Nekrolog: Nejslavnější ruskou baletku Maju Pliseckou poznamenal vztah s režimem

Ve věku devětaosmdesáti let v sobotu zemřela ruská primabalerína a jedna z nejvýznamnějších tanečnic druhé poloviny 20. století Maja Plisecká. Oznámila to ruská státní agentura Tass s odvoláním na manžela Plisecké, hudebního skladatele Rodiona Ščedrina. Primabalerína v Německu zesnula na infarkt.

Během své kariéry, v níž stavěla na skvělé technice, oduševnělosti, temperamentu a hlavně na ženské smyslnosti a eleganci, Plisecká vytvořila přes 800 rolí. Prakticky půl století byla hvězdou moskevského Velkého divadla. Jejímu umění tleskali v Evropě, v Americe i v Asii, přátelila se s umělci Marcem Chagallem či Salvadorem Dalím, kostýmy pro ni navrhoval Pierre Cardin. V pozdějších letech vedla balety v Římě a v madridském Teatro Lírico Nacional. „Začala tím, že vytvořila svůj vlastní styl, a ke konci vytvořila své vlastní divadlo,“ konstatoval ruský baletní historik Vadim Gajevskij.

Plisecká navštívila i Československo, kam roku 1947 přijela na svoji první zahraniční cestu. "Když slyším slovo Praha, mám vždy velmi příjemný pocit," vzpomínala později. V roce 1997 v Česku naposledy tančila ve dvou vyprodaných představeních v pražském Národním divadle se souborem Imperial Russian Ballet. Mezi hosty představení byl i tehdejší český prezident Václav Havel. Roku 2003 Plisecká přijela naposledy, na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha zde viděla dokument, který o ní natočila francouzská režisérka Elisabeth Kapnistová.

Plisecká se proslavila jako Odetta a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero. K jejím nejslavnějším rolím patřila sólová choreografie Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saënse v choreografii Michaila Fokina. Známá byla i její Carmen v hudební úpravě Rodiona Ščedrina. Proslula ale i v dalších dílech a od šedesátých let i spoluprací s nejslavnějšími choreografy na Západě.

Politování nad úmrtím Plisecké ještě v sobotu vyjádřila řada významných osobností Ruska v čele s prezidentem Vladimirem Putinem, který dle tiskové služby Kremlu vyjádřil soustrast rodině Plisecké a jejím blízkým. Premiér Dmitrij Medveděv na Facebooku označil zesnulou za brilantní tanečnici. "S takovými lidmi je obzvlášť těžké se loučit," dodal.

Život nejslavnější ruské baletky Maji Plisecké poznamenal boj s režimem

Dalších 30
fotografií

Maja Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v Moskvě v rozvětvené židovské rodině původem z Litvy a dětství prožila na arktickém souostroví Špicberky, kde byl její otec ředitelem uhelných dolů. Když jí bylo 12 let, tedy v roce 1937, bolševici jejího otce zatkli a rok poté jej – kvůli přátelství s tajemníkem Trockého – zastřelili po vykonstruovaném procesu, jenž proběhl v rámci stalinských čistek.

O okolnostech jeho smrti se Plisecká dozvěděla až koncem perestrojky, v roce 1989. Také její matka Ráchel Messererová, kdysi herečka němého filmu, zažila gulag a poté vyhnanství v Kazachstánu.

Rodinné osudy a židovský původ dráhu Plisecké zkomplikovaly. Pomohla jí ale teta z matčiny strany Mita a strýc Asaf Messerer, oba slavní sólisté moskevského Velkého divadla, kde později učili. Díky nim Plisecká již v devíti začala s baletem, o dva roky později poprvé stanula na prknech Velkého divadla a roku 1943 ukončila studia na Moskevském choreografickém institutu. Bylo to teprve dva roky poté, co se její matka vrátila z vyhnanství v Kazachstánu.

Ve svém životopisu Já, Maja, vydaném roku 1994, Plisecká vztah s tetou popsala jako napjatý. Teta ji po matčině zatčení vzala pod svá křídla a zachránila ji před tím, aby Plisecká skončila v sirotčinci. S dívkou ale měla stále složitější vztah, až se přestaly zcela vídat. Když například Plisecká v Labutím jezeře odmítla tančit s jejím synem, tedy svým bratrancem, teta ji prý citově vydírala. „Dlužíš mi všechno. Proč myslíš, že jsem se zastávala tvé matky a bránila jsem tě, když ti hrozil sirotčinec?“ ptala se.

Se strýcem naopak Plisecká udržovala vztahy až do 60. let, kdy ji, již sám téměř osmdesátiletý, doprovodil na první turné do Spojených států. Jako sólistka "nejlepšího divadla na světě", jak s láskou říkala o Velkém divadle, byla Plisecká přijata v roce 1943. Slavnou dvojroli Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, která se pak stala její životní rolí, tančila poprvé v roce 1947.

Vedení divadla jí nebylo nakloněno. Osudy rodičů i židovský původ Plisecké existenci v sovětském režimu značně ztížily a baletka je musela vyvažovat styky s nejvyššími představiteli. V roce 1949 tančila před důstojníky Stalinovy tajné policie NKVD a tentýž rok také na oslavách Stalinových 70. narozenin, kam se na ni přijel podívat například Mao Ce-tung. „Přiznávám, že jsem se bála pohlédnout Stalinovi do očí,“ napsala Plisecká ve svém životopisu.

Řekla ale, jak ji potěšilo, když státní agentura Tass tehdy v souvislosti se Stalinovými oslavami zmiňovala její jméno. „Doufala jsem, že mi to dá svobodu v další dráze,“ tvrdila.

Politické souvislosti ruské státní agentury tuto sobotu pomíjely. Připomněly naopak, že Plisecká třikrát získala Leninův řád – v letech 1967, 1976 a 1985. Tentýž rok obdržela i titul Hrdina socialistické práce, titul Lidového umělce SSSR získala již roku 1959. Přesto byla Plisecká sledována a dlouho se nemohla podívat na Západ. Emigraci však odmítala. Štěstí v osobním životě pro ni znamenala svatba s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem.

Mezinárodní kariéra Plisecké začala v roce 1959, kdy na přímluvu Nikity Chruščova hostovala v New Yorku. Na své pouti po celém světě se setkala s mnohými státními představiteli, přestože řada tanečníků, kteří ji doprovázeli, tehdy „jedla maso z konzerv pro psy a kočky“, jak Plisecká podotkla ve svém životopisu. Zdůraznila také, že veškeré výdělky z turné jí režim zabavil. V roce 1960 už opět v Moskvě ukončila kariéru Galina Uljanovová a Plisecká se místo ní stala primabalerínou Velkého divadla.

Kromě Odetty a Odilie patřily k nejslavnějším rolím Plisecké Kitri v baletu Don Quijote, Nina Zarečná ve Ščedrinově Rackovi, Máša v Čajkovského Louskáčkovi, Zarema v Bachčisarajské fontáně, hlavní role v Raymondě Alexandra Glazunova a také Carmen v choreografii Kubánce Alberta Alonsa v baletním opusu, který úpravou hudby z Bizetovy Carmen vytvořil její manžel Ščedrin.

V tomto případě ideologie hrála ve prospěch Plisecké – choreograf Alonso se totiž toho času přátelil s Fidelem Castrem, jenž vznik baletu posvětil. Úřadům ale choreografie přišla moc erotická a formalistická, vystoupení se tak snažily zakázat. Problémy měla Plisecká i později kvůli vlastním odvážným interpretacím klasické ruské literatury – rolím Dámy s psíčkem, Anny Kareniny či Mevy. Ke všem složil hudbu Ščedrin.

Vůbec nejznámější rolí Plisecké ale už navždy zůstala Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saënse v choreografii Michaila Fokina. "Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí, abych pochopila fyziologické zákonitosti těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché – po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná," říkala.

Postupně však Plisecké klasika přestávala stačit a v 70. letech začala sama "choreografovat“. Prvním výsledkem byla právě Anna Karenina na Ščedrinovu hudbu. Spolupracovala také se světovými choreografy Rolandem Petitem a Mauricem Béjartem, který přímo pro ni vytvořil několik baletů. „Když jsem viděla poprvé jeho Bolero, dostala jsem z toho horečku. Chtěla jsem to tančit za každou cenu. Když Béjart natáčel Bolero jako televizní film, nabídl mi hlavní part. Bylo mi v té době padesát. Jsem na to hrdá,“ vzpomínala Plisecká roku 1997 při návštěvě Prahy.

V roce 1983 převzala na dvě sezony vedení baletu Římské opery a v letech 1987 až 1990, kdy se sovětský režim hroutil, vedla balet Národního divadla v Madridu.

O svém životě Plisecká mnohé vypověděla v autobiografii, která se však nesetkala s jednoznačným nadšením. Kritici Plisecké vyčítali, že jako sovětská celebrita za totalitního režimu tak příliš netrpěla a že na rozdíl od svých kolegů Michaila Baryšnikova či Rudolfa Nurejeva nezvolila emigraci. Plisecká tvrdila, že se bála odplaty a nechtěla odejít kvůli lásce k manželovi a také k Velkému divadlu v Moskvě. Zdůrazňovala, že ve straně ani jeden nebyli. Ščedrin dokonce odmítl podepsat dopis umělců schvalující obsazení Československa okupačními vojsky v roce 1968.

V posledních letech Plisecká cestovala po světě a mimo jiné bojovala za práva žen. Střídavě žila v USA, v Mnichově a v litevském Trakai.