ondříček prosadil nákladné natáčení na dvanáct kamer.

Znovu se pak s Formanem sešli u filmů Ragtime, za nějž Ondříček získal první nominaci na Oscara, a roku 1984 nad Amadeem, díky němuž se Forman na čas vrátil do Československa. Za práci na Amadeovi, kde pro osvětlení použil takzvané čínské lustry, speciálně upravené svíčky s požadovanou teplotou a také objektivy dovezené z Ameriky, byl Ondříček nominován na Oscara podruhé.

Naposledy s Formanem roku 1989 natočil snímek Valmont, následný Lid versus Larry Flynt z roku 1996 musel oželet kvůli angažmá u režisérky Penny Marshallové.

Ondříček ale výraznou stopu v československém filmu zanechal i mimo práci s Formanem. Roku 1964 se ještě jako druhý kameraman a takzvaný švenkař podílel na Démantech noci Jana Němce, kde sám natočil exteriéry a celou poslední čtvrtinu filmu. „Proti estetismu prvního kameramana Jaroslava Kučery vnesl do Démantů jistou dynamičnost, naturalismus. Obraz myslím skutečně obohatil,“ vzpomínal Němec v rozhovoru s filmovým kritikem Jiřím Cieslarem.

Ten zase zdůrazňoval, jak podstatné bylo, že kameramani Kučera s Ondříčkem vymysleli způsob zpracování filmu ve zvláštních vývojkách. „Pro vybledlé záběry používali pozitivní materiál anebo prošlou surovinu na vyhození. Tak vznikala vybílená fotografie, jež dala filmu charakter neurčitosti, ráz vybledlé vzpomínky,“ říkal Němec.

Z šedesátých let byla dále klíčová i Ondříčkova spolupráce s Ivanem Passerem na snímku Intimní osvětlení, pro nějž pořídil diskrétní záběry.

Už roku 1965, při natáčení scén pro Lásky jedné plavovlásky ve Zruči nad Sázavou, Formanův štáb navštívil britský filmař Lindsay Anderson, dnes považovaný za představitele takzvaného hnutí free cinema. "Zúčastnil se natáčení jedné scény, zahráli jsme si kulečník, naučil nás několik anglických nadávek a my jeho na oplátku několik českých,“ vzpomínal Ondříček. Když pak Anderson na Barrandově spatřil hrubý sestřih filmu, nabídl Ondříčkovi angažmá.

Společně roku 1966 natočili nejprve čtyřicetiminutový snímek Bílý autobus a o tři roky později film Kdyby, vyprávějící o revolučním převratu studentů ve škole se striktně hierarchizovanou společností. Třetí Andersonův film s Ondříčkem nazvaný Štastný muž! z roku 1973 následně získal ocenění na festivalu v Cannes.

Zde také Ondříček navázal kontakt s režisérem Georgem Royem Hillem, s nímž pak pracoval na filmu Jatka č. 5 dle předlohy Kurta Vonneguta jr. Aby se ušetřilo za náklady, část filmu vznikla v Československu, například Drážďany tehdy suplovala Praha. „Točilo se na Kampě a potom v Libni, jak jsou pražská jatka. Osobně jsem jel s mým spolupracovníkem natočit dva záběry přímo do Drážďan, protože východní Němci nechtěli pustit americkou produkci přes hranice,“ vzpomínal Ondříček.

Ten se kvůli filmu Jatka č. 5 později také dostal do konfliktu s Americkou asociací kameramanů, jejíž odboráři nechtěli, aby byl Ondříček – i později jeden z mála jejích členů bez amerického občanství – uveden v titulcích. "Buď budeme v titulcích oba, nebo tam nebudu ani já,“ prohlásil prý tehdy Hill. S filmařem, jehož Ondříček i v pozdějších rozhovorech překřtil na „George Kopce“, spolupracoval ještě roku 1982 na snímku Svět podle Garpa s Robinem Williamsem v hlavní roli a roku 1988 na filmu Blázinec s Chevym Chasem.

S režisérem Mikem Nicholsem zase Ondříček natočil oceňovaný snímek Silkwoodová (v hlavní roli s Meryl Streepovou) a později navázal spolupráci s Penny Marshallovou. S ní roku 1990 vytvořil film Čas probuzení s Robertem De Nirem a opět Robinem Williamsem, dva roky nato následovalo Velké vítězství s Madonnou a Tomem Hanksem. Ze zahraničních filmů byl Ondříček dále podepsán pod snímkem Tělo Diany s Jeanne Moreauovou (1969) či polským filmem Dvojí svět hotelu Pacifik z roku 1975.

Ondříček měl zkušenosti také s hudbou. Už koncem šedesátých let pro televizi natočil snímek U Hany Hegerové, který zachycuje slavnou zpěvačku přemítající nejen o svém úspěchu ve francouzské Olympii. V polovině osmdesátých let pak spolupracoval s pěvcem Lucianem Pavarottim, když jeho zájezd do Číny i s dvě stě padesáti členy Městského operního divadla v Janově zfilmoval pro snímek Distant Harmony.

Miroslav Ondříček se narodil v listopadu 1934 v Praze, dětství prožil na Žižkově. Už na střední škole byl „takřka denně v kině“, jak vzpomínal v rozhovorech. Protože otec měl ale holičství a matka vlastnila dámské kloboučnictví, coby dítě živnostníků nesměl Ondříček po roce 1948 na obchodní akademii. Nastoupil tak do učení na filmového laboranta na Barrandově, výuční list získal roku 1953.

Už při studiu Ondříček asistoval při natáčení snímků Studia zpravodajských a dokumentárních filmů, často také pracoval při sportovních utkáních. Na Barrandově dostával práci asistenta kamery a později druhého kameramana. Koncem 50. let vystudoval večerní filmovou tvorbu na FAMU.

Ze zahraničních cen Ondříček obdržel cenu Zlatá maska, již uděluje Anglická filmová akademie. Doma roku 2000 získal Českého lva za přínos českému filmu, roku 2004 Zlatý glóbus na festivalu v Karlových Varech a dva roky nato převzal i medaili Za zásluhy I. stupně. Ondříčkovo jméno dodnes nese filmová akademie, kterou založil v Písku. Kromě toho byl po revoluci také prezidentem České filmové a televizní akademie či předsedou představenstva fotbalové Slavie. Tuto sobotu v nemocnici zemřel ve věku osmdesáti let.