Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách

Dřevěný domek ve druhém dvoře činžáku pod Petřínem. Josef Sudek mi o něm později řekne:

Je to tady v Praze a není to v Praze. Jsem tu uklizenej, stranou. Bez telefonu, toho ďábelskýho přístroje. Koupil jsem ho od fotografa Laubeho, který portrétoval vojáky z blízkých kasáren. Kasárna zrušili (dnes je tam Tyršův dům) a fotograf mi tenhle domek prodal. Jenom mi povídal: Ale vždyť k vám nebude nikdo chodit. A já na to: Právě proto ho kupuju.

Zvonek není. Nahrazují ho dva dráty, které musí příchozí vlastnoručně spojit. Je v tom něco bláznivého. Něco bláznivě klukovského. Mám to na první pohled rád. V prostoře, do které když se vejde, když se otevřou dveře (promiňte mou neobratnost, ale já opravdu nevím, jak tohle, co není ani předsíní, ani pokojem, ani halou, nazvat), tedy v této kamrlíkové prostoře visí Beethovenova maska vedle lidové malůvky na skle a vedle božího oka. A kolem dokola pohoří krabic od fotografického papíru; povídám vám, je v tom něco pohádkového.

V těch krabicích jsou fotky, mistrovo dílo. A jak tak seděl Josef Sudek naproti mně, připadal mi jako vodník, který tu hlídá své dušičky. Jako veselý vodník; protože tohle je vám divné: ať jsou Sudkovy fotografie, jak chtějí zasněné a melancholické, je v nich nějaká potutelná veselost. Radost ze života. Ale Sudek mně nepopřál důkladného rozhledu. Bez obřadností, bez zajíkání jsme se dali do řeči. Ve sportu se tomu říká letmý start.

Když jsem přemýšlel o fotografii a fotografování, než jsem k vám šel, napadlo mě, že se z této disciplíny stává takové umění, které budou co nevidět dělat všichni, umění, o jakém snil kdysi Lautréamont. Všiml jsem si jednou, když napadl sníh, kolik lidí se vyrojilo ven s aparáty. Div si nelezli po zádech.

To je pravda, padlo to na lidi jako nemoc. Ale u nás je to už stará tradice z konce minulého století. Bývaly u nás fotografické kluby a bylo v nich vždycky dost nadšenců. Naši lidi jsou tím seknutý. A teď tomu pomohly malé formáty a rollfilm. Dřív byl málo citlivej. Teď se s ním dá dobře dělat.

Tohle masové rozšíření fotografie může znamenat zrození nového zraku. Lidské oko se přiblíží fotografickému objektivu. Objeví výseky krajiny, tváře, interiéru. Fotografie ovlivní náš život, jako ho ovlivnila literatura, divadlo a film.

To se ví. Lidé se teprve naučí dívat se na svět.

A co fotografie jako umění?

O to už se přou lidi padesát let. Žádný přesně neví kam s tím. Do grafiky to nepatří, do malování taky ne. Ale kdyby to bylo jen řemeslo, tak by se to už za těch padesát let definitivně vyjasnilo. Fotografie se stává soběstačnou věcí. To znamená, že ze stavu, kdy byla ovlivňována, se dostane do stavu, kdy bude ovlivňovat ostatní druhy umění.

Jenže co s ní dál? Jaké bude mít funkce? Myslíte, že stačí jenom výstavy a knihy? Co takhle fotografie ve funkci závěsného obrazu?

Proč ne? Zatím se sice ještě ani neví, jak fotografii rámovat, ale to se srovná. Myslím, že může viset v bytě: ale měla by se vyměňovat jako čínská kakemona. Musí se najít také míra zvětšení.

A jak se díváte na reportážní fotografii?

Reportéři to mají u nás nejtěžší. Potřebují vzruch, senzaci v tom nejlepším slova smyslu. Potřebují jezdit po světě. Jako Cartier-Bresson. Dělat všední život, to je rachota. Udělat obrázek z prostředí, kde se vlastně nic neděje, aby se na něm něco dělo, k tomu je zapotřebí veliké životní zkušenosti. To se dá dělat od padesátky nahoru. To je sakulentský. To je to nejtěžší, co může být. To se málokomu poštěstí. To se musí víc než jen vidět. To se musí cejtit. A taky u nás schází tradice. Měli jsme Brunera-Dvořáka, který fotografoval pro císaře pána komorou 13 × 18 z ruky. To byl náš první reportér, klobouk před jeho fotografiemi dolů. A pak až Karel Hájek. Dnešní reportér musí jezdit ven. Musí něco vidět, aby mohl něco udělat. Z vody se vařit nedá. Sice se nic nepřipálí, ale to je právě chyba. Reportér se musí trochu připálit.

Vám se někdy vytýká, že byste měl dělat více, jak se říká, ze života.

Když já si nemůžu poručit. Když mě něco popadne, tak to musím udělat. Hned. Než to vystydne. A když mám na něco chuť, tak to udělám. Je to snad dobře: takhle aspoň nemůžu chytračit. A víte, proč to taky nedělám: protože se moc říká, že se to má dělat.

Koho pokládáte za největší fotografy za hranicemi?

To je těžké, já ty nové neznám. Z novinové fotografie nejsem moudrý, je to hodně zkreslené. Ze starších mám rád Steichena, Stieglitze, Westona a doktora Růžičku, to je Čechoameričan, člen Magna. K těm jsem chodil na švestky. Velký vliv měl na mě německý film. Chaplin. A Griffith – u něho jsem objevil první detail.

A koho máte nejraději u nás?

Plicku, Proška, Broka, Hontyho, Ehma, z nejmladších Novotného a Paříka. Ten je zatím s řemeslem na štíru, ale je praštěnej od chroustů. Vidí dobře. S řemeslem se musí každý poprat. Ani Funkemu se do toho nechtělo, ale musel.

Teď vyjde vaše panoramatická Praha. Co chystáte po ní?

Chci se vypravit na Mostecko, slíbil jsem jim to. Už mám dvacet fotek, tak to chci dorazit. Je to smutná krajina, ale hezká. Oprámy vypadají jako jezera. Chci z toho udělat zase jitrnice. A potom Středohoří. Japonská krajina v Československu. Už jsem začal loni u Loun, letos půjdu k Litoměřicím a Doksům. Když mi do toho svatý Petr neplivne, tak vyrazím na jaře, je to jarní krajina. Tak to by pro letos stačilo.