Günter Grass: Kočka a myš

...a jednou, když Mahlke už uměl plavat, leželi jsme v trávě vedle hřiště, na němž se hrála pálkovaná. Měl jsem jít k zubaři, ale nepustili mě, protože mě jako nahazovače bylo těžko nahradit. Můj zub hlučel.

Úhlopříčně přes louku se ploužila kočka a nikdo po ní neházel. Někteří žvýkali nebo třepili stébla. Kočka patřila správci hřiště a byla černá. Hotten Sonntag třel svou pálku vlněnou punčochou. Můj zub přešlapoval na místě. Turnaj trval už dvě hodiny. Vysoko jsme prohráli a teď jsme čekali na odvetný zápas. Mladá kočka to byla, ale ne kotě. Na stadionu hráli házenou a často tam na obou stranách padaly branky.

Můj zub opakoval jediné slovo. Na škvárové dráze trénovali stovkaři start nebo byli nervózní. Kočka se plížila oklikami. Po nebi pomalu a hlučně lezlo třímotorové letadlo, ale můj zub nedokázalo přehlušit. Správcova černá kočka ukázala za stébly trávy bílou náprsenku. Mahlke spal. Krematorium mezi Spojenými hřbitovy a Vysokou školou technickou pracovalo při východním větru. Studijní rada Mallenbrandt pískal: Střídání Zachycený míč Přešlap. Kočka trénovala.

Mahlke spal nebo tak vypadal. Mne vedle něho bolel zub. Kočka trénovala a blížila se. Mahlkovo Adamovo jablko bylo nápadné, protože bylo velké, pořád se pohybovalo a vrhalo stín. Správcova černá kočka se mezi mnou a Mahlkem napjala ke skoku. Tvořili jsme trojúhelník.

Můj zub mlčel, nepřešlapoval už na místě: Mahlkovo Adamovo jablko se totiž stalo kočce myší. Tak mladá to byla kočka, tak pohyblivá ta Mahlkova věcička — skočila prostě Mahlkovi na hrdlo; anebo jeden z nás chytil kočku a posadil ji Mahlkovi na krk; anebo já, ať už mne zub bolel, nebo nebolel, jsem popadl kočku, ukázal jí Mahlkovu myš: a Joachim Mahlke vykřikl, ale odnesl to jen nepatrnými škrábanci.

Já však, jenž na Tvou myš svedl pohled jedné i všech koček, musím teď psát. I kdybychom byli oba vymyšleni, přece bych musel. Ten, kdo si nás z povolání vymyslel, nutí mne, abych bral znova a znova do ruky Tvůj ohryzek, abych ho dovedl na všechna místa, která ho viděla vítězit nebo prohrávat; a tak na začátku dopouštím, aby myš poskakovala nad šroubovákem, vrhám národ vypasených mořských racků vysoko nad Mahlkovu pěšinku do nárazového severovýchodního větru, říkám o počasí, že je letní a trvale pěkné, dohaduju se, že vrak je bývalou minolovkou třídy Czajka, dávám Baltskému moři barvu lahví od selterské vody z tlustého skla a pak, když je místo děje určeno jihovýchodně od navigační bóje u Neufahrwasseru, líčím, jak se Mahlkova pleť, po které dosud stéká v praméncích voda, jemně zrní až krupičkovatí; ale ne bázní, jenom obvyklým mrazením po příliš dlouhém koupání naskákala Mahlkovi husí kůže a pleť už neměl hladkou.

Přitom ani jeden z nás, kdo jsme dřepěli na pozůstatcích velitelského můstku, hubení a s dlouhými pažemi mezi stranou trčícími koleny, nepožadoval od Mahlka, aby se znova a znova potápěl do prostoru v přídi potopené minolovky a do sousední strojovny uprostřed lodi, aby něco odmontoval šroubovákem, nějaký šroubek, kolečko nebo něco náramného: mosazný štítek hustě popsaný pokyny k obsluze nějakého stroje v polštině a angličtině; vždyť jsme přece dřepěli na všech nástavbách můstku, které trčely nad vodní hladinu a patřily k bývalé polské minolovce třídy Czajka, poprvé spuštěné na vodu v Modlinu a dostavěné v Gdyni, která se rok předtím potopila jihovýchodně od navigační bóje, tedy mimo plavební koryto a nerušíc lodní provoz.