Cannes: Noého film o fyzické lásce mezi třemi lidmi je překvapivě krotký

Od našeho zpravodaje z Cannes – Z filmu Love, který měl v pátek premiéru na festivalu v Cannes, si nejspíš každý bude pamatovat záběr, v němž proti divákovi stříká sperma. A protože snímek se promítá ve 3D, je iluze dokonalá. Naštěstí novinka argentinsko-francouzského provokatéra Gaspara Noého je poněkud hlubší a zajímavější.

Hrdinou filmu je mladý Američan Murphy (hraje jej Karl Glusman), který se v Paříži bláznivě zamiluje do francouzské herečky Electry (Aomi Muyocková).

Zatímco v prvním obraze snímku se ještě oba navzájem dráždí v posteli, v dalším už je Murphy v domácnosti s blonďatou Omi (Klara Kristinová). Vychovávají spolu synka Gaspara a divák rychle shledává, že Murphy se v tomto vztahu ocitnul tak trochu náhodou. A že v něm není spokojený.

Režisér poté napřeskáčku odhaluje, jak začal Murphyho vztah s Electrou a kterak si právě ona chtěla vyzkoušet „trojku“ s blonďatou holkou. Proto přizvali novou sousedku Omi. Jenže Murphy pak po sousedce začal toužit, přestože v nitru dál miloval Electru.

Po berlínském snímku Wima Wenderse nazvaném Every Thing Will Be Fine je nové Love dalším z letošních výsostně uměleckých filmů, které využívají stereoskopickou technologii. „3D je to proto, že kdysi producent Vincent Maraval zahlásil, že to tak natočíme,“ směje se režisér Gaspar Noé při rozhovoru pro HN. „Pak už jsme z toho nemohli couvnout.“

Noé přiznává, že má zkušenosti se stereofotografií, posazení kamery ale musel podřídit technickým omezením záznamu. Díky tomu jednotlivé obrazy vypadají spíš jako malířská plátna – sledujeme dlouhé, klidné záběry.

Svým způsobem je tak Noé v opozici k Wendersovi, když popírá to, co je hlavním „tahákem“ prostorového filmu, totiž perspektivu. Estetika ničím nerušených celků dává ovšem filmu Love neobvyklý rozměr, stejně jako přesné frázování, kdy jednotlivé výjevy oddělují černé pauzy, evokující mrkání pozorovatele. To je zase odkaz na Noého subjektivní průlet Tokiem ve snímku Vejdi do prázdna z roku 2009.

Co se sexu samotného týče, je film Love překvapivě krotký. Jistě, přichází desítky let po Posledním tangu v Paříži. A také dekádu po Devíti písních od Michaela Winterbottoma. „Původně jsem tam měl i anál, ale nakonec jsem z toho vycouval,“ vypráví Noé. Divák je tak svědkem vcelku běžných variací na téma kluk a holka. V jednom momentě se hrdinové odvážou a zavítají do swingers klubu, jindy si objednají transsexuála, což je ale na postavu Murphyho tak silná káva, až ztratí vědomí.

Zkrátka žádné fetiše a okrajové libůstky. Precizní používání kondomů. I proto Noé tvrdí, že by film nechal klidně promítat dvanáctiletým dětem. „Jakmile začnou používat internet, dostanou se k mnohem ostřejším záběrům, než jaké máme v Love.“

Během rozhovoru režisér vzpomíná, jak jeden z jeho spolupracovníků v kině během projekce viděl někoho masturbovat. „Ale to se mi stalo i v Argentině při filmu Zvrácený. Je to zvláštní, jak lidi blázní,“ myslí si režisér a dodává, že sám masturboval naposledy nad erotickými časopisy. „Obrazovka počítače mě od toho vyloženě odrazuje,“ říká Noé. 

Jeho nový film nakonec nevyznívá jako postelová akrobacie, ale spíš jako rozpustilá, neobvyklá komedie, díky níž třeba diváci začnou o sexu mluvit upřímněji, volněji.

Film Love má jedinou slabinu – Murphyho charakter. Režisér ho ukazuje jako nevyrovnaný, sobecký uzlíček nervů, který si až na výjimky není schopen přiznat vlastní chybu nebo vnímat cokoliv jiného než osobní zájem. Murphy se nevyvíjí. A v tomto ohledu je pak skutečně lepší, když přestane mluvit a začne se s jednou ze svých holek milovat.