Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky

Loučíme se sovětskými časy. S kusem našeho života. Snažím se poctivě vyslechnout všechny účastníky socialistické tragédie...

Komunismus měl šílený plán: předělat „starého“ člověka, starozákonního Adama. A to se podařilo... možná, že to jediné se povedlo. Za víc než sedmdesát let vyšlechtili v laboratoři marxismu-leninismu ojedinělý lidský druh – „homo sověticus“. Jedni se na něj dívají jako na tragického hrdinu, druzí ho nazývají „sovět“. Připadá mi, že tohoto člověka znám, je mi dost povědomý, v jeho blízkosti, bok po boku, jsem prožila spoustu let. On – to jsem já. Jsou jím i moji známí, přátelé, i rodiče. Několik let jsem cestovala po celém bývalém Sovětském Svazu, protože homo sověticus nejsou jenom Rusové, ale i Bělorusové, Turkméni, Ukrajinci, Kazaši... Žijeme teď v různých zemích, mluvíme různými jazyky, ale nelze si nás s nikým splést. Jsme poznat na první pohled! My všichni, ti ze socialismu, máme i nemáme hodně společného s ostatními – máme svůj slovník, svoje představy o dobru a zlu, o hrdinech a mučednících. Máme zvláštní postoj ke smrti. V příbězích, které zapisuji, mi neustále rvou uši takováto slova: „střílet“, „zastřelit“, „zlikvidovat“, „oddělat“, nebo takovéto sovětské způsoby ztrácení se lidí jako: „zatčení“, „deset let bez možnosti korespondence“, „emigrace“. Jakou cenu může mít lidský život, když ještě máme v živé paměti, že nedávno umíraly miliony? Jsme plni nenávisti a předsudků. Všichni jsme ze země, kde existoval GULAG a děsivá válka. Kolektivizace, rozkulačování, přesídlování národů...

Tohle byl socialismus, ale byl to taky náš život. Tehdy jsme o něm moc nemluvili. A teď, když se svět nenávratně změnil, začali jsme se všichni o tenhle náš život zajímat; není důležité jaký byl, ale byl náš. Zapisuji, hledám střípky, drobečky příběhu „našeho vlastního“... „vnitřního“ socialismu. To, jak existoval v lidské duši. Vždy mě lákal ten maličký vesmír – člověk... člověk sám. Ve skutečnosti se vše odehrává právě tam.

Proč je v knize tolik příběhů sebevrahů a ne obyčejných sovětských lidí s obyčejnými sovětskými životy? Všichni to nakonec skončí, tu z lásky, tu kvůli stáří, anebo jen tak, ze zájmu, chtějí rozluštit tajemství smrti...

Hledala jsem ty, kteří zcela srostli s ideou, v nichž zakořenila tak, že nešla vyrvat – jejich světem se stal stát, který jim nahradil vše, dokonce vlastní život. Nedokázali utéct velkým dějinám, rozloučit se s nimi, být šťastní jinak. Zmizet, ztratit se ve svém soukromém životě, jak se to děje dnes, kdy se malé stalo velkým. Lidé chtějí žít jednoduše, bez velkolepých idejí. To však v ruském životě nikdy nebylo, nenajdeme to ani v ruské literatuře. Po pravdě řečeno jsme vojáci. Buď jsme válčili nebo se válčit chystali. Nikdy jsme nežili jinak. Proto to vojenské smýšlení. I v míru se žilo jako na vojně. Buben hřměl, prapory vlály, srdci se chtělo z hrudi ven. Lidé nedbali svého otroctví, dokonce je milovali. Vzpomínám také, jak se celá třída chystala jet pracovat na celinu; pohrdali jsme těmi, kteří jet odmítali, se slzami v očích jsme litovali, že revoluce, občanská válka – že to vše se odehrálo bez nás. Ohlížím se: opravdu jsme to my, já? Vzpomínala jsem si se svými hrdiny. Kdosi z nich řekl: „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Byli jsme lidé se společnou komunistickou pamětí. Sbratřeni pamětí.

Otec vzpomínal, že on sám začal věřit v komunismus poté, co Gagarin vyletěl do vesmíru. Jsme první! Dokážeme všechno! V tomhle duchu nás také s maminkou vychovávali. Byla jsem jiskra, nosila jsem odznak s kučeravým chlapcem, byla jsem pionýrkou, komsomolkou. Rozčarování přišlo později.

Po perestrojce všichni čekali, až se otevřou archivy. Pak se otevřely. Poznali jsme dějiny, které před námi tajili...

„Musíme s sebou strhnout 90 milionů ze sta, žijících v Sovětském Rusku. Se zbylými není možné se bavit – je třeba je odstranit“. (Zinovjev, 1918).

„Pověsit (bezpodmínečně pověsit, aby lidé viděli) nejméně 1000 zavilých kulaků a zazobanců... sebrat jim všechno obilí, určit rukojmí... Provést to tak, aby to na stovky verst kolem lidé viděli a třásli se strachem...“ (Lenin, 1918).

„Moskva doslova umírá hladem...“ (profesor Kuzněcov k Trockému). „To není žádný hlad. Když Titus dobýval Jeruzalém, židovské matky jedly svoje děti. Až donutím vaše matky jíst svoje děti, teprve pak můžete přijít a prohlásit: ‚Máme hlad‘“.

Lidé to četli v novinách, časopisech a mlčeli. Přepadala je nepřekonatelná hrůza. Jak s tímhle máme žít? Mnozí se na pravdu dívali jako na nepřítele. A na svobodu také. „Nevíme nic o naší zemi. Nevíme, o čem přemýšlí většina lidí; vidíme je a potkáváme každý den, avšak o čem přemýšlí, co chtějí, nevíme. Ale máme odvahu je učit. Brzy všechno zjistíme a zděsíme se“, říkal jeden můj známý, s kterým jsme často sedávali v mé kuchyni. Přela jsem se s ním. Bylo to v devadesátém prvním roce... To byla šťastná doba! Věřili jsme, že zítra, doslova zítra začne svoboda. Vznikne jen tak, z našich přání.

Ze Šalamovových „ Zápisníků“: „Účastnil jsem se velké prohrané bitvy za skutečnou obrodu života“. To napsal člověk, který si odseděl sedmnáct let ve stalinských lágrech. Touha po ideálu však zůstala... Sovětské lidi bych rozdělila do čtyř generací: stalinské, chruščevovské, brežněvovské a gorbačovské. Patřím do té poslední. Přijímali jsme chřadnutí komunistické idey snáz, protože jsme nežili v době, kdy ta myšlenka byla ještě mladá, silná, s nepromarněným kouzlem osudového romantismu a utopických nadějí. Vyrostli jsme za kremelských starců. V postních, nemastných neslaných letech. Na velká komunistická jatka se už zapomnělo. Patos běsnil, ale zůstalo poznání, že utopii nejde proměnit v život.

Bylo to v době první čečenské války... V Moskvě na nádraží jsem se seznámila se ženou, byla od Tambova. Rozjela se do Čečny, aby odvedla syna z války: „Nechci, aby zemřel. Nechci, aby zabíjel.“ Její duši už neovládal stát. Byla svobodný člověk. Takových lidí bylo málo. Víc bylo těch, které svoboda rozčilovala: „ Koupil jsem si troje noviny a v každých píšou svoji pravdu. Která je ale ta pravá? Dřív jsme si po ránu přečetli ‚Pravdu‘ a věděli jsme všechno. Rozuměli jsme všemu“. Z narkotické idey jsme se probouzeli jen zvolna. Když jsem začala mluvit o tom, že bychom si měli přiznat vinu, dostala jsem odpověď: „Proč si mám něco přiznávat?“ Každý se cítil být obětí, ale nikdo spoluviníkem. Jeden tvrdil: „Taky jsem seděl,“ druhý – „Já jsem bojoval,“ třetí – „Svoje město jsem z trosek doloval, dnem i nocí jsem cihly vláčel.“ To bylo naprosto nečekané: všichni byli opilí svobodou, ale nikdo na ni nebyl připravený. Kde ale zůstala, ta svoboda? Je jenom v kuchyni, kde jsme ze zvyku dál nadávali na vládu. Nadávali jsme na Jelcina a Gorbačova. Na Jelcina za to, že zradil Rusko. A na Gorbačova? Na něj proto, že zradil všechno. Celé dvacáté století. Teď tu bude tak jako jinde. Jako všude. Mysleli jsme, že tentokrát to vyjde.

Rusko se měnilo a přitom nenávidělo samo sebe za to, že se měnilo. „Nehybný Mongol“ – napsal o Rusku Marx.

Sovětská civilizace... Spěchám zachytit její stopy. Známé tváře. Nevyptávám se na socialismus, ale na lásku, žárlivost, dětství, stáří. Na hudbu, taneční zábavy, účesy. Na tisíce střípků zmizelého života. Jediný způsob, jak zahnat katastrofu do přijatelných mezí, je pokusit se něco říct. Na něco přijít. Nepřestávám se divit, jak je obyčejný lidský život zajímavý. Nekonečné množství lidských pravd...

Historii zajímají jenom fakta a city tu nemají co dělat. Nejsou přijímány jako součást historie. Já se však na svět dívám očima normální lidské bytosti, nikoli historika. A nad člověkem žasnu...

Otec už nežije. A já už s ním nemůžu dokončit jeden z našich dialogů... Řekl mi, že přijít ve válce o život bylo pro ně snazší, než pro nezkušené chlapce, kteří dnes umírají v Čečně. Oni totiž ve čtyřicátých letech spadli jen z jednoho pekla do druhého. Otec před válkou studoval v Minsku novinařinu. Vzpomínal, že když se vraceli z prázdnin, často se už nesetkali ani s jedním ze svých profesorů, protože všichni byli zatčeni. Nechápali sice, co se děje, ale bylo to strašné. Strašné, jako válka.

Měla jsem s otcem velmi málo upřímných rozhovorů. Často mě litoval. Litovala jsem já jeho? Na tu otázku se mi těžko odpovídá... Byli jsme krutí ke svým rodičům. Připadalo nám, že svoboda je tak jednoduchá. A uběhlo několik let a sami jsme ohnuli hřbet pod její tíhou, protože svobodě nás samotné nikdo nenaučil. Učili nás jen, jak za svobodu umírat.

Tak, a vidíte ji – svobodu! Takhle jsme si ji představovali? Byli jsme ochotni zemřít za své ideály. Rvát se v boji. Ale přišel „čechovovský“ život. Život v bezčasí. Zhroutily se všechny hodnoty, kromě hodnoty života. Života sama o sobě, jako takového. Byly tu staronové sny: postavit dům, koupit si skvělé auto, zasadit angrešt... Svoboda se projevila rehabilitací měšťáctví, předtím z ruského života vyhlazeného. Svoboda Jeho Veličenstva Konzumu. Vláda tmy. Temných přání a pudů – skrytého lidského života, o němž jsme měli jen přibližnou představu. Dřív jsme vždycky přežívali, ale nikdy jsme zatím nežili. A teď je válečná zkušenost k ničemu, je třeba ji zapomenout. Tisíce nových emocí, situací, reakcí... Nějak tak se všechno kolem najednou změnilo: vývěsní tabule, věci, peníze, vlajka... I lidé. Začali být barevnější, samostatnější, monolit byl vyhozen do povětří, a život se rozpadl na ostrůvky, atomy, buňky. Jako u Dala: svoboda, volnost... svoboděnka nade vše... naprostá volnost. Všemocné zlo se proměnilo v dávné báje, v politickou detektivku. Nikdo už nemluvil o ideji, mluvilo se o úvěrech, podílech, směnkách; peníze se nevydělávaly, ale „dělaly“ a „získávaly“. Bude to trvat dlouho? „Iluzornost peněz je z ruské duše nevyhladitelná,“ napsala Cvetajevová. Jenže u nás jakoby tehdy ožili a ulicemi se procházeli hrdinové Ostrovského a Saltykova–Ščedrina.

Všech, s nimiž jsem se setkala, jsem se ptala: „Co je to svoboda? Otcové a děti odpovídali různě. Ti, kteří se narodili ještě v SSSR a ti, kdož se v něm nenarodili, mají různé zkušenosti. Jsou to lidé z různých planet.

Otcové říkali: svoboda – to je nepřítomnost strachu; ty tři srpnové dny, kdy jsme vyhráli puč; svobodný je ten, kdo si vybírá v obchodě z deseti druhů zboží; svoboda je nebýt mlácení, ale nedočkáme se toho, aby nějaká generace nebyla mlácená. Ruský člověk svobodě nerozumí, potřebuje bič a karabáč.

Děti říkali: svoboda – to je láska; vnitřní svoboda je absolutní, jediná hodnota; svoboda je, když se nebojíte svých přání; svoboda je mít hodně peněz, pak má člověk všechno; když můžete žít tak, abyste nemuseli o svobodě přemýšlet. Svoboda je normální.

Zkoumám jazyk. Člověk se dorozumívá mnoha jazyky: jazykem, kterým si povídá s dětmi, i tím, kterým mluví, když miluje... A také existuje jazyk, kterým rozmlouváme sami se sebou, vedeme naše vnitřní rozhovory. Na ulici, v práci, na cestách – všude tam zaznívá ještě cosi jiného, nejenže se mění slova, ale ještě něco víc. Dokonce ráno člověk mluví jinak než večer. A to, co se odehrává v noci mezi dvěma lidmi, z příběhu úplně mizí. Máme co dělat jen s příběhem denního člověka. Sebevražda – to je noční téma, člověk se nachází mezi bytím a nebytím. Na hranici snu. Chci to pochopit s důkladností denního člověka. Zaslechla jsem: „Nebojíte se, že se vám to zalíbí?“

Jedeme Smolenskou oblastí. V jedné vesnici jsme zastavili u obchodu. Všichni jsou povědomí (já sama jsem vyrostla na vesnici), krásní, dobří lidé, ale jak ponižující, ubohé je to všechno kolem. Začali jsem se bavit o životě. „Ptáte se na svobodu? Jděte se podívat k nám do obchodu: vodku mají, jakou si vzpomenete: ‚Standard‘, ‚Gorbačov‘, ‚Putinka‘, spoustu salámů, sýrů, a taky ryby. Banánů hromady. Jakou svobodu ještě potřebujeme? Tohle nám stačí.“. – „A půdu vám vrátili?“ – „Kdo by se na ní dřel? Kdo chce, může ji mít. Tady si ji vzal jedině Vaska Krutoj. Jeho mladšímu synkovi je osm let a už šlape vedle táty za pluhem. Když se u něj necháte najmout na práci, tak si ani nic neukradnete, ani se pořádně nevyspíte. Úplnej fašista!“

V Dostojevského „Legendě o Velkém inkvizitorovi“ probíhá debata o svobodě. O tom, že cesta svobody je namáhavá, strastiplná, tragická... „Nač poznat tohle ďábelské dobro a zlo, když to stojí tak moc?“ Člověk musí neustále volit: svoboda nebo blahobyt a spořádaný život, utrpení se svobodou nebo štěstí bez svobody. Většina lidí se vydá druhou cestou.

Velký inkvizitor říká Kristu, který sestoupil na zem:

„Pročs k nám přišel? Protože jsi přišel překážet a sám to dobře víš.“

„Copak si myslíš, že člověk je schopen téhož jako Ty? Z přemíry úcty ses k němu zachoval tak, jako bys s ním přestal cítit, protožes toho od něj vyžadoval až moc... Kdyby sis ho vážil míň, tak bys toho po něm taky méně požadoval, což by se lásce podobalo víc, jelikož jeho břímě by bylo menší. Je to slaboch a mizera... Je to u slabé duše opravdu její vina, že neumí unést tolik děsivých darů?“

„Pro toho, kdo zůstane svobodný, není starosti trvalejší a trýznivější než co nejrychleji najít někoho, komu se lze klanět.... a najít toho, komu by onen dar svobody, s nímž se takový nešťastník narodí, co nejrychleji odevzdal...“