Vladimir Kantor: Existuje bytost odpornější než člověk?

Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.

Galachov se pootočil na bok, ruku podloženou pod poduškou, a tvář zabořil do podušky, jak to s oblibou dělával (byla to jeho nejpohodlnější poloha už od dětství), ale bolest v zádech i nohách ho zbavila veškeré síly. Včera byl v nemocnici u otce, kam ho nechal odvézt jeho mladší bratr Klaudius. Sám Klaudius žil v Londýně a důmyslně nechal otce odvézt do jedné z nejlepších nemocnic. Ano, peníze rozhodují všude! Letos bylo otci devětaosmdesát. A jemu — Pavlu Galachovovi — sedmašedesát. Už není kluk, nýbrž penzista, ale běhá a skáče jako kluk. Šťastně včera uskočil, i když jen taktak, před koly záludného bouráku nového Rusa, možná bandity. Řidič najednou šlápl na plyn a předjel vůz, který přibrzdil, aby Galachov mohl přejít, a přehnal se těsně podél chodníku, jako by chtěl Galachova porazit. Ten si stačil stoupnout na obrubník, ale zakopl o patník, zapotácel se a dopadl na kovovou tyč zábradlí. Těžce vstal. Co ten řidič vlastně chtěl docílit? Že by se ho doopravdy pokoušel zabít? Ale proč?

Vzpomněl si na dávného kamaráda z první třídy: jmenoval se Vasjok, bydlel v domě bez popisného čísla, kam se dokonce i milice bála vstoupit (nikdo tam neměl povolení k pobytu, což bylo na počátku padesátých let něco neobvyklého) a strašně se styděl před vzdělaným spolužákem, sousedem v lavici. Byl ostříhaný dohola jako všichni ostatní a navíc se hanbil za svůj lišej na temeni, který mu vykousl část vlasového porostu.

Hrozně rád by Pavlovi ukázal, že není jen tak nějaké ořezávátko: byla to obranná reakce ubohého divokého zvířátka. A tak si vymyslel určité zásady. Kdykoliv přecházel přes ulici, schválně zpomalil před uhánějícími vozy. „Aby si moc nedovolovaly,“ vysvětloval. Přitom šlo o postranní ulici, v polovině 20. století skoro opuštěnou, a ani tehdejší rychlost se nedala srovnat s tou dnešní. Svými zásadami si hodlal Vasjok získat Pavlův respekt. Na konci roku propadl a později se Pavel doslechl, že jeho někdejšího souseda v lavici přejelo auto. Teď si ho připomněl jako obránce pravdy, který po svém bojoval s mocnými tohoto světa, protože právě jejich vozy se hnaly ze všech nejrychleji.

Bolestí se ne a ne donutit, aby vstal, a proto si umínil svoje trápení zaspat. Obvykle — v posledním roce noc co noc — se mořil až do pěti hodin do rána (převracel se, vstával, odcházel na WC, pak v kuchyni vypil zbytečný šálek čaje, který ho znovu prohnal na WC) a konečně usnul a spal asi tak do deseti. Nedokázal spát sám, a nejednalo se jen o potřebu tělesné blízkosti ženy, kterou dosud pociťoval, třebaže už ne tak silně jako dřív. Ne, šlo prostě jen o potřebu tepla ženského těla a při představě ženy si v posledních letech představoval výhradně Dášu, a když ji vedle sebe uprostřed noci nenalézal, cítil, že mu chybí polovina jeho já. Zbylá polovina tesknila a naříkala si, že jí je nepohodlně. Pil v kuchyni zbytečný noční čaj a díval se na televizi. Pozdě v noci, obvykle až k ránu, zpravidla v televizi dávali westerny: kovbojové v kovbojských kloboucích s ohnutými okraji vytrhovali od pasu kolty a účtovali se zločinci. Bůhvíproč ho předtím nikdy nenapadlo, že v těch nekonečných honičkách po pouštích a horských hřbetech hrdinové nikdy nepociťují přirozené lidské potřeby — vymočit se, vyprázdnit. Natož aby jedli a pili! A kdyby trpěli, jako on k stáru trpí zácpou a zvětšenou prostatou, kdy celých dvacet minut prostojí na WC a trýznivě pozoruje, jak se řídké kapičky nakonec spojí v pozvolný čůrek, dovedli by přitom jezdit na koni a bezchybně střílet z koltu, anebo by se netrefili? Jako obyčejně u televizní obrazovky usnul, a když se probudil, znovu si připomněl Dášu, která ho v takovém případě objala kolem ramen a dovedla k posteli se slovy: „Spát se má vleže.“ Poslechl a ulehl, ale přesto usnul až na úsvitu.

Kolem deváté zaslechl zvuk domácího telefonu, ale v polospánku pocítil podrážděnost vůči tomu, kdo ho ruší, a nebyl schopen vstát, zajít ke dveřím a stisknout bzučák. Vtom mu blesklo hlavou, že dnes mu přinesou penzi. Přináší ji listonoška s tvrdými čtvercovými ústy a bradavicemi na odhaleném krku. Přesto nevstal, protože věděl, že sousedka, která bydlí v bytě pod ním, penzi převezme. Jenomže listonoška vešla do domu, vyšlapala do jeho patra a zazvonila u dveří. Když se neozval, sešla dolů k sousedce a zabručela: „Kampak šel tak brzy po ránu?“

Tu listonošku nechtěl od minulého měsíce vidět. Ani tehdy jí neotevřel. Neměl chuť se na ty peníze, co mu vypláceli, ani podívat. Ze čtyř a půl tisíce rublů padly dva tisíce na nájem, tisíc jako dřív dával devětaosmdesátiletému otci a za zbylých patnáct set „žij, jak umíš“. Bylo to kolem padesáti amerických dolarů. Když uváží, že Moskva je považována za jedno z nejdražších měst na světě, nejlepší by bylo vůbec nejíst. Ale on si z toho velkou hlavu nedělal. Beztak měl pocit, že dožívá na úkor svých přátel, kteří zemřeli dřív.

Minulý měsíc listonoška, když se nedozvonila, vymyslela lest: sousedka zdola, mladá, ale už při těle, přišla spolu s ní, aby potvrdila, že opravdu přichází listonoška:

„Pročpak neotvíráte?“ vyzvídala.

„Až se vrátí Dáša, půjde se mnou na poštu,“ vymlouval se lstivě.

Dáša s ním nikdy na poštu nechodila. Mohl by tam dojít sám, ale v poslední době jednoduše nechtěl nikoho vidět.

„Tak otevřete nebo ne?“ Projevil charakterovou slabost, vzdal se a otevřel. A pak to schytal:

„Dáša! Dáša! Ta už přece umřela! A vy to dobře víte, ale děláte ze sebe hlupáka! Že se nestydíte, dědo!“ A sousedka dodala vyčítavě: „Proč schováváte hlavu do písku jako pštros? Prostě vás šetřila.“

Kdyby byla Dáša doma, nedovolila by, aby s ním nebo o něm někdo takhle mluvil, a on, chlap, takové řeči připustil jako poslední darebák. Chtěli s Dášou umřít ve stejný den... Nedovedl si vůbec představit, že se jí mohlo přihodit něco zlého.

Ne, sousedka lže! Mlčky přijal od listonošky peníze, a aniž by je přepočítal, zastrčil je do kapsy domácích pomačkaných kalhot a potvrdil příjem do velké úřední knihy. Slzely mu oči a těm dvěma se nejspíš zdálo, že pláče, ale přesto si slzy neutřel. Zavřel za nimi dveře, rty pevně sevřené. Naschvál lžou, aby se mi přitížilo. Dáša nezemřela, ale odjela, opustila ho. Po jejím odjezdu mu oči začaly slzet. Je smutné, že není s ním, ale chtěla pro něho to nejlepší. Sama žije slušně a pomáhá mu. Našel balíček s třemi sty dolary a jejím vzkazem. Napsala mu: „Jsem ráda, že máš k dispozici peníze. To je moje pomoc, můj dárek pro tebe!“ Ano, ovšem, odjela. Dokonce se ani po návratu z nemocnice nezastavila doma. Nebo zastavila? Nevzpomíná si. Ale pravděpodobně odjela rovnou na letiště a vzkázala po známých, že odjíždí do Ameriky k tomu, kdo se o ni natrvalo postará, a prosila, aby ji nevyprovázel. Byl otřesen, uražen, uzavřel se do sebe a skoro týden chodil se rty pevně sevřenými. Nikomu to neoznámil, ale přesto ještě téhož dne se k němu přihrnuli známí a pokoušeli se ho kamsi odvézt. Odmítl.

Měl by vylézt zpod pokrývky, vstát a spustit nohy na podlahu. Dokud je Dáša mimo dům, nesmím zapomenout zalévat květiny, říkal si v duchu, a to byl jeden z vnějších podnětů, které ho přiměly k činnosti. Nelze umírat osamoceně. To je ta nejhorší smrt. Člověk celé dny přemýšlí, čím by se zaměstnal, jak by vyplnil čas. Uvařil si polévku z pytlíku a snědl vuřt, na který neměl chuť. Bylo by mu líp na nemocničním lůžku, dokonce i v táborové ubikaci, ačkoliv, soudě z vyprávění, tam se člověk cítí zcela osamocen. Třeba se Dáša přece jen vrátí... Co práce tu nadělala! A přitom nebyla zdravá. Měla trvale zvýšený tlak, a přesto jezdila jednou na přednášky, jindy na synchronní tlumočení. Ráno si zpravidla stěžovala, že se cítí jako rozlámaná, a přesto vstávala a odjížděla. Jak se jí asi teď daří? Vybavil si, jak prý hned potom, co spolu začali chodit, se jí jeden spolužák zeptal: „Pořídila sis chlapa? Nebo ses zamilovala?“ „Proč?“ podivila se jeho bystrozraku a nedala na sobě nic znát. „Hm, s tebou by člověk mohl zajít do toho nejtemnějšího průjezdu a nemusel by se bát.“

„Proč?“

„Protože zrovna celá záříš!“ Tuhle překvapivou vlastnost zamilovaných žen on sám taky zpozoroval, vypovídala o jejích pravých citech víc než veškerá slova. Bylo mu trapné, že je o třicet let starší než ona, ještě docela mladá, myslel si, že ho má ráda pro jeho znalosti a um a že se vzápětí zklame, až se dozví o jeho chorobách získaných léty. Jednou v telefonickém rozhovoru, kdy si stěží vyšetřil chvíli pro podobný rozhovor, si mechanicky postěžoval na zdraví a vzápětí se polekal: co je mladé ženě po jeho nemocech? Ale ona klidně řekla: „Mně si můžeš postěžovat.“ Bylo to nečekané a dojemné.

Později pochopil, že její vztah k němu je složitější. Když byla malá, otec ji a matku opustil. A tak se stalo, že byl nejen jejím milencem a později manželem (přestože nikdy neuzavřeli formální sňatek), ale nahrazoval jí i otce. Největší problém pro ni byl, jak ho má oslovovat. Když byli spolu sami nebo v dopisech ho samozřejmě oslovovala „miláčku“, ale před lidmi? Měla pocit, že se jí budou vysmívat, a vůbec i pro ni samotnou bylo trapné oslovovat muže mnohem staršího, než je ona, věhlasného vědce, jednoduše křestním jménem. Proto ho začala oslovovat příjmením a zvykla si na to ona i ostatní. Jenom jeho otec bůhvíproč bručel: „Oslovuje tě příjmením jako Natálie Puškina.“ Toho hrůzyplného večera, kdy se vraceli od Ljoni Gavrilova a přepadla a div je nezabila parta chuligánů, jí nabídl ruku i srdce a ona zcela dětsky, ale rozhodně odpověděla: „Bude nám spolu dobře, Galachove.“ A bylo, dokud, dokud, dokud... Ano, dokud ho před rokem neopustila a neodjela do Spojených států. Jako s uděláním první přednáška, kterou přednesl v jejím ročníku, byla na téma Amerika v ruské literatuře 19. století, a on tvrdil, že pro ruské spisovatele Amerika tehdy znamenala „onen svět“. Teď byla Dáša pro něj ztracená. Utěšoval se, že je to přece jen Amerika a ne „onen svět “ a že si tam na něho někdy vzpomene.