Struny podzimu uvedou rovníkovou džungli v hlase zpěvačky Buiky

Talent Buiky je jako fascinující přírodní úkaz. Když byla malá, vyhodili ji prý z kostela se slovy, že zpívá ošklivě jako pes. Nedala se, svůj přirozený dar autentického „prazpěvu“ umanutě pěstovala celé dětství, obklopená drsným flamenkem a sbírkou desek své matky.

Dnes je z ní světová hvězda, která píše hudbu i básně a chystá se produkovat film. Žije v Miami a spolupracuje s nejslavnějšími hudebníky planety. Její hudbu si do svého filmu Kůže, kterou nosím (La piel que habito) vybral oscarový režisér Pedro Almodóvar a poslední deska už s autorskými songy a ve vlastní produkci jí vynesla nominaci na Grammy.

„Jsem malá bytost z malého ostrůvku, z malé rodiny, s velikým srdcem. A když srdce řekne, hlava jde za ním,“ říká skromně zpěvačka. „To všechno se mi prostě stalo. Ti lidé (například Chavela Vargas, Pat Metheny, Chick Corea, Charles Aznavour nebo Nelly Furtado) mají dobrý vkus a vědí, co mají dělat.“

Za každým autorským pěveckým talentem stojí nejen geny předků, ale také vnitřní síla. Buika se narodila rodičům, kteří před jejím narozením prchli z Francouzské rovníkové Afriky před místním diktátorem na španělský ostrov Mallorca. Tam Buika vyrůstala v romské komunitě a spolu se svými pěti sourozenci byla jediná černoška mezi místními dětmi. Všude kolem se hrálo flamenko. Jednou šla na zkoušku zpívat do místního hotelu a zjistila, že se může stát zázrak – že ona zpívá a druzí ji tiše poslouchají.

Ještě to pár let trvalo, než v roce 2001 debutovala albem Mestizüo, které následovalo CD Buika (2005) a trilogie produkovaná Javierem Limonem. Deskou En Mi Piel (2008), jakousi antologií svých zásadních písní, Buika uzavřela jednu životní kapitolu, aby v roce 2013 načala novou etapu sedmým albem La Noche Más Larga (Má nejdelší noc).

Díky svému syrovému hlasu, který v sobě nese flamenkovou bolest, africký prales a zároveň bezbřehou svobodu, bývá Buica nejčastěji typově přirovnávána k Nině Simone nebo Billie Holiday. Mimochodem, je otevřeně bisexuální a dokonce měla trojsvatbu s mužem a ženou zároveň.

V jejím hudebním stylu slyšíme směs kořenů flamenka, kreolské morny, jazzu, blues a mnohých dalších vlivů. Buika k výběru stylů říká, že stejně jako v cizích zemích, kde koncertuje, i v různých žánrech hledá vždy jen samu sebe. „Poslouchají mě stále jiní lidé z jiných zemí. Nevím, na co jsou zvyklí a co v mé hudbě slyší. Chci si být jen jistá, že slyší mě.“