Recenze: Hayeková musí v Garroneho novém filmu z Cannes sníst srdce vodní obludy

Od našeho zpravodaje v Cannes – Dekadentní příběhy o vrtoších dvou králů a jedné královny, kteří přivádí své okolí do smrtelného nebezpečí, vyprávěl neapolský spisovatel ze sedmnáctého století Giambattista Basile. Právě jeho tři příběhy do filmové podoby nyní adaptoval italský režisér Matteo Garrone. Jeho snímek Tale of Tales na festivalu v Cannes zahájil soutěž o Zlatou palmu.

Panovníci John C. Reilly a Salma Hayek touží po dítěti. Vysoký a hubený poutník jako z Giacomettiho obrazu jim poradí ošemetný postup: zabít vodní obludu, nechat její srdce uvařit a dát jej sníst panně.

Na konci takřka snové sekvence, v níž Reilly skolí mořského draka, ale sám je raněn, se z královny stává vdova, která na svém hradě zatíná zuby do obřího, takřka syrového srdce nestvůry. To ale ještě netuší, že její budoucí albínský syn bude mít bratrsky nerozlučného kamaráda, jehož sama nedokáže vystát.

Na sousedním hradě zatím vládce s tváří Tobeyho Jonese doma chová největší blechu na světě a jaksi přehlédne, že dcera Viola by se chtěla vdát za někoho smysluplnějšího než nefalšovaného obra. A o kus dál se pak sexem posedlý vládce v podání Vincenta Cassella se v podhradí zamiluje do neznámé barvířky Dory, jež mu ovšem skrývá svou poněkud nehezkou tvář.

Všechny tyto tři příběhy se ve filmu Tale of Tales navzájem prolínají. Postavy z jednoho příběhu se občas objeví v druhém, ale neovlivňují jeho chod. Příběh Cassellův se postupně mění v ten nejdoslovnější, když se z něj stává satira na téma mládí a stáří. Jako nejosudovější se vyjeví příběh Violy, která se pokouší utéct od svého obřího manžela.

Matteo Garrone patří k málu filmařů, kteří se s každým snímkem snaží dobýt nové teritorium. V Cannes se poprvé objevil s dramatem Balzamovač (2002) o třech osamělých duších ve vycpavačově dílně. Za tvrdou mafiánku Gomora pak v roce 2008 získal Velkou cenu poroty a o Zlatou palmu soutěžil ještě se satirou z prostředí televizní zábavy Reality Show (2012).

Přes odlišné látky mají všechny Garroneho filmy společný silný tah na branku, obrovskou řemeslnou péči a vybranou výtvarnou estetiku. To vše lze nalézt i v Tale of Tales, stejně jako ozvuky jeho předchozích snímků. Děj se odehrává v jihoitalské Apulii a zdejší hrady na skalách, vyprahlé pláně i hluboké kaňony dávají královským eskapádám neopakovatelné fantaskní pozadí.

Ve volbě kostýmů pro Tale of Tales se pak odráží i režisérovo malířské vzdělání: každý z příběhů stylizuje do odlišného kulturního období. Návrhy monster si nezadají s hollywoodskými spektákly, stejně jako provedení samotných vizuálních efektů. Fantasy kulisy nezapřou jistou podobnost se seriálem Hra o trůny, oproti němu ale působí jaksi kouzelně a lehce.

Nevyrovnanost jednotlivých příběhů nakonec o malinko převáží nad řemeslnou bravurou snímku, i tak ale Tale of Tales zůstávají jedním z nejpozoruhodnějších filmových děl sezony. A poměrně přesným podobenstvím i o dnešních vládcích, jejich vrtoších a rozmarech.