Günter Grass: Plechový bubínek

Dobrá tedy: jsem chovancem Léčebného a zaopatřovacího ústavu, můj ošetřovatel mě pozoruje, takřka mě nespouští z očí; neboť ve dveřích je špehýrka, a ošetřovatelovo oko má onu hnědou barvu, která mne, modrookého, nemůže prohlédnout.

Takže můj ošetřovatel naprosto nemůže být mým nepřítelem. Oblíbil jsem si ho, vyprávím pozorovateli, když vejde ke mně do pokoje, události ze svého života, aby se se mnou navzdory překážející špehýrce seznámil. Zdá se, že tomu dobrákovi se má vyprávění líbí, neboť sotva mu něco nalžu, začne mi na revanš ukazovat své nejnovější výtvory z uzlíků. Nechci mluvit o tom, jestli je umělcem. Výstava jeho kreací by nicméně došla uznání v tisku, i pár kupců by přilákala. Používá obyčejných provázků, které po návštěvních hodinách posbírá v pokojích pacientů, rozmotá je a svazuje ve vrstevnatě chrupavčitá strašidla, ta pak namočí do sádry, nechá ztuhnout a pak je napíchá na pletací dráty upevněné do dřevěných soklíků.

Často si pohrává s myšlenkou provádět svá díla barevně. Rozmlouvám mu to, poukazuji na svou bíle nalakovanou kovovou postel a žádám ho, aby si tuto nejdokonalejší z postelí představil pestře zmalovanou. Tu s hrůzou spráskne své ošetřovatelské ruce, poněkud strnulým obličejem se pokusí vyjádřit všechnu myslitelnou hrůzu a vzdá se svých barevných plánů.

Má bílá kovová ústavní postel je tedy měřítkem. Pro mne je dokonce víc: je mým konečně dosaženým cílem, mou útěchou a mohla by být mou vírou, kdyby mi jen vedení ústavu dovolilo provést několik změn: rád bych dal zvýšit mřížoví postele, aby ke mně nikdo nemohl příliš blízko.

Jednou za týden přeruší návštěvní den mé ticho spředené mezi kovovými tyčkami. Pak přijdou ti, co mě chtějí zachránit, co je baví milovat mě, co by se rádi skrze mne naučili cenit, považovat si, poznat sebe sama. Jak jsou slepí, nervózní, jak jsou nevychovaní. Nůžtičkami na nehty mi škrabou do bělostného laku postelových mříží, kuličkovými pery a modrými tužkami črtají na lak protáhlé neslušné tajtrlíky. Můj právní zástupce, jakmile s hlučným Haló vrazí do pokoje, pověsí pokaždé svůj nylonový klobouk na levou svislou příčku v nohách postele. Na celou dobu své návštěvy — a advokáti nějak dovedou vykládat — mě tímto násilným činem oloupí o rovnováhu a dobrou míru.

Když návštěvníci naskládají své dárky na bílý, voskovým plátnem potažený stoleček pod akvarelovými sasankami, když se jim podaří vyložit mi všecky své právě probíhající či plánované pokusy o mou záchranu a přesvědčit mne, jehož neúnavně hodlají zachránit, o vysoké úrovni své lásky k bližnímu, začnou se opět těšit ze své vlastní existence a opustí mě. Nato se dostaví můj ošetřovatel, vyvětrá a posbírá provázky z dárkových balíčků. Často mu po vyvětrání zbude ještě čas sednout si ke mně na postel a při rozmotávání provázků šířit kolem sebe ticho tak dlouho, až se pro mne ticho stane Brunem a Bruno tichem.

Bruno Münsterberg — myslím teď svého ošetřovatele, tu slovní hříčku nechám být — zakoupil na můj účet pět set listů kancelářského papíru. Bruno, který je svobodný, bezdětný a pochází ze Sauerlandu, vyhledá, kdyby snad zásoba nevystačila, ještě jednou malý obchůdek s psacími potřebami, kde se prodávají i hračky, a opatří mi potřebný nelinkovaný prostor pro mé doufejme zevrubné vzpomínkové jmění. Nikdy bych o takovou službu nemohl požádat své návštěvníky, třeba advokáta nebo Kleppa. Starostlivá láska, již mi ordinují, by mým přátelům jistě zakazovala přinést něco tak nebezpečného jako nepopsaný papír a dát to na pospas mému duchu, nepřetržitě ze sebe vylučujícímu slabiky.

Když jsem řekl Brunovi: „Ach Bruno, jestlipak bys pro mne zakoupil pět set listů nevinného papíru?“, odpověděl Bruno s pohledem ke stropu, kam vyslal svůj ukazováček, vybízeje tak k srovnání: „Myslíte bílého papíru, pane Oskare.“

Trval jsem na slůvku nevinný a poprosil jsem Bruna, aby je řekl i v obchodě. Když se pozdě odpoledne vrátil s balíčkem, byl, jak se mi zdálo, zabrán v myšlenkách. Nejednou a utkvěle se zahleděl do onoho stropu, odkud přijímal veškerá svá vnuknutí, a chvíli nato se dal slyšet: „Doporučil jste mi pravé slovo. Nevinný papír jsem žádal, a prodavačka se prudce začervenala, než mi přinesla žádané.“

Obávaje se delší rozpravy o prodavačkách v obchodech psacími potřebami, zalitoval jsem, že jsem nazval papír nevinným, setrval jsem proto v mlčení, vyčkal, až Bruno opustí pokoj, a teprve potom jsem otevřel balíček s pěti sty listy kancelářského papíru.

Nezvedal jsem a nepotěžkával ten ztuha ohebný balík příliš dlouho. Deset listů jsem odpočítal, zbytek uložil do nočního stolku, plnicí pero jsem našel v zásuvce vedle alba s fotografiemi: je naplněno, inkoustu se mu nikdy nesmí nedostávat, jak začnu?

Každý příběh lze započít od prostředka a natropit zmatky smělým vykročením kupředu nebo nazpátek. Je možno tvářit se moderně, škrtnout všechny časy, vzdálenosti a později pak zvěstovat — anebo nechat zvěstovat —, že jsme konečně v hodině dvanácté vyřešili problém času a prostoru. Také by se dalo hned na počátku tvrdit, že je dnes vůbec nemožné psát román, potom však, takříkajíc sám sobě za zády, se vytasit s vydatným trhákem a stanout tu posléze jako poslední možný romanopisec. Též mi říkali, že pěkně a skromně působí, když hned na začátku ujistíte čtenáře: románoví hrdinové již neexistují, jelikož již neexistují individualisté, jelikož individualita se vytratila, jelikož člověk je osamělý, nemá právo na individuální samotu a vytváří bezejmennou masu bez hrdinů. Třeba to tak všechno je a třeba je to správné. Za sebe, Oskara, a za svého ošetřovatele Bruna chtěl bych však konstatovat: my oba jsme hrdinové, zcela odlišní hrdinové, on za špehýrkou, já před špehýrkou; a když Bruno otevře dveře, pak při všem přátelství a osamělosti nejsme ani jeden ani druhý zdaleka bezejmennou masou bez hrdinů.

Začnu daleko před sebou; nikdo totiž by neměl líčit svůj život, nemá-li dost trpělivosti, aby před datováním vlastní existence vzpomněl aspoň poloviny svých prarodičů. Vám všem, kdo musíte vést chaotický život za zdmi mého Léčebného a ošetřovacího ústavu, vám přátelům a týden co týden přicházejícím návštěvníkům, kdo nemáte tušení o mých zásobách papíru, představím Oskarovu babičku z matčiny strany.

Má babička Anna Bronská seděla jednoho pozdního říjnového odpoledne ve svých sukních na mezi bramborového pole. Dopoledne ji bylo možno vidět, jak dovedně shrabuje povadlou nať v úhledné hromádky, v poledne pojedla chleba se sádlem a sirupem, potom naposledy pohrabala pole, konečně usedla ve svých sukních mezi dva skoro plné košíky. Před kolmo postavenými podrážkami bot, jejichž špičky tíhly k sobě, dýmal občas astmaticky ožívající ohníček z bramborové natě, který nízko a rozvláčně vysílal svůj kouř po sotva zakřivené zemské kůře. Psal se rok devadesát devět, babička seděla v samém srdci Kašubska, blízko Běsova, ještě blíž cihelny, před Ramběchovem seděla, za Bastanovem, u silnice směrem na Brentovo, mezi Tčevem a Kartuzy, s černým lesem zvaným Zlatý džbán za zády seděla a lískovým klacíkem na konci zuhelnatělým přistrkovala do žhavého popela brambory.

Jestliže jsem právě zvlášť zdůraznil sukni své babičky, snad sdostatek jasně řekl: seděla ve své sukni — ba jestliže celou kapitolu nadepisuji Prostorná sukně, pak vím, čím jsem této části oděvu povinován. Má babička nenosila pouze jednu sukni, čtyři sukně nosila, jednu přes druhou. Ne snad že by nosila jednu vrchní sukni a tři spodničky; ona nosila čtyři takzvané vrchní sukně, jedna sukně nesla druhou, ona však nosila všechny čtyři podle systému, v němž se sukně den po dni pořadě střídaly. Co včera bylo nahoře, leželo dnes hned pod tím; druhá sukně se stala třetí. Co včera ještě bylo třetí sukní, dotýkalo se dnes těla. Co jí včera bylo sukní nejbližší, to dnes nepokrytě vystavovalo světu svůj vzorek, totiž vůbec žádný vzorek: sukně mé babičky Anny Bronské dávaly všechny přednost jednomu a témuž bramborovému valéru. Tahle barva jí musela padnout.

Krom tohoto zbarvení vyznačovala sukně mé babičky až výstřední marnotratnost co do množství látky. Zeširoka ji obkružovaly, nadouvaly se, kdykoli zavál vítr, zplihly, jakmile ustal, rachotivě se třepotaly, kdykoli proletěl kolem, a všechny čtyři se rozletěly napřed, měla-li ho babička v zádech. Když usedla, shromáždila sukně kolem sebe.

Kromě těchto čtyř neustále vzdutých, splihlých, faldy házejících anebo ztuha a prázdně vedle postele stojících sukní vlastnila má babička ještě pátou sukni. Tento kus se v ničem nelišil od ostatních čtyř bramborově zbarvených kusů. Ba tato pátá sukně ani nebyla stále pátou sukní. Stejně jako všechny její sestry — neboť sukně jsou ženského rodu — podléhala střídě, patřila k těm čtyřem nošeným sukním a stejně jako ony, když přišel její čas, musela každý pátek do prádelního hrnce, v sobotu na šňůru před kuchyňským oknem a po usušení na žehlicí prkno.

Když má babička po takovém sobotním večeru ve znamení úklidu–pečení–praní–žehlení, po dojení a nakrmení krávy celá jak byla vstoupila do škopku na koupání, když cosi svěřila mýdlovému louhu, načež zase nechala opadnout vodu a v květované osušce usedla na okraj postele, prostíraly se před ní na podlaze ony čtyři nošené sukně a jedna čerstvě vypraná. Pravý ukazováček přitiskla na dolní víčko pravého oka, od nikoho, ani od svého bratra Vincenta si nenechala poradit, a dospěla proto rychle k rozhodnutí. Bosa vstala a nohou odstrčila onu sukni, která pozbyla nejvíc ze svého bramborového koloritu. Čistému kusu pak připadlo uprázdněné místo.

Ke cti Pánu Ježíši, o němž chovala pevné představy, se následujícího nedělního rána při cestě do ramběchovského kostela zasvětilo čerstvě obnovené sukňové pořadí. Jak umístila má babička onu vypranou sukni? Byla to nejen čistotná, ale i trošku marnivá žena, nesla svou sukni všem na očích a za pěkného počasí ji vystavovala slunci.