Duben a mlčení

Jaro leží pusté.
Po mém boku se plazí
sametově tmavý příkop,
nic se v něm nezrcadlí.

Jediné, co svítí,
jsou žluté květy.

Jsem nesen ve vlastním stínu
jako housle
v černém pouzdře.

Jediné, co chci říci,
se třpytí mimo dosah
jako stříbro
v záložně.

KNIHA

Tomas Tranströmer

Přijde smrt a vezme míry (Ukázky jsou ze sbírky Smuteční gondola, švédsky vydané 1996)

2015, Dauphin, přeložili Milan Richter a Vít Janota, 208 stran, 223 korun

 

Stránka z noční knihy

Přistál jsem jedné květnové noci
ve studeném měsíčním svitu,
kde tráva a květy byly šedivé,
ale vůně zelená.

Klouzal jsem se nahoru svahem
v té barvoslepé noci,
zatímco bílé kameny
signalizovaly cosi měsíci.

Časoprostor
dlouhý několik minut
a padesát osm roků široký.

A za mnou,
za olovnatě se třpytící vodou,
ležel druhý břeh
a na něm ti, co vládli.

Lidé s budoucností
místo tváře.

 

Smuteční gondola č. 2

I
Dva starci, tchán a zeť, Liszt a Wagner, bydlí u Canale Grande
spolu s neklidnou ženou, vdanou za krále Midase,
za toho, který proměňuje vše, čeho se jen dotkne, na Wagnera.
Zelený chlad moře proniká dlažbou do palácových komnat.
Wagner je poznamenaný nemocí, ten známý profil Kašpárka
     unavenější než předtím,
tvář – bílá vlajka.
Gondola je plně naložená jejich životy, dvakrát zpáteční,
     jednou obyčejný.

 

II
Jedno okno v paláci se prudce rozletí a lidé uvnitř se šklebí
     v náhlém průvanu.
Dole na vodě se objeví gondola svážející domovní odpad, za jednoručními
     vesly dva banditi.
Liszt si zapsal několik akordů, jsou tak těžké, že by je bylo potřeba poslat
na analýzu do Mineralogického institutu v Padově.
Meteority!
Příliš těžké, než aby našly odpočinek; mohou jen klesat a klesat
     budoucností, až úplně dolů
do roků hnědých košil.
Gondola je plně naložená skrčenými kameny budoucnosti.

III
Špehýrky do roku 1990.

25. březen. Neklid kvůli Litvě.
Zdálo se mi, že jsem navštívil velkou nemocnici.
Žádný personál. Jen samí pacienti.

Ve stejném snu novorozené děvčátko,
které hovořilo celými větami.

IV
Vedle zetě, člověka své doby, působí Liszt jako od molů rozežraný
     grandseigneur.
Je to jen přestrojením.
Hloubka, co zkouší a zahazuje různé masky, mu vybrala právě tuto –
hloubka, co chce vejít k lidem, a přitom neukázat svou tvář.

V
Abbé Liszt je zvyklý nosit si kufr sám v mokrém sněhu
     i pod pálícím sluncem,
až jednou zemře, nepřijde nikdo čekat na stanici.
Vlažný závan velmi nadaného koňaku ho odvádí pryč uprostřed
     jakéhosi poslání.
Má pořád nějaké poslání.
Dva tisíce dopisů ročně!
Školák, co stokrát opisuje špatně napsané slovo, než smí jít domů. Gondola je plně naložená životy, je jednoduchá a černá.

VI
Znovu do roku 1990.

Zdálo se mi, že jsem jel autem dvě stě kilometrů zbytečně.
Vše se najednou zvětšilo. Vrabci velcí jako slepice
zpívali, až to trhalo ušní bubínky.

Zdálo se mi, že jsem nakreslil klávesy
na kuchyňský stůl. Hrál jsem na ně, němě.
Sousedé vstoupili, chtěli poslouchat.

VII
Klavír, co mlčel během celého Parsifala (ale poslouchal),
     smí konečně něco říct.
Vzdechy... sospiri...
Dnes večer Liszt hraje a mačká mořský pedál nadoraz,
aby zelená síla moře prostoupila dlažbou a slila se
     se všemi kameny budovy.
Dobrý večer, krásná hloubko!
Gondola je plně naložená životy, je jednoduchá a černá.

VIII
Zdálo se mi, že jsem šel první den do školy, ale přišel jsem pozdě.
Všichni ve třídě měli na tvářích bílé masky.
Kdo je učitel, nedalo se určit.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist