Salman Rushdie: Satanské verše

„Chceš narodit se znova,“ prozpěvoval si Džibríl Farišta, zatímco se řítil dolů z nebe, „pak smrti nevyhneš se, věru. Džaj ho! Živijo! Snést se zemi do klína, pak letu dopřej zdaru. Pam-pa-dá! Pam-pa-dá! Znova se smát, o slzách nemít páru? Dobýt lásku milované nejde bez vzdechu a sváru. Bábá, chceš narodit se znova...“ Jednoho zimního rána těsně před úsvitem, někdy kolem Nového roku, zčistajasna spadli do Lamanšského průlivu bez použití padáku či křídel, z ohromné výšky osmi tisíc osmi set čtyřiceti osmi metrů, dva opravdoví, dospělí, živí muži.

„Říkám ti, to nepřežiješ, říkám ti, říkám ti,“ a tak dále a tak podobně pod alabastrovým měsícem, než noční oblohu prořízlo hlasité volání: „K čertu s těmi tvými popěvky,“ slova v té mrazivé bílé noci visela jako krystalky, „na plátně jsi stejně jen otevíral pusu na playback, tak mě těch příšerných zvuků teď laskavě ušetři.“

Džibríl, sólista bez hudebního sluchu, dováděl v měsíčním světle, zatímco si spatra vyzpěvoval svůj gazel, plaval vzduchem motýlka, prsa, balil se do koule, rozhazoval ruce i nohy v takřka do nekonečna se prostírajícím počínajícím úsvitu, zaujímal heraldické pózy, vzpřímený, na břiše se zdviženou hlavou, poměřoval lehkost se zemskou tíhou. Teď se k tomu zatrpklému hlasu šťastně přikulil. „Hola, Salád bábá, bezva, jsi to ty. Jak je, starej Čamčo?“ Jeho společník, úzkostlivý stín řítící se dolů po hlavě v šedém obleku s pečlivě zapnutými knoflíčky u saka a s pažemi podél těla a považující kupodivu za samozřejmé, že mu na hlavě pevně sedí buřinka, se jen ušklíbl; přezdívky nesnášel. „Héj, Lžičáku!“ zaječel Džibríl, čímž u letce na zádech docílil dalšího šklebu, „Pravý Londýn, bháí! Už tam budeme! Ti mizerové tam dole nebudou chápat, co jim to tam žuchlo. Meteorit nebo blesk nebo snad odplata boží. Zčistajasna, milej zlatej. Žuuuch! Bum bác, no ne? Tomu se říká vstup na scénu, jár. Dám krk na to, že to pořádně pleskne.“

Zčistajasna: velký třesk a po něm padající hvězdy. Vesmírný začátek, miniaturní ozvěna zrození věků… obří proudové letadlo Bústán, let AI-420, se vysoko nad slavným, prohnilým, překrásným, zasněženým, slavnostně osvětleným městem – Mahagonny, Babylon, Alphaville – bez varování rozlétlo na kusy. Ale Džibríl už ho pojmenoval, nesmím se mu do toho plést: Pravý Londýn, hlavní město Vilájatu, v noci snil, zíval a spal. Zatímco v himálajské výšce vtrhly do sypkého lednového vzduchu kratinké, nedomrlé sluneční paprsky, z obrazovek radaru zmizel světelný bod a řídký vzduch byl najednou plný těl sestupujících z Everestu leteckého neštěstí do mléčně bledého moře.

Kdo jsem?

Kdo je tu ještě?

Letoun se rozlomil vejpůl jako pukající lusk uvolňující svěj obsah, jako vejce vyjevující své tajemství. Dvojice herců, vychloubačný Džibríl a sešněrovaný, upjatý Saládín Čamča, vypadla jako kousíčky tabáku z rozlomeného starého doutníku. Ve vzduchoprázdnu nad, za i pod nimi se vznášela sklápěcí sedadla, stereofonní sluchátka, vozíky s pitím, sáčky pro případ nevolnosti, imigrační kartičky, videohry osvobozené od cla, oprýmkované čepice, papírové kelímky, deky, kyslíkové masky. Mimoto – protože na palubě bylo víc než jen pár přistěhovalců, ano, poměrně velké množství manželek, které si rozumní úředníci „dělající jen svou práci“ důkladně podali kvůli délce manželova přirození a jeho charakteristickým mateřským znaménkům, kvůli dostatečnému množství potomků, na jejichž legitimitu britská vláda neustále vrhá důvodné pochybnosti – se s troskami letadla, stejně kusými, stejně absurdními, ve vzduchu pomíchaly trosky duší, úlomky vzpomínek, odložená já, okleštěné mateřštiny, zhanobená soukromí, nepřeložitelné vtipy, vymazané budoucnosti, ztracené lásky, dávno zapomenutý význam prázdných, zvučných slov, země, někam patřit, domov. Džibríl a Saládín, mírně otřesení výbuchem, se řítili střemhlav dolů jako ranečky, které nepozorný čáp upustil z otevřeného zobáku, a protože Čamča padal hlavou napřed v pozici doporučované plodům pro vstup do porodních cest, začalo ho nepatrně popuzovat, že jeho společník odmítá jen obyčejně padat. Saládín letěl střemhlav, kdežto Farišta vzduch objímal, laskal ho pažemi a nohama, rozevlátý, podrážděný herec, neovládající umění sebekázně. Dole pod nimi, zahalen v mracích, už na ně čekal mrazem zpomalený proud Lamanšského průlivu, místo určení jejich vodního převtělení.

„Botky nosím japonské,“ spustil Džibríl starou bollywoodskou vypalovačku a z napůl vědomé úcty k rychle se přibližujícímu hostitelskému národu ji rovnou překládal do angličtiny, „kalhoty zas anglické. Rudá čapka z Ruska je, jen to srdce z Indie.“ Dosáhli hustých oblaků a snad právě díky oné mystifikaci kumulů a kumulonimbů, majestátních kupovitých mračen nasouvajících se jako kovadliny do úsvitu, či snad zpěvu (jeden podával pěvecký výkon, druhý ho bojkotoval) nebo deliriu, do něhož je uvrhl výbuch a jež je ušetřilo plného vědomí toho, co se bezprostředně blíží... ať už za tím bylo cokoliv, dvojice mužů, Džibrílsaládín Farištačamča, odsouzená k tomuto věčnému i konečnému andělskoďábelskému pádu, nepostřehla okamžik, v němž odstartoval proces jejich transmutace.

Mutace?

Ano prosím, ale nikoliv nahodilé. Tam nahoře ve vzdušném prostoru, na onom jemném, nepostřehnutelném poli, jehož existenci umožnilo uplynulé století a jež se zároveň stalo jedním z jeho určujících dějišť, místem pohybu i válek, silou smršťující planetu i mocenským vakuem, nanejvýš nejistou, prozatímní, iluzorní, nespojitou, metamorfní zónou – neboť když vyhodíte všechno do vzduchu, může se stát cokoliv –, tamnahoře, buď jak buď, došlo u blouznících herců ke změnám, nad nimiž by zaplesalo i srdce starého pana Lamarcka: pod nesmírným tlakem prostředí nabyli specifických rysů.

Cože, jakých rysů? Zpomal; copak ke Stvoření dojde raz dva? Na druhé straně ani ke zjevení... jen se podívejte na ty dva. Všimli jste si na nich snad něčeho neobvyklého? Dva snědí muži padající jako kameny k zemi, na tom není nic převratného, řeknete si; vystoupali příliš vysoko, přecenili síly, příliš se přiblížili slunci, je to tak?

Tak to není. Poslouchejte:

Saládín Čamča, konsternován zvuky, které vycházely z úst Džibríla Farišty, přešel do protiútoku s vlastním popěvkem. To, co skrz neuvěřitelnou noční oblohu dolehlo až k Farištovým uším, byla také stará píseň, jejíž slova napsal jistý James Thomson, žijící v letech sedmnáct set až sedmnáct set čtyřicet osm. „... když v rozkaz nebe,“ notoval si Čamča vesele rty, jež zimou získaly červenobílomodrý hurávlastenecký nádech, „ se vznesláá z azurových vóód.“ Zděšený Farišta pěl stále hlasitěji o japonských botkách, ruských čapkách, nedotčeně subkontinentálních srdcích, ale přehlušit Saládínovo bujaré sólo stejně nedokázal: „To andělský pěl chorovóód.“

Přiznejme si to: bylo nemožné, aby jeden druhého slyšeli, natož spolu rozprávěli nebo si konkurovali písní. Jak by mohli, když se řítili stále vyšší rychlostí k planetě Zemi a kolem uší jim burácela atmosféra? Ale přiznejme si i toto: slyšeli se.

Padali stále nížaníž, řasy ojíněné ledovým chladem, který hrozil, že jim zmrazí srdce, už už se je chystal probrat z jejich blouznivého snění s otevřenýma očima, už už měli postřehnout ten zázračný zpěv, déšť nohou a rukou a nemluvňat, jehož byli součástí, i hrůzný osud, do jehož spárů se snášeli, když vtom dosáhli bodu, kde teplota vystoupala k nule, a klokotajícími mračny byli zmáčeni a vmžiku zmrazeni na led.

Ocitli se v čemsi, co připomínalo dlouhý, svislý tunel. Čamča, upjatý, ztuhlý a hlavou stále dolů, zpozoroval, že trychtýřem z mraků k němu připlouvá Džibríl Farišta ve fialové safari košili, a byl by zakřičel: „Nepřibližuj se, jdi ode mě pryč!“, až na to, že mu v tom cosi zabránilo, jakási rodící se třepetavá ukřičená věc v jeho útrobách, a tak místo aby pronesl zamítavá slova, rozpřáhl paže a Farišta mu vplul do náruče, ocitli se v těsném objetí od hlavy k patě, a silou toho nárazu se začali točit v kozelci a metali v páru hvězdice po celou cestu dírou, která vedla do říše divů; a zatímco se prodírali tou bělostí, vynořila se před nimi řada roztodivných oblaků, neustále se proměňujících z bohů v býky, z žen v pavouky, z mužů ve vlky. Dotírala na ně hybridní oblačná stvoření, obří květiny s ženskými ňadry kývajícími se na dužnatých stoncích, okřídlené kočky, kentauři, a Čamči se v tom polovědomí zmocnil pocit, že i on nabyl vlastností mraků, stal se metamorfním, hybridním, jako kdyby vrůstal do bytosti, jejíž hlavu měl právě vraženou mezi nohama a jež se mu nohama ovíjela kolem dlouhého, patricijského krku.

Dotyčný však na takové „pompéznosti“ neměl čas; vůbec se na něco takového nezmohl, protože právě zahlédl, jak se z mračného víru vynořuje postava atraktivní ženy zralého věku v brokátovém sárí zelené a zlaté barvy, s diamantem v nose a vysoko vyčesaným drdolem, chráněným proti tlaku větru v této výšce silnou vrstvou laku na vlasy, a klidně sedí na létajícím koberci. „Rékho Merchantová,“ pozdravil ji Džibríl. „Zabloudilas cestou do nebe, nebo co?“ Necita jeden, říct něco takového mrtvé ženě! Na jeho obhajobu snad lze uvést jen jeho otřesený střemhlavý stav... Čamča, jenž mu svíral nohy, se jen nechápavě dotázal: „Co je, sakra?“

„Copak ji nevidíš?“ zařval Džibríl. „Ty ten její peršan do prdele nevidíš?“

Ne, ne, Gibbo, šeptal mu do uší její hlas, nečekej, že ti to odkývne. Jsem tu výlučně pro tvoje oči, možná že přicházíš o rozum, co říkáš, ty dutohlave, ty sračko prasečí, má lásko. Se smrtí přichází upřímnost, můj drahý, takže ti můžu říkat pravými jmény.

Mlhavá Rékha mumlala trpká slůvka, ale Džibríl znovu zavolal na Čamču: „Lžičáku? Vidíš ji, nebo ne?“

Saládín Čamča nic neviděl, nic neslyšel, nic neříkal. Džibríl jí musel čelit sám. „Nemělas to dělat,“ vyčetl jí. „Kdepak. Byl to hřích. Udělat něco takovýho.“

Tak ty mě teď budeš poučovat, zasmála se. To se povedlo, ty jeden moralisto. To tys mě nechal, připomněl mu do ucha její hlas, jako by mu oždiboval lalůček. To ty, ó měsíci mé rozkoše, co skryl se za oblak. A já zůstala ve tmě, oslepená, ztracená kvůli lásce.

Dostal strach. „Co chceš? Ne, nic neříkej a zmiz.“

Když jsi onemocněl, nemohla jsem za tebou, aby z toho nebyl skandál, tos dobře věděl, že jsem se ti vyhýbala jen pro tvý dobro, ale tys mě pak potrestal, využil jsi to jako záminku k odchodu, jako mrak, za kterej ses skryl. A ještě k tomu ta ledová ženská. Hajzle. Teď když jsem mrtvá, už jsem zapomněla, jak odpouštět. Proklínám tě, Džibríle můj, ať máš ze života peklo. Jo, protože tam jsi mě poslal, do háje s tebou, odtamtud pocházíš, ďáble, tam patříš, trotle, užij si tu krvavou lázeň. Rékhina kletba a po ní verše v jazyce, jemuž nerozuměl, samé skřípavé zvuky a sykavky, mezi nimiž, aspoň si to myslel, ale možná se mýlil, opakovaně zachytil jméno al-Lát.

Pevně Čamču sevřel a prorazili dno oblaků.

Vrátila se rychlost a s ní i to opojení, hvízdala jim v uších svůj bázlivý tón. Střecha z mraků vylétla vzhůru, vodní dno najíždělo blíž a blíž, otevřeli oči. Z Čamčových rtů se vydral výkřik, tentýž výkřik, který se mu třepotal v žaludku, když Džibríl plul oblohou; jeho otevřená ústa proťal paprsek slunečního světla a osvobodil je. Jenže Čamča a Farišta prolétli transformacemi oblaků s proměnlivými, nejasnými okraji, a sotva se o Čamču otřel sluneční paprsek, dal prěchod víc než jen hluku:

„Leť!“ pobídl Čamča Džibríla. „Dělej, leť!“ A hned přidal další rozkaz, aniž věděl, odkud vlastně vychází: „A zpívej!“

Jak přichází novost na svět? Jak se rodí?

Z jakých fúzí, překladů, spojení vzniká?

Jak dokáže přežít, když je tak extrémní a nebezpečná? K jakým ústupkům, dohodám, k jakým zradám musí tajně přistoupit, jen aby odrazila demoliční četu, anděla zhoubce, gilotinu?

Je zrod vždycky pádem?

Mají andělé křídla? Mohou lidé létat?

Když se Saládín Čamča vynořil nad Lamanšským průlivem z oblaků, srdce mu sevřela síla tak neúprosná, že rázem pochopil, že nemůže umřít. Teprve když stál znovu nohama pevně na zemi, začal pochybovat, že by za ten nepravděpodobný průlet jednoduše mohlo zmatené vnímání po výbuchu, a připisoval své, tedy své a Džibrílovo, přežití slepému, prostému štěstí. V daný okamžik však žádné pochyby neměl; to, co nad ním převzalo velení, byla vůle žít, nefalšovaná, neodolatelná, ryzí, a první, co udělala, bylo, že ho informovala o tom, že s jeho ubohou osobností, tou napůl přestavěnou hračkou vybavenou mimikou a hlasy, nechce mít ani v nejmenším nic společného, že tohle všechno hodlá obejít, a on se tomu nevědomky podvolil, jistě, jen do toho, jako kdyby byl přihlížejícím ve své vlastní mysli, ve svém vlastním těle, protože tam to všechno začalo, v samotném středu jeho těla, a šířilo se to dál směrem ven, krev mu tuhla v železo, maso v ocel, až na to, že mu to zároveň připadalo jako pěst, co ho svírá zvnějšku, drží ho v sevření, jež mu připadalo nesnesitelně těsné i nanejvýš něžné, a nakonec ho to zcela ovládlo a řídilo jeho ústa, jeho prsty, libovolnou část těla, a když si to zajistilo plnou nadvládu nad jeho tělem, šířilo se to dál a popadlo to Džibríla Farištu za koule.

„Leť,“ přikázalo to Džibrílovi. „Zpívej.“

Čamča se ho pevně držel a Džibríl začal, zpočátku pomalu a postupně se stále větší rychlostí a vehemencí, mávat pažemi. Mával stále usilovněji a přitom mu z hrdla vytryskla píseň a stejně jako ta, kterou zpíval přízrak Rékhy Merchantové, byla i tahle v jazyce, který neznal, a na melodii, kterou nikdy neslyšel. Džibríl se toho zázraku nikdy nezřekl; na rozdíl od Čamči, který se snažil všechny přesvědčit, že k ničemu nedošlo, nepřestával tvrdit, že gazel byl darem z nebes, že bez něj by bylo mávání k ničemu, a bez mávání by zajisté narazili do vln jako do skály nebo do čeho a při kontaktu s mořskou hladinou, napjatou jako kůže na bubnu, by se prostě rozprskli na kousíčky. Jenže místo toho začali zpomalovat. Čím energičtěji Džibríl mával a zpíval, zpíval a mával, tím viditelněji ti dva ubírali na rychlosti a nakonec se snášeli k průlivu jako cáry papíru ve vánku.

Byli jediní, kdo letecké neštěstí přežil, jako jediní vypadli z Bústánu a nezemřeli přitom. Našli je vyplavené na pláži. Hovornější z nich, ten ve fialové košili, se ve svém ztřeštěném blouznění dušoval, že kráčeli po vodě, že je vlny jemně dopravily až na břeh, kdežto ten druhý, jemuž se k hlavě jakoby zázrakem lepila promáčená buřinka, všechno popřel. „Bože, měli jsme to ale štěstí,“ řekl. „Je to vůbec možné, mít takové štěstí?“

Ovšemže vím, jak to bylo. Celé jsem to viděl na vlastní oči. Na všudypřítomnost a všemohoucnost si momentálně nečiním žádné nároky, ale doufám, že aspoň tohle zvládnu. Čamča tomu chtěl a Farišta vykonal, co bylo třeba.

Který z nich tedy vykonal zázrak?

Jakého druhu – andělská, ďábelská – byla Farištova píseň?

Kdo jsem já?

Řekněme to takhle: kdo zpívá nejlépe?

Toto byla první slova, která Džibríl Farišta pronesl, když se probral na zasněžené anglické pláži s mořskou hvězdicí – jak nepravděpodobné – u ucha: „Znovu jsme se narodili, Lžičáku, ty a já. Všechno nejlepší, kamaráde, všechno nejlepší k narozeninám.“

Načež Saládín Čamča s kašláním a pliváním otevřel oči, a jak se sluší a patří na správného novorozence, propukl v bláhový pláč.