Viktor Špaček: Něco cirkusového

Před sebou na stole má třetí dvojku bílého, pomalu po stopce skleničky klouže prsty. Nahoru dolů, nahoru dolů, jemnými hladivými pohyby. Hrbí se, v očích vlhko, v krku knedlík, dívá se na hladinu vína a přemýšlí nad svojí dnešní návštěvou psychiatra. Večerní kavárna je temná a tichá, sedí v ní skoro sám. Číšníci ho neruší, dobře už ho znají, posedává tu takhle o samotě nad vínem velmi často.

Povídali si dnes o jeho identitě. Ano, identitě, je intelektuál, co by to slovo nepoužil? Řekl, že dnes se člověk identifikuje hlavně s prací a že pokud má on nějaké problémy, souvisí to jistě hlavně s tímto. Dobře si svůj projev připravil, zapletl do toho Baumana, zmínil také Sartra a Prousta, a když mluvil, špičky prstů jedné ruky si opíral o špičky prstů ruky druhé. Psychiatr si jeho přednášku pozorně vyslechl, kýval hlavou, a když skončil, zeptal se ho:

„A co máma? Nevzpomněl jste si od minula na něco?“

Pokrčil rameny. „Nevzpomněl, víte, já těch vzpomínek moc nemám.“

„A není vám to divné?“ ptal se psychiatr. „Jste přece takový hloubavý člověk. Není vám divné, že si na ni pamatujete tak málo?“

„No ale co bych si měl pamatovat? Vždyť jsme spolu víceméně nežili. Ona byla přes den v práci, já zase ve škole, potkali jsme se vždycky jenom večer u televize. Vy tohle neznáte?“

Psychiatr chápavě pokýval hlavou. „Byla vaše matka šťastná? Řekněte mi, proč vlastně tak hrozně chcete, aby ty vaše ženské s vámi byly šťastné? Tedy — pardon, jinak. Proč za to berete takovou zodpovědnost?“

Chvilku mlčel. „Já myslím, že šťastná byla. Anebo aspoň spokojená.“ Zvedl ruku. „Dojdu si pro vodu. Automat máte na chodbě?“

Došel si pro vodu, sedl si, hrbil se a mlčel, občas trochu upil z plastového kalíšku. Muž naproti ho chvilku pozoroval a potom zamyšleně řekl.

„Máma. Máma. Jak jste jí doma říkali: maminko? Mamko?“

„Chci jinýho terapeuta.“

„Promiňte. Asi jsem zaryl moc hluboko.“

„Ne, to je v pořádku. Ale chci ženskou. Před chlapem nemůžu brečet.“

„Ano, ale o tomhle byste mluvit měl. Když mluvíte o tomhle, tak jste nejvíc u sebe.“

Kavárník před něj postavil zapálenou svíčku — trochu parafínu s knotem v hliníkovém kalíšku. Počká, až parafín trochu změkne, potom svíčku zhasne, strčí do kalíšku prsty a začne z parafínu žmolit drobné kuličky. Když kuličku uválí, vrátí ji zase do kalíšku a vezme do prstů další kousek.

Není tak úplně pravda, že by si na matku nepamatoval. Vždy když na ni pomyslí, vrací se mu jedna vzpomínka, vždy jedna a ta samá. Je ovšem bohužel velmi nepříjemná a on potom vždy radši myslí na něco jiného. Přitom ovšem cítí, že jsou za touto vzpomínkou další místa, další prostor, do kterého by mohl (a možná i měl) nahlédnout. Také mívá pocit, že to není náhoda, že se mu ta vzpomínka vrací, že to něco znamená... Ale co?

Vzpomínka se týká jednoho večera před dvaceti lety. Bylo mu tehdy šestnáct, odehrálo se to tedy dva roky před matčinou smrtí. Vracel se tehdy večer domů z tréninku svého fotbalového klubu a pamatuje si, že měl velmi špatnou náladu: Edita mu totiž řekla, že s ním chodit nechce, protože ho má ráda jenom jako kamaráda. Zase jenom kamarád, krucinál, to je pro něj typické. Ne že by o ni tak stál, vadilo mu, že byla trochu při těle, před kamarády by se s ní asi moc chlubit nemohl, jenomže už nechtěl být panic, bože, copak to nikdy nedokáže? Jenomže jak by to mohl dokázat, když ho odmítají i takové ošklivky jako ona? To Majkl se má líp, ten má holky dokonce dvě a obě velmi hezké, taková nespravedlnost. Ale že by mu jednu přenechal, to tedy ne, hlídá si je, jak ten si je hlídá! Nedávno mu jedna, když se po koncertě na zastávce autobusu líbali na rozloučenou, strčila jazyk od úst. Moc se mu to nelíbilo, bylo to poprvé, bylo to takové slizké, a když se odtrhávali, podivně to chrochtlo. Kamarád se ovšem mohl zbláznit.

Měl z toho všeho tehdy velmi špatnou náladu a navíc měl veliký hlad a ještě ke všemu se mu chtělo na záchod. V předsíni zaváhal, nezřízená žravost šestnáctiletého kluka ale nakonec vyhrála. Na záchod se mu ještě zase tolik nechce, nejdřív něco sní.

Vešel do jídelny, pozdravil matku, která seděla za stolem, a přešel do kuchyně. Otevřel ledničku, podíval se na sporák, nikde nic. Zeptal se. „Co máme k večeři? Máme něco?“

„Namaž si chleba. V lednici je ta vajíčková...“ Odmlčela se.

„Vajíčkový co?“

„No ta vajíčková pomazánka,“ řekla nepřítomně.

Ukrojil si chléb a se vztekem na rodiče, který se neumí postarat, si ho namazal. To je fakt bezvadný, řekl si. Vsadím se, že je v tom nějaká salmonela a ještě se z toho poseru.

Položil chléb na talířek a nesl si ho do obývacího pokoje k televizi. Cestou přes jídelnu se podíval na matku a poprvé si uvědomil, že něco zřejmě není v pořádku. V jídelně bylo zhasnuto. Seděla u stolu, obě ruce položené na jeho desku a dívala se před sebe.

„Co tu takhle sedíš?“ zeptal se jí.

„Vláďa umřel.“

„Jakej Vláďa? Ten s pihou?“

„Ne, to je Láďa. Vláďa je mladej, byl u nás na chalupě, pamatuješ se? Vláďa.“

Zažmoulal ústy plnými chleba s pomazánkou. Už si vzpomíná. Veselý člověk, ten Vláďa. Naučil ho jeden fígl s míčem, v hospodě mu ukradli sako. A teď je mrtvý. Vida. V tom saku měl všechny doklady.

„Aha.“

Ticho, ticho a tma. Stál před ní, ona seděla a dívala se někam do prázdna. Zakručelo mu v břiše, připadalo mu to v tu chvíli trapné — jeho matka si toho ale ani nevšimla.

„Jak se to stalo?“

„Víš, Vláďa měl epilepsii. Dostal záchvat, byl u sebe doma a nedokázal si zavolat pomoc. Příští den měl odjíždět na dovolenou, sám, někam do hor. Nikdo ho nehledal, čtrnáct dní...,“ matka mluvila těžce a s přemáháním, „čtrnáct dní... ho nikdo nehledal.“

„Aha.“

Podíval se na její ruku a řekl si, že by si k ní měl sednout a vzít ji za ni. Jenomže to by musel položit talířek s chlebem a jít se nejdřív umýt, má prsty od té pomazánky. A navíc... Nějaké braní za ruce se tady nikdy moc neprovozovalo. Ještě tak zapnout si spolu televizi. Ještě tak jít spolu na houby. Ještě tak se s mámou dohadovat, proč má ty odpadky vynést on a ne bratr. Vzít ji za ruku? Připadalo by mu to — takové divné.

Když si teď vzpomíná na svoje tehdejší pocity, ví, že trochu soucitu tam bylo. Ze všeho nejvíc se ale pamatuje na veliké rozpaky a prázdno, tíživé, praskavé prázdno v hlavě. Cítil se tehdy jako před tabulí, když má vyřešit příklad, na který se nepřipravil. Matka na něj položila nějaký nárok, obrovský nárok, se kterým si vůbec nevěděl rady. Jak se skutečně cítil? Cítil se — nepohodlně. Nepohodlně a nepříjemně. Dokonce si vzpomíná i na trochu zlosti, zlosti na ni, že ho vystavila takové situaci.

Strčil zbytek chleba do úst, znovu mu zakručelo v břiše a on si uvědomil, že ten záchod už nepočká. Nevadí. Na chvíli se tam zavře a všechno si promyslí.

„To je mi líto.“

Matka neodpověděla.

„Promiň,“ zakýval ve vzduchu talířkem, „budu muset na záchod.“

„Jen běž,“ zvedla k němu oči.

Vrátil se do kuchyně, položil talířek do dřezu, odešel na záchod. Na záchodě si dal pořádně na čas. Potom odešel do obývacího pokoje a zapnul si televizi. Cestou zavřel dveře do jídelny.

Přijde k němu číšník, vysoký starý pán s šedivými vlasy, a postaví před něj další skleničku vína. Když uvidí, co vyvedl se svíčkou, bez řečí ji odnese. Sedí, přemýšlí. Asi by to měl probrat s tou novou terapeutkou. Jenomže tihle psychiatři, to je samé co máma, co táta... Někdy má pocit, že to všechno mají vlastně jen vyčtené z knih a že na všechny své pacienty používají ten samý mustr.

Pípne mu telefon.

„My se teda jako rozchazime? Takze ty chces fakt byt s ni?“

Vyťuká odpověď. „Ano.“

Další zpráva. „Vzdyt je o dvacet let starsi! Mohla by to byt tva mama!“

Odpoví. „Muze byt se mnou stastna.“

„Ty myslis na stesti lidi kolem sebe? Ty?“

„Ty se mnou stastna nebudes nikdy. A ja za to ponesu vinu.“

„Ale ja te z niceho neobvinuju!“

Opře se lokty o stůl, prsty sepnutých rukou se dotkne svých rtů, zadívá se do mlhy před sebou. Do kavárny přijde mladá dvojice, na stolečku vedle něj si rozloží notebook. Studenti si o něčem důležitě povídají, občas se hlasitě zasmějí. Mluví naštěstí francouzsky, takže ho příliš neruší.

Přijde mu další zpráva. „Si hajzl. Si nedospely, sobecky chlapecek.“

Vypne mobil, upije z vína. Je takový? Neví, o svojí identitě si už navymýšlel takových věcí... Mamka sedí v jídelně, je tam tma, prázdné ruce leží na stole. Je mu šestnáct, odchází od ní, zavírá před ní dveře.