Nekrolog: Grass vzbudil rozruch členstvím v SS, také ale podporoval Chartu 77

Ve věku sedmaosmdesáti let ve městě Lübeck zemřel německý spisovatel, básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999 Günter Grass. Informoval o tom list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Gdaňský rodák proslul zejména debutovým románem Plechový bubínek z roku 1959. Ten v německé literatuře ohlásil příchod nové generace, která dospívala za nacismu a jako první začala reflektovat tuto éru i celou poválečnou obnovu země.

V češtině Grassovy knihy po roce 1989 vydávalo výhradně brněnské nakladatelství Atlantis, autor tu byl ale znám už desítky let předtím. Spolu s Heinrichem Böllem totiž Grass roku 1968 významně protestoval proti sovětské okupaci Československa. Po invazi spoluzaložil časopis L 60 pro vydávání pronásledovaných autorů východního bloku, v 70. letech následně vytvořil Evropský výbor na podporu Charty 77.

Do svobodného Československa Grass poprvé zavítal hned v květnu 1990, kdy se v tehdejším Realistickém divadle četla jeho divadelní hra o povstání německých dělníků nazvaná Plebejci zkoušejí povstání. V listopadu 1994 Grass na pražském kongresu PEN-klubu obdržel Cenu Karla Čapka za péči o českou neoficiální kulturu v letech nesvobody. Naposledy spisovatel do Prahy přijel roku 2007, kdy v Goethe-Institutu uvedl překlad svých pamětí Při loupání cibule. Na programu měl tehdy i setkání s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem.

K pražské návštěvě došlo rok poté, co na sebe Grass výrazně strhl pozornost kontroverzním přiznáním. V roce 2006 totiž právě v pamětech Při loupání cibule prozradil, že byl za druhé světové války součástí Waffen-SS. K těm se Grass přihlásil v sedmnácti, už jako čtrnáctiletý vstoupil do Hitlerjugend. Roku 1945 byl zraněn a zajat americkou armádou, později se léčil v Mariánských lázních.

„Stále jsem se tím zabýval, bylo to ve mně přítomné. Myslel jsem si, že to, co jsem dělal jako spisovatel, jako občan této země, bylo v ostrém protikladu k tomu, co mne poznamenalo ve velmi raném věku, v době nacismu,“ vysvětlil Grass v rozhovoru pro německou televizi ARD krátce poté, co jeho členství ve Waffen-SS vyšlo najevo. „Vždy jsem měl v úmyslu s tím jednoho dne vystoupit, a to v širších souvislostech. K tomu došlo teprve teď, kdy jsem překonal svůj odpor k psaní autobiografie, ve které by bylo tématem mé mládí,“ dodal.

Po válce Grass studoval umění v Düsseldorfu, vyučil se kameníkem a přivydělával si jako bubeník v jazzové kapele. Psát začal pod vlivem takzvané Skupiny 47, tehdejšího sdružení mladých spisovatelů. Svůj debutový román Plechový bubínek však napsal teprve po výletě do Paříže roku 1956, kde také uspořádal výstavu svých soch a grafik.

Pikareskní román o životě za nacismu, příchodu Rusků a poválečné atmosféře v Německu, jehož hrdinou je chovanec psychiatrické léčebny drobného vzrůstu, jenž bubnuje na svoji někdejší hračku, bývá dnes řazen mezi přelomová literární díla 20. století. Do češtiny knihu již roku 1969 přeložil Vladimír Kafka, s nímž se Grass přátelil a později mu také přijel na pohřeb.

Grass na úspěch Plechového bubínku navázal novelou Kočka a myš z roku 1961, jež se opět odehrává v baltském přístavu Gdaňsk. Hrdinou knihy je chlapec, který se od dětství snaží kompenzovat si mnohé své handicapy, nakonec se stává válečným hrdinou a později dezertuje.

K tématu Gdaňska se Grass vrátil ještě roku 1963 románem Psí roky. Dnes bývají všechny tři tituly označovány za takzvanou gdaňskou trilogii. Román Plechový bubínek roku 1979 zfilmoval Volker Schlöndorff, snímek následně obdržel Oscara.

Roku 1969 Grass vydal groteskně-humorný román Lokální umrtvení, vnímaný jako silný protest proti americké válce ve Vietnamu, v další dekádě byl výrazný zejména titul Zadek z roku 1977. Z novějších děl pak Grass sklízel rozporuplný ohlas za román Širé pole z roku 1995, který na postavě někdejšího spolupracovníka Státní bezpečnosti reflektuje sjednocení Německa po pádu Berlínské zdi.

Grass byl přesvědčený, že Německo není politicky dostatečně sjednocené, aby se mohlo se situací tak rychle vyrovnat. V souvislosti se spojením obou německých států dokonce spisovatel používal problematický termín Anschluß, jímž kdysi Hitler roku 1938 označil připojení Rakouska.

Grassovo Širé pole v době vydání ostře odsoudil například známý literární kritik Marcel Reich-Ranicki. K německým dějinám se Grass ale vyjadřoval i později, například v souboru kratších textů nazvaném Mé století.

Coby autor s výraznými politickými názory se Grass desítky let angažoval také v sociálnědemokratické straně. Jako řečník SPD například při volební kampani roku 1969 vystupoval po celém západním Německu a orodoval pro Willyho Brandta. Když roku 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, mělo se za to, že ji dříve nedostal právě pro své politické názory. Dlouho se Grassovi dokonce přezdívalo „věčný čekatel Nobelovy ceny“, jak dnes připomínají světové agentury.

Později, když se autor v pamětech přihlásil ke členství ve Waffen-SS, se objevovaly názory, podle nichž tato skutečnost podkopala Grassovu morální autoritu. Například laureát Nobelovy ceny Lech Walesa tehdy prohlásil, že Grass by se měl vzdát čestného občanství Gdaňska. „Günter Grass si tu cenu dávno zasloužil nejen za svou literaturu, ale i za své občanské postoje,“ komentoval tehdejší kauzu spisovatel Pavel Kohout.

Mezinárodní pozdvižení Grass vyvolal také před třemi roky, kdy ve své básni v próze kritizoval politiku Izraele vůči Íránu. Varoval, že židovský stát prý coby jaderná mocnost údajně ohrožuje světový mír.