László Krasznahorkai: Satanské tango

Jednoho pozdně říjnového rána, krátce před tím, než na západní straně osady dopadly na solnou, popraskanou zem první kapky nemilosrdně dlouhých podzimních dešťů (a zapáchající blátivé moře tak učinilo polní cesty až do prvních mrazíků neschůdnými a nedosažitelným se stalo i město), se Futaki probudil s pocitem, že slyší zvony. Nejbližší opuštěná kaple, která stála na staré Hochmeissově polní cestě asi čtyři kilometry jihozápadně odsud, nejenže neměla zvon, ale za války spadla i její věž, a město bylo zase příliš daleko, než aby se z něho jakýkoli zvuk donesl až sem.

A navíc: tyto hlaholící vítězoslavné zvuky nepřipomínaly ani tak vzdálené zvony, ale spíše se zdálo, že je sem vítr zanáší z naprosté blízkosti („Jakoby od mlýna...“).

Nadzvedl se v posteli, aby viděl ven uzounkým kuchyňským okénkem, ale za zpola zamženým sklem byla osada v modři svítání a za zvuků pozvolna utichajících zvonů ještě němá a nehybná: v domech na protější straně, stojících daleko od sebe, unikalo světlo pouze z doktorova zataženého okna, a to jen proto, že jeho obyvatel už léta nedokázal usnout ve tmě. Zatajil dech, aby nepropásl ani jediný úder pozvolna opadávajícího zvonění a aby zjistil, zda je to skutečně pravda („Určitě eště spíš, Futaki...“), a k tomu potřeboval každý, i ten zcela osiřelý úder. Měkkými, pověstnými kroky kočky se dobelhal po ledové podlaze k oknu („To neni nikdo vzhůru? Copak to nikdo, ale vůbec nikdo neslyší?“), otevřel je a vyklonil se.

Ovanul ho řezavý, sychravý vzduch, takže musel na okamžik přivřít oči; jenže do ticha, umocňovaného rozléhajícím se kokrháním kohoutů, vzdáleným štěkotem psů a hukotem ostrého, krutého větru, který se začal ozývat před několika minutami, už jen marně napínal uši — neslyšel nic než tlumené bušení svého srdce, jako by to celé bylo jen strašidelnou hrou polospánku, jako by („... mě někdo chtěl jenom vylekat.“).

Smutně se díval na zlověstné nebe, na spálené zbytky léta zpustošeného kobylkami a náhle viděl, jak přes větev akátu přechází jaro, léto, podzim a zima, a tu jako by se mu zdálo, že si z nás veškerý čas dělá ve své nehybně kulaté věčnosti blázny, hrboly zmatků vydává za ďábelskou přímočarost a vytváří výšiny, aby se šílenství stalo falešnou nutností... a viděl sám sebe na dřevěném kříži kolébky a rakve, jak sebou v mukách škubne, až ho suše a úsečně znějící ortel — bez distinkcí a vyznamenání — vydá svlečeného do rukou umývačů mrtvol, kde za chechotu pracovitých řezníků bude muset nemilosrdně vzít na vědomí míru lidských věcí a odkud nepovede žádná stezka zpět, protože tehdy už bude vědět i to, že se zapletl do předem prohrané partie s falešnými hráči karet, kteří ho v závěru připraví i o poslední zbraň, o naději, že ještě někdy najde cestu domů.

Pootočil hlavou na stranu, směrem k domům ve východní části osady, které, byť kdysi přeplněné a hlučné, nyní chátraly a zely prázdnotou, a s hořkostí pozoroval, jak první paprsky do ruda nafouklého slunce prorážejí mezi holými střešními trámy rozpadající se usedlosti. „Měl bych se už rozhodnout. Tady prostě nemůžu zůstat.“ Vlezl zpět do teplých peřin, dal si ruku pod hlavu, jenže oči zavřít nedokázal: vyděsily ho ty strašidelné zvony a ještě více pak náhlé ticho, tato hrozivá němota, neboť cítil, že teď se může stát cokoli.

Ale nic se nehýbalo, i on ležel v posteli bez hnutí až do doby, kdy dosud mlčící předměty náhle začaly mezi sebou neklidný rozhovor (zapraskala kredenc, zarachotil hrnec, porcelánový talíř sklouzl na své místo); tehdy se na lůžku prudce obrátil, zády k pachu potící se Schmidtové, jednou rukou nahmatal sklenici s vodou připravenou u postele, obrátil ji do sebe a tak se zbavil dětinského strachu; vzdychl, otřel si zpocené čelo, a protože věděl, že Schmidt s Kránerem můžou teprve teď shánět dobytek, aby ho nahnali ze Szikese do stáje státního statku, ležícího severně od osady, kde dostanou peníze vydělané za krutých osm měsíců, a že uplyne několik hodin, než se odtamtud pěšky vrátí, rozhodl se, že si zkusí ještě na chvíli zdřímnout.

Zavřel oči, obrátil se na bok, objal ženu a když už se mu skoro podařilo usnout, znovu zaslechl zvony. „Sakra!“ Odhrnul peřinu, ale v okamžiku, kdy se jeho bosé, kloubnaté nohy dotkly kamenné podlahy, zvuky náhle utichly, jako kdyby („bejval dal někdo znamení...“) ...Shrbený seděl na kraji postele s rukama sepnutýma v klíně, až mu utkvěl pohled na prázdné sklenici; měl sucho v krku, pravá noha ho urputně bolela, ale neměl už odvahu znovu ulehnout ani vstát. „Nejpozdějc zejtra odejdu.“

Po řadě si prohlížel ještě částečně použitelné předměty nevlídné kuchyně: sporák špinavý od připáleného omastku a zbytků jídla, pod ním košík s přetrženým držadlem, rozviklaný stůl, zaprášené svaté obrázky na zdi, hrnce a kastroly naházené do rohu vedle dveří, a nakonec se obrátil k úzkému okénku, kterým už pronikalo světlo, viděl holé větve sklánějícího se akátu, prohnutou střechu domu Halicsových, nakloněný komín vyrážející kouř a řekl: „Vezmu si svuj podíl a ještě dneska večer!... Nejpozdějc zejtra. Zejtra ráno.“ „Proboha!“ — vykřikla vedle něho Schmidtová; vyděšeně a se zoufalým pohledem se rozhlížela v šeru, prudce a neklidně dýchajíc, ale když zjistila, že je jí všechno okolo povědomé, ulehčeně si oddechla a klesla zpátky na polštář. „Co je, ňákej špatnej sen?“ — zeptal se Futaki. Schmidtová stále zírala vylekaně na strop. „Panebože, a jak! — znovu vzdychla a položila si ruku na srdce. — No, něco takovýho sem eště…!

Představ si... Seděla sem uvnitř, v pokoji a... najednou někdo zaklepal na vokno. Bála sem se otevřít, jenom sem si k němu stoupla a koukala ven přes záclonu. Viděla sem akorát jeho záda, protože už cloumal klikou... a pak jak řve, ale nebylo rozumět, co... byl zarostlej, a jako by měl skleněný oči... vypadal strašně... Napadlo mě, že sem večer zamkla jen na jeden západ, ale bylo mi jasný, že než tam doběhnu, bude pozdě... honem sem přibouchla dveře do kuchyně, ale pak mi došlo, že nemám klíč...

Chtěla sem křičet, jenže sem měla uplně sevřený hrdlo. Potom... nepamatuju se... proč, ale... najednou nakoukla dovnitř oknem Halicsová a šklebila se... víš, jak vypadá, když se šklebí?... prostě nakoukla do kuchyně... no a pak nevim, jak... zmizela... ale to už ten venku kopal do dveří, bylo mi jasný, že je za minutu vyrazí... napadlo mě vzít nůž na chleba, letěla sem ke kredenci, jenže se zadrhnul šuplík a já ho nemohla vytáhnout... myslela sem, že umřu hrůzou... pak sem slyšela rachot, dveře povolily, a bylo slyšet, že se blíží po chodbě... šuplík se pořád nedal votevřít... byl už ve dveřích kuchyně... konečně sem šuplík vytáhla, rychle vyndala nůž, von se pořád blížil a rozhazoval rukama... a pak nevim... najednou ležel v rohu pod voknem... jo, a měl u sebe spoustu hrnců, samý modrý a červený, a všecky se rozlítly po kuchyni... a najednou se začala hejbat podlaha, a představ si, celá kuchyně se rozjela jako auto... teď už nevim, jak...“ — skončila a s úlevou se zasmála. „To sme dopadli! — zavrtěl hlavou Futaki. — Já sem se zase, představ si, probudil s tim, že slyšim zvony...“

„Cože?! — podívala se na něho žena ulekaně. Zvony? Kde by se tu prosim tě vzaly?“

„To taky nechápu. A ještě je bylo slyšet dvakrát za sebou...“ Schmidtová rovněž zavrtěla hlavou. „Nakonec se eště zblázníš.“ „Anebo se mi to všecko taky jen zdálo — mručel znepokojeně Futaki. — Uvidíš, dneska se eště něco stane...“ Žena se k němu vztekle obrátila zády. „To řikáš pořád, už bys s tim moh taky jednou přestat.“ V tu chvíli zaslechli, jak venku vrzla zadní vrátka. Vyděšeně na sebe pohlédli. „To může bejt jedině von! — šeptala Schmidtová. — Cejtim to.“ Futaki se rozčileně posadil. „Ale to... neni možný! Přece už nemůžou bejt zpátky...“ „Vim já jak...! Tak už vypadni!“ Vyskočil z postele, šaty si vzal pod paždí, rychle za sebou zavřel dveře pokoje a oblékl se. „Hůl. Nechal sem venku hůl.“

Tento pokoj nepoužívali Schmidtovi už od jara. Zelená plíseň pokryla nejprve zdi, v odřené, ale vždy čistě vytřené skříni zplesnivěly šaty, ručníky a všechna povlečení, o pár týdnů později zrezavěly sváteční příbory, uvolnily se nohy velkého stolu zakrytého krajkovým ubrusem, a poté, co zežloutly záclony a jednoho dne zhaslo i světlo, vystěhovali se definitivně do kuchyně a pokoj přenechali myším a pavoukům, vždyť proti tomu už stejně nemohli nic dělat. Opřel se o veřeje a přemýšlel, jak se dostat nepozorovaně ven; situace však vypadala dost beznadějně, protože, kdyby chtěl proklouznout ven, musel by v každém případě projít kuchyní, a na to, aby lezl oknem, si připadal už příliš starý a navíc by ho stejně viděla Kránerová nebo Halicsová, jelikož jedním okem pořád sledují, co se děje venku.

Navíc jeho hůl, kdyby ji Schmidt objevil, okamžitě prozradí, že se tu někde v domě skrývá, a může se stát, že kvůli tomu nedostane ani svůj podíl, neboť dobře věděl, že v tomhle nejsou se Schmidtem žádné žerty a musel by odsud zmizet stejně, jako sem zanedlouho po nadějných zprávách, ve druhém měsíci rozkvětu před sedmi lety přišel, v jediných roztrhaných kalhotách, ve vybledlém svrchníku, s prázdnými kapsami a prázdným žaludkem. Schmidtová vyběhla na chodbu, on zatím tiskl ucho na dveře. „Žádný reptání, broučku! — slyšel Schmidtův chraplavý hlas. — Uděláš, co ti řeknu. Jasný?“

Futakiho polilo horko: „Moje peníze!“ Cítil, že je v pasti. Neměl však mnoho času na rozmyšlenou, a proto se rozhodl, že přece jen vyleze oknem, protože „tady se musí hned něco podniknout“. Právě když chtěl otočit okenní kličkou, zaslechl, jak jde Schmidt na konec chodby. „De se vychcat!“ Po špičkách se připlížil zpět ke dveřím a se zatajeným dechem poslouchal. Jakmile se za Schmidtem zavřely dveře do dvora, opatrně vklouzl do kuchyně, změřil si nervózně gestikulující Schmidtovou a bez hlesu pospíchal k východu, rychle vyšel ven, a když si už byl jistý, že se parťák vrátil, zaklepal silně na dveře, jako kdyby právě přicházel.

„Tak co je, nikdo neni doma? Hejhola, Schmidte!“ — zvolal zvučným hlasem a ihned otevřel, aby mu nemohl uniknout, takže než Schmidt vyšel z kuchyně, aby pláchnul zadními dveřmi, stál mu už v cestě. „Ale, ale! — začal výsměšně. — Kam tak narychlo, brachu?“ Schmidt ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. „No, tak ti to řeknu já! Já ti pomůžu, to se neboj! — pokračoval a tvář mu potemněla. — Chtěl si zmizet s penězma! Je to tak? Uhádnul sem? — Potom, když Schmidt stále beze slova pomrkával, zavrtěl hlavou. — Tak ty takhle, brachu. To bych do tebe neřek.“ Vrátili se do kuchyně a sedli si za stůl proti sobě. Schmidtová rozčileně přerovnávala věci na sporáku. „Tak poslouchej, kamaráde... — začal zajíkavě Schmidt. — Hned ti to vysvětlim...“

Futaki ho zarazil. „Je mi to jasný i bez vysvětlování! Kráner v tom jede taky?“ Schmidt nuceně přikývnul. „Napůl.“ „Krucinálfagot! — zuřil Futaki. — Chtěli ste mě napálit.“ Sklonil hlavu a přemýšlel. „Tak co? Co bude?“ — zeptal se pak. Schmidt zlostně rozpřáhl ruce. „Co by bylo? Ty v tom jedeš přece taky.“ „Jak to myslíš?“ — vyzvídal Futaki, zatímco v duchu počítal. „Každýmu třetinu“ — odpověděl nuceně Schmidt. — Hlavně drž jazyk za zuby.“ „Tak to se neboj.“ Schmidtová u sporáku vzdychla. „Blázni. Myslíte, že vám to projde?“ Schmidt zaryl svůj pohled do tváře Futakiho, jako by nic neslyšel. „No. Nemůžeš říct, že sme si celou věc nevyjasnili. Něco ti ale chci říct. Brachu! Nechtěj mě zničit!“ „Snad sme se už dohodli, ne?!“ „Ale jo, to je jistý! — pokračoval Schmidt a jeho hlas se stal prosebným. — Já tě jen prosim, abys... puč mi na krátkej čas svuj podíl! Jenom na rok! Než se někde usadíme...“ Futaki vztekle vybuchl. „A nemám ti, kamaráde, ještě vylízat?!“

Schmidt se nahnul dopředu a levou rukou se chytil stolu. „Neprosil bych tě o to, kdybys minule sám neřikal, že ty už odsud nikam nepudeš! Tak k čemu ti to bude? Jenom na jeden jedinej rok! ... My prostě musíme, pochop, musíme. A těhle dvacet hadrů je mi nanic, za ty si ani stavení nekoupim. Tak mi dej aspoň deset, no!“ „To mě ale vůbec nezajímá! — odpověděl Futaki podrážděně. — Ani trochu mě to nezajímá. Já tu taky nechci chcípnout zaživa!“ Schmidt rozzlobeně třásl hlavou, vzteky se málem rozplakal, ale pak začal nanovo, neústupně a stále bezmocněji, s lokty opřenými o stůl, který se při každém jeho pohybu zakýval, jako by mu i on dával za pravdu, že by se Futaki přece jen „měl nad ním slitovat“ a ustoupit prosebným rukám parťáka; už nechybělo mnoho a byl by se vzdal, když jeho zasněný pohled utkvěl na nespočetných zrnkách prachu vibrujících v tenkých paprscích vnikajícího světla a ovanul ho zatuchlý pach kuchyně.

Najednou ucítil na jazyku nakyslou pachuť; to je smrt, pomyslel si. Od té doby, kdy byla osada rozpuštěna a lidé odtud utíkali stejně rychle, jak sem nadšení přicházeli, a on tu — s několika rodinami, doktorem a ředitelem školy, kteří právě tak jako on neměli kam jít — uvízl, den co den sledoval chuť jídel, protože věděl, že smrt proniká nejdříve do polévek, do masa a do stěn; sousta dlouho obracel v ústech a teprve potom je polykal, pomalu upíjel víno, pro něj tak vzácné, nebo vodu a občas pociťoval neodolatelnou touhu odloupnout ve strojovně staré čerpací stanice, kde bydlel, kus salnitrové omítky, aby ji ochutnal a v nepravidelnosti, jež narušuje řád různých aroma a chutí, rozpoznal Varování, neboť doufal, že smrt je jen jakési napomenutí, a nikoli věc se zoufale konečnou platností. „Neprosim tě o dar — pokračoval Schmidt sklíčeně. — Jenom o půjčku. Chápeš? O půjčku! Přesně za rok ti to vrátim do posledního halíře.“

Seděli sklesle za stolem, Schmidta pálily oči únavou a Futaki se zahloubal do tajemných vzorů dlaždic, aby zakryl svůj strach — stejně by jim nedovedl vysvětlit, čeho se vlastně bojí. „Tak mi teda řekni, kolikrát sem já jedinej šel na Szikes v tom největšim vedru, kdy se člověk bál nadechnout ze strachu, že uvnitř chytne?! A kdo sehnal dřevo? Kdo postavil ohradu?! Dřel sem se uplně stejně jako ty nebo Kráner anebo Halics! A teď přídeš, kamaráde, s půjčkou. A kdy tě zase uvidim, co?!“ „Prostě mi nevěříš“ — řekl Schmidt uraženě. „To teda nevěřim! — vybuchl Futaki. — Smluvíš se s Kránerem, že před svítánim zmizíte se všema penězma, a teď ti mám jako věřit?! Za koho mě máš? Za blbce?“ Seděli mlčky.

Žena u sporáku rachotila hrnci, Schmidt si zklamaně a on zas roztřesenou rukou kroutil cigaretu, pak vstal od stolu, dobelhal se k oknu, levicí se opíral o hůl a pozoroval déšť dopadající na střechy domů, stromy, jak se poslušně ohýbají ve větru, a výhružný oblouk nakreslený do vzduchu holými větvemi; myslel na kořeny, na živné bahno, ve které se už přeměnila zdejší půda, a na ticho, na onu bezhlasou plnost, z níž měl takovou hrůzu. „A pak... řekni mi — ozval se nejistě —, proč ste se vrátili, když už ste jednou...“ „Proč, proč! — mručel Schmidt. — Protože nás to napadlo až po cestě, až cestou domu. No a než nám to došlo, byli sme už tady před osadou... A taky žena... Měl sem ji tu nechat?...“ Futaki přikyvoval. „A co Kráner? — zeptal se potom. — Na čem ste se dohodli?“ „Ti taky dřepí doma. Chtěj na sever, Kránerová slyšela, že je tam ňáká zpustlá dřevařská osada nebo co. Po setmění se sejdem u kříže, s tim sme se rozešli.“ Futaki vzdychl. „Do tý doby se ještě může stát ledacos. Co bude s vostatníma? S Halicsem, s ředitelem?...“

Schmidt si sklesle žmoulal prsty. „Jak to mám vědět? Halics určitě celej den prospí, včera byl u Horgosů velkej mejdan. A ředitele ať vezme čert tam, kde ho nejdřív najde! Kdyby snad dělal nějaký nepříjemnosti, tak mu to vytmavim. Jenom klid, brachu, jen klid.“ Rozhodli se, že noc přečkají tady v kuchyni. Futaki si přitáhl židli k oknu, aby mohl sledovat protější domy, Schmidta přemohl spánek, začal chrápat opřený o stůl, žena vytáhla vojenský kufr se železnými panty schovaný za kredencí, smetla s něho prach, vytřela ho i zevnitř a mlčky začala balit. „Prší“ — řekl Futaki. „Slyšim“ — odpověděla mu.