Philip Roth: Rozhořčení

Asi šest neděl poté, co dobře vycvičené severokorejské divize vyzbrojené sovětskými a čínskými komunisty překročily 38. rovnoběžku, vtrhly do Jižní Koreje a rozpoutaly válku, jsem začal studovat na malé univerzitě v centru Newarku. Jmenovala se po Robertu Treatovi, jenž město v sedmnáctém století založil, a poskytovala bakalářské vzdělání. Byl jsem z rodiny první, kdo dostal možnost ho získat. Všichni bratranci měli jen střední školu a táta stejně jako jeho tři bratři ani nedokončil základní. „Já se musel od deseti živit,“ říkával.

Měl u nás ve čtvrti řeznictví a já pro něj vyjma baseballové sezóny a těch odpolední, kdy jsem se jako člen debatního kroužku musel účastnit meziškolních soutěží, po celou střední rozvážel na kole nákupy zákazníkům. Ode dne, kdy jsem začal chodit na Treat a přestal v krámě pracovat – od lednové maturity až do zářijového zahájení prvního semestru to týden co týden dělalo nějakých šedesát hodin – se otec strachoval, že přijdu o život. Do války, která vypukla 25. června 1950, zasáhly okamžitě americké jednotky, aby pod vlajkou OSN podpořily nedostatečně vycvičenou a vyzbrojenou jihokorejskou armádu, ale hned od počátku zaznamenávaly těžké ztráty, a otci zřejmě dělalo hlavu, že jestli se konflikt protáhne, odvedou mě na vojnu a já zahynu na bojišti podobně jako za druhé světové války jeho bratranci Alex a Dave.

Je však také možné, že jeho úzkost vyvěrala z finančních problémů, jež započaly už předchozí rok. Tehdy nám začaly stabilně klesat tržby, protože jen pár bloků od našeho krámu otevřel první supermarket v okolí. Ten si mohl dovolit prodávat maso a drůbež za nižší ceny než otec, a kromě toho po válce ve čtvrti ubylo rodin, které jedly košer a maso nakupovaly výhradně od členů Newjerseyské federace košer řezníků s rabínským certifikátem. Ale třeba se o mě začal tolik bát proto, že si uvědomil vlastní smrtelnost.

Nebyl moc velký, zato fyzicky velmi zdatný a vždycky se těšil pevnému zdraví, ale teď v padesátce ho začaly sužovat záchvaty úporného vysilujícího kašle. V každém případě mu ovšem naháněly mnohem menší strach než matce, protože žmoulat celý den v koutku úst čmoudící cigaretu nepřestal.

Ať už náhlá změna jeho dosavadní neškodné rodičovské péče pramenila z čehokoli, obavy o mě projevoval tím, že se dnem i nocí staral, kde jsem. Kdes byl? Proč se nedržíš doma? Jak mám vědět, kam jsi šel, když si zmizíš a neřekneš ani slovo? Máš před sebou báječnej život, tak proč chodíš někam, kde o něj můžeš přijít?

Všechny ty řečnické otázky byly naprosto směšné, protože já byl celou střední školu rozumný, zodpovědný a pilný, učil jsem se na samé jedničky, chodil jen s těmi nejslušnějšími děvčaty, zapáleně se angažoval v debatním kroužku a jako náhradník školního baseballového týmu dokázal zaskočit na každé polařské pozici. Zkrátka a dobře ani jako adolescentovi mi nečinilo nejmenší potíž splňovat všechny nároky, které na mě kladla čtvrť i škola, a otcovy pochybnosti mě neskutečně štvaly.

Celá léta mě měl pod dohledem, protože jsem v podstatě vyrůstal u něj v krámě, a teď jako by najednou nevěděl, koho si to vychoval. Přitom se stejně jako matka dmul pýchou, když se zákazníci rozplývali, v jak uctivého a přívětivého mladíka vyrostl ten špunt, kterému kdysi strkali sušenky, když „jako opravdický řezník“ krájel tlusté tupým nožem, s nímž mu tatínek dovolil si hrát. Teď jim mlel hovězí, rozhazoval piliny po podlaze, aby ji mohl zamést opravdu dočista, a jakmile otec zavolal: „Hoď tuhle panince dvě kuřátka, Markie!“, hned je sundal z háků a z krku jim pečlivě vytrhal pár zbylých peříček. Těch sedm měsíců, než jsem začal studovat na vysoké, po mně otec vyžadoval mnohem víc než jenom mlít maso a házet zákaznicím kuřata.

Naučil mě, jak od jehněčího plecka oddělit žebro, naříznout si jednotlivé kotletky a pak jednu od druhé odseknout. Ukázal mi, že to není žádná věda. „Hlavně se netesni, a všechno bude v cajku,“ říkával. Taky mi kladl na srdce, ať mám trpělivost s vyběravějšími zákaznicemi, které si maso nechávají ukázat ze všech stran. Těm jsem například kuře musel podržet ve vzduchu biskupem napřed, aby se mohly přesvědčit, že je opravdu vykuchané do poslední mrtě. „To bys nevěřil, co štráchů ty báby s takovým kuřetem nadělají,“ říkal mi a hned je začal napodobovat. „Ukažte mi ho z druhý strany. Ne, já myslím z opačnýho konce. Ať se kouknu na biskupa.“

Já měl za úkol kuřata nejen škubat, ale i vyvrhnout, což znamená mírně naříznout řiť, strčit ruku do břišní dutiny, sevřít vnitřnosti a vyškubnout je ven. To jsem přímo nenáviděl a zvedal se mi přitom žaludek, jenomže mi nezbývalo než se přemoct. Člověk prostě musí dělat, co je třeba, což byla další věc, kterou jsem od otce pochytil a za kterou jsem mu byl vděčný.

Náš krám stál na newarské Lyons Avenue, jen blok od nemocnice Beth Israel. Ve výkladní skříni jsme měli širokou, do ulice nahnutou polici s přihrádkou na drcený led, který jsme si nechávali vozit a na který jsme vždycky zboží narovnali, aby ho lidi měli hezky na očích. Celých sedm měsíců, co jsem v krámě pracoval od rána do večera, jsem se o výlohu staral sám. „To je práce našeho Marcuse,“ chlubíval se otec, když ji lidé chválili. Vystavoval jsem bifteky, kuřata, jehněčí kýty, prostě všechno, co jsme prodávali, a dělal jsem ze zboží „umělecké“ aranže, pro něž jsem si z květinářství naproti nemocnici nosil snítky asparágu na ozdobu.

Po dobu, co jsem v úloze krámského poskoka nahrazoval matku, jsem jednou týdně hned zrána, obvykle tak v pět či o půl šesté, otce doprovázel do velkoobchodu, abych poznal, jak se maso nakupuje. Když jsme si ho přivezli a nanosili do chladírny sami, ušetřili jsme za dovoz. Brali jsme celé hovězí čtvrtky, přední čtvrtě jehněčího na kotlety, telecí, drůbež, játra kuřecí, telecí a hovězí, a rovněž telecí mozeček, který pár zákazníků taky vyžadovalo. Krám se otevíral v sedm ráno a končili jsme až v sedm či osm večer.

Bylo mi sedmnáct a energie jsem měl na rozdávání, ale v pět jsem už sotva pletl nohama, kdežto otec na rozdíl ode mě nepolevoval a ještě těsně před zavřením si házel na ramena padesátikilové čtvrtky, nosil je do lednice, věšel na háky a neúnavně řezal, krájel a oháněl se nožem nebo máchal sekáčkem, aby posloužil zákazníkům. Já byl před odchodem domů přímo na zhroucení, ale stejně jsem musel ještě vyčistit špalky, a tak jsem je z posledních sil poházel pilinami a pak z nich ocelovým kartáčem oškrábal všechnu krev, aby byl krám košer.

Přesto jsem si práci docela užíval, tedy až na kuchání kuřat, ale i to mě vlastně uspokojovalo, protože jsem se ho navzdory znechucení nakonec naučil zvládat s bravurou. A odnesl jsem si z toho do života ponaučení, po nichž jsem tehdy opravdu prahl. Jen houšť, říkal jsem si. Navíc jsme se s otcem báječně shodli a rozuměli si víc než kdy předtím. Já jsem nám oběma dělal oběd, který jsme si pak spolu v krámě snědli. Připravoval jsem ho na malém grilu postaveném hned vedle špalků, na nichž se bouralo a ořezávalo maso. Opékal jsem kuřecí játra nebo úzké proužky hovězího pupku, a nikdy nám nebylo spolu líp. Jenomže pak mezi námi propukly ty zničující potyčky: Kdes byl? Proč se nedržíš doma? Jak mám vědět, kam jsi šel, když si zmizíš a neřekneš ani slovo? Máš před sebou báječnej život, tak proč chodíš někam, kde o něj můžeš přijít?

Na podzim, kdy jsem začal studovat na Treatu, jsem se jednou večer dostavil domů jen dvacet minut poté, co mě otec čekal, a když jsem zjistil, že vchodové i zadní dveře zavřel na západku, aby mi klíče byly nanic a já musel bouchat, došel jsem k přesvědčení, že se zbláznil.

Šílel strachy, že podobně jako každý mladý člověk na prahu dospělosti nemá jeho jediný potomek sebemenší ponětí o nástrahách, jež mu bude život klást. A sužovalo ho hrozivé zjištění, že milovaný synáček zmužněl a přerůstá mu přes hlavu, takže doma ho neudrží a bude ho muset pustit do světa.

Hned po prvním roce jsem studium na Treatu vzdal. Odešel jsem, protože otec si zničehonic usmyslel, že sám bych snad neměl ani přecházet přes ulici. A jelikož jsem jeho dohled už dál nesnesl, hodil jsem ručník do ringu. Vědomí, že jsem nezávislý, toho mírného člověka, jenž zřídkakdy na někoho vyjel, vykolejilo natolik, že kdybych se odvážil jeho očekávání jen trošičku zklamat, sáhl by zřejmě k násilí. A mně – který se na střední škole díky chladnému logickému uvažování stal hlavní oporou debatního týmu – nezbývalo než výt zoufalstvím, jak je hloupý a iracionální. Jak jsem svěřil matce, která s údivem zjistila, že otec si nedá říct ani od ní, jinou možnost než odejít jsem neměl, protože jinak bych ho snad musel zabít.

Jednou jsem přišel domů až kolem půl desáté večer, protože Treat neměl vlastní knihovnu, já musel do ústřední veřejné a ze středu Newarku to k nám autobusem trvá docela dlouho. Takže jsem celý den pryč, od půl deváté ráno sedím ve škole a potom ještě studuju v knihovně, a první, co po návratu uslyším, je oznámení: „Táta tě už šel hledat.“

„Proč? A kam?“

Když matka vyhrkla, že do kulečníkové herny, vybuchl jsem: „Vždyť já kulébr ani neumím! Co si proboha představuje? Byl jsem ve škole! Musím psát referát, tak jsem ležel v knihách. Co myslí, že celý dny a noci dělám?“

„Pan Pearlgreen si mu stěžoval na jejich Eddieho, načež táta se na tebe hrozně navztekal.“ Eddie Pearlgreen, jehož otec byl instalatér, maturoval v ročníku se mnou a odešel do East Orange na Panzer College studovat tělesnou výchovu, aby jako bakalář mohl učit na střední tělocvik. Odmalička jsme spolu hráli baseball. „Akorát, že já nejsem Eddie Pearlgreen,“ prohlásil jsem.

„Jenže víš, co provedl? Nic rodičům neřekl, vzal jim tajně auto a odjel až do Pensylvánie zahrát si v nějaký speciální kulečníkový herně ve Scrantonu.“

„Na tom přece není nic divnýho. Eddie kulébr miluje a na hraní myslí dřív, než si ráno vyčistí zuby. Poletí kvůli němu klidně i na Měsíc. Před cizíma předstírá, že ho neovládá o nic víc než oni, ale pak všechny pobije a každýho stáhne třeba i o pětadvacet dolarů za hru.“

„Nakonec začne krást auta, povídal pan Pearlgreen.“

„Tohle jsou fakt směšný řeči, mami. Nic z toho, co vyvádí Eddie, já přece nedělám. Nebo si myslíš, že taky skončím jako zloděj auťáků?“

„To samozřejmě ne, zlato.“

„Já na rozdíl od Eddieho totiž magor do kulečníku nejsem a zrovna tak si ošklivím tu hovadskou existenci, co vede. Mě zajímají vážný věci. Do kulečníkový herny by mě v životě nenapadlo ani strčit nos. A už nehodlám vysvětlovat, jakej jsem nebo nejsem. Toho bylo ažaž. Nebudu nikomu vypočítávat svoje dobrý vlastnosti ani poukazovat, jak silnej mám smysl pro odpovědnost. Těch bláznivých představ našeho táty mám plný zuby!“

V tu chvíli jako na divadelní narážku vešel zadními dveřmi otec. Šaty mu páchly cigaretovým kouřem, a protože v herně mě nenašel, byl celý napružený a nazlobený. Jet do centra a hledat mě v knihovně by ho v životě nenapadlo, jelikož tam mě při povinné četbě kapitoly z Gibbonova Úpadku a pádu římské říše nikdo nemohl přetáhnout tágem přes hlavu ani mi vrazit kudlu do břicha za to, že jsem ho vzal na hůl.

„Tak tady jsi,“ spustil.

„Jo. To je zvláštní, co? Jsem doma. Spím doma, žiju doma. Jsem totiž tvůj syn, vzpomínáš si?“

„Vážně? Víš ty vůbec, kde všude jsem tě hledal?“

„Ale proč? Proč? Můžeš mi říct, proč všude?“

„Protože co kdyby se ti něco stalo, co kdyby se něco přihodilo –“

„Jenže nepřihodí! Já nejsem vyvrhel Eddie Pearlgreen a kulečník nehraju! Nestane se mi vůbec nic!“

„Proboha, mně nemusíš vykládat, že nejsi jako Eddie. Já přece moc dobře vím, že mám toho nejhodnějšího syna na světě.“

„Tak o co ti teda jde?“

„No přece o tebe, protože stačí, abys udělal sebemenší chybičku, a může to pro tebe mít ty nejtragičtější následky.“

„Panebože, tohle je moudro, co dostaneš v čínský restauraci zapečený v sušence!“

„Jo? To jako myslíš vážně? Tak já jsem u tebe čínská sušenka a ne táta, kterej má starost o syna a jen mu připomíná, že budoucnost mu může absolutně zničit i ta nejmenší hovadina?“

„Do hajzlu, to se nedá vydržet!“ vykřikl jsem, vyběhl z domu a marně přemítal, jak já bych asi tak mohl šlohnout auto, abych odjel do Scrantonu, vyřádil se v karambolu a kdoví, možná i chytil tripla.

Později jsem se od matky dozvěděl, jak to tehdy bylo. Dopoledne přišel pan Pearlgreen opravit záchod za krámem a táta pak na rozhovor s ním nepřestal myslet až do zavření. Prý ho tak rozhodil, že vykouřil tři paklíky cigaret. „Ty nevíš, jak je na tebe pyšnej a jak se každýmu chlubí,“ prozradila mi. „Věčně všem vykládá: ,Jo, můj synek, to je hotovej poklad. Dělá nám jenom radost. Nosí jedničky odshora až dolů, a ani se na ně nemusí učit.‘ Když jsi pryč, vynáší tě až do nebes, to mi věř.“

„Jenomže když tu jsem, pořád mě jenom moří těma neskutečnýma obavama, co mu poslední dobou strašej v hlavě. Už toho mám po krk, mami.“

„Ale já slyšela, co panu Pearlgreenovi řekl, Markušo,“ namítla matka. „Víš, co to bylo? ,Se synem já si díkybohu dělat hlavu nemusím.‘ Když se pan Pearlgreen přišel podívat na ten záchod, byla jsem totiž v krámě. Jak začal Pearlgreen hudrovat, táta prohlásil: ,Tak v tomhle si se synem díkybohu dělat hlavu nemusím.‘ A teď hádej, co mu Pearlgreen odpověděl a co ho tak rozhodilo? ,Podívají, pane Messner, já jim přeju jen dobře, poněvadž za války na nás byli hodný a mojí dávali maso i bez lístků, ale poslechnou si, co jim říká táta, kterej to už zažil na vlastní kůži. Náš Eddie přece taky študuje, ale to neznamená, že je natolik moudrej, aby do žádný herny nelez. Prostě ještě nemá rozum. Jinak to ale vůbec není zlej kluk. Ale co ten náš mladší? Copak si v tom pádě může brát z bratra příklad? Kde jsme udělali chybu, že synáček si zničehonic vyrazí až do Scrantonu, kam to jsou tři hodiny jízdy? Otcovým autem? Kde vzal na benzin? To ty peníze vydutil v kulébru!? Dejte na mě, pane Messner, svět je skrznaskrz zkaženej a na vašeho synka si taky brousí zuby.‘“

„A táta mu to spolkl, co?“ zasmál jsem se hořce. „I když to celej život vidí na vlastní oči, stejně neuvěří, že ne? To dá radši na někoho, kdo se mu za krámem vkleče vrtá v záchodový míse!“ Nedokázal jsem se ovládnout. Nechat se takhle do nepříčetnosti vytočit moudrem, co vypadne instalatérovi z huby! „Jasně, mami, táta má pravdu!“ vykřikl jsem a rozběhl se do svého pokoje. „Tragický důsledky má fakt i ta nejmenší hovadina, sám je toho důkazem!“

Prostě jsem musel z domova, ale neměl jsem ponětí, kam se vrtnu. Školy jako Auburn, Wake Forest, Ball State, SMU, Vanderbilt nebo Muhlenberg jsem si s bakalářským vzděláním nespojoval, protože každá pro mě představovala jen fotbalový tým. Na podzim jsem hltal výsledky univerzitní ligy, kterou ve svém sobotním rozhlasovém pořadu probíral herec a sportovní komentátor Bill Stern, ale akademické skóre soutěžících institucí pro mě bylo velikou neznámou, protože jsem si všímal jedině uhraných bodů: Lousiana State proti Rice 35:20, Cornell proti Lafayette 21:7, Northwestern proti Illinois 17:13. Vysoká byla prostě vysoká a člověk na ni šel, aby dostal papír s titulem. Nic jiného moje prosté rodiče nezajímalo a na Treat jsem se přihlásil proto, že škola nebyla drahá a stála v centru rodného Newarku, takže jsem to na ni měl nejblíž.