O svýho ptáka jsem si začal dělat starosti tak asi před padesáti lety v mateřské školce – tenkrát čistě z hygienických důvodů. Abych se zřasenou špičkou předkožky nedotkl prkýnka, nebo dokonce zrádně nažloutlého vnitřku mísy, hmátnul jsem si raději mezi stehna a nasměroval chcanky přímo dolů. Zároveň jsem si díky tomu mohl být jistý, že nebudu močit do štěrbiny pod prkýnkem a nepodělám si spuštěné kalhoty.

– Co to tam děláš? ptaly se vychovatelky, když přišly na záchodky na kontrolu; já a moji kamarádi jsme se tam zdržovali rádi a dlouho.

– Nic, nic, ale nic.

Zřejmě jsem zrovna mohl mluvit, to znamená pohybovat volně pusou a dolní čelistí. Pusu mi zalepovali lepicí páskou jen tehdy, když jsem bez přestávky žvanil a nebyl jinak k zadržení. Vychovatelky papírovou pásku vždycky šťavnatě naslinily, a já se snažil pusu sevřít tak, aby do mě ty cizí lepkavé sliny nepronikly. Za chvilku jsem pak cítil, jak lepenka začíná schnout, jak se scvrkává a zmenšuje mi pusu. Stahovala se mi podobně jako řiť. Byly to stejně zvláštní časy: všichni – tedy i dospělí – jsme tenkrát byli internováni v přiblble fungující společnosti a nikomu kolem mě ani nepřipadlo, že by se proto muselo přehnaně trpět.

KNIHA

Jan Faktor

Jiříkovy starosti o minulost

2015, Plus, přeložil Radovan Charvát, 496 stran, 399 korun

Když se na svýho ptáka podívám dneska a chvíli se zamyslím, mám pocit, že jde o docela estetický objekt. Vypadá skutečně pěkně, obdivuhodné jsou především různé detaily kolem žaludu. Tyhle jeho krásy jsem objevil vlastně až dost pozdě; tak deset let poté, co můj penis dospěl, třináct let poté, co mi ho obřezali. K tomu zákroku došlo naštěstí v době, kdy se moje máma už o tyhle záležitosti nesměla moc starat, nesměla mě všude doprovázet a nemohla mě ze všech stran obdivovat.

Matka mě vždycky koupala a hýčkala s neuvěřitelným zápalem a zářila při tom pečování vždycky tak intenzivně, jako by mě právě porodila. A vůbec jí přitom nevadilo, že jsem rostl do výšky i plošně a odchovávat mě bylo pořád náročnější. Jednoho dne naštěstí zakročily kolektivně moje tety. Kdyby nebyly tyhle naše rituály zakázaly, koupala by mě máma určitě dodneška – a stala by se z ní má profesionální chůva, ze mě její navěky oddaný svěřenec.

Díky předchozím informacím není těžké si domyslet, že jsem byl jedináček. Bylo to ale vlastně jinak: kolem mě se vždycky točilo několik mateřských bytostí najednou a já si mohl vybírat. Mámu jsem pak dočasně ani moc nepotřeboval. Ona stejně často nefungovala, zničehonic se prostě odhlásila a nebyla. Ale navzdory svým depresím mě nadevše milovala, milovala mě přesto, že jsem se jí pořád nějak bouřil a vzpouzel.

Já jsem se později alespoň upřímně snažil předávat její lásku dál a nabízel jsem ji s nadšením jako štafetový kolík – ztopořenou rukou, s nasazením všech sil a pod hydraulickým tlakem potřebných tekutin. Vybaven jsem k tomu byl přirozeně vším možným. Proč se mi můj dvouvaječný šourek ve srovnání s mým ptákem a žaludem nikdy moc nezamlouval, mi dodnes není jasné – šourek v sobě přece skrývá nepostradatelnou spermiovou laboratoř; a zasloužil by si tedy příchylnost obdobnou, ne-li stejnou. Co tomu zachmuřenému pytli samozřejmě chybí, je schopnost produkovat orgasmy. To samé se ale dá říct i o očních víčkách, které se ani nevzrušují, ani nenadouvají; ať člověk mrká seberychleji, ať s nimi kdovíjak pohybuje.

Pozdější starosti o mýho ptáka se týkaly především logistiky jeho účelného nasazení, uplatnění a umístění; ty starosti okupovaly širokoúhle mé myšlení, ubíraly mi často denní světlo, dělaly ze mě něco jako slintajícího idiota ve stádiu definitivního vykolejení. Naštěstí se mi jednoho dne zjevila první konkrétní možnost záchrany, dohledný cíl mého trychtýřovitého toužení. Dana u nás přespávala jen občas, ale naštěstí dost pravidelně. Jednou večer jsem si nějak nevšiml, že po bytě pobíhá v průsvitné noční košili. O to intenzivněji jsem se na ni podíval ráno, když vyšla z takzvaného pokoje pro hosty. V tu chvíli ji osvítilo slunce z boku a já spatřil její ztuhlé prsní bradavky a tmavé křovisko, které jí vyrůstalo z rozkroku. V tom momentě se mi ujasnilo, že přesně k těm centrálním i decentrálním bodům se budu muset jednoho dne propracovat. Dana byla rozkošné křehké stvoření. Problematické na té záležitosti bylo jen to, že byla o dost starší než já. Bylo jí přes čtyřicet, mně bylo šestnáct. Další potíž byla v tom, že to byla nejlepší kamarádka jedné z mých tet, tedy i kamarádka mojí mámy.

Okolnosti mého odchovu mi většinou připadaly dost nesnesitelné a byl jsem dodatečně moc rád, že většinu z toho si nebudu muset protrpět ještě jednou. Nemůžu ale popřít, že jsem byl ve svém dětství a mládí často i šťastný. Bohužel se ve mně pocity hnusu nijak nevstřebávaly, spíš se kumulovaly a přeskupovaly, prolínaly se navzájem tak dlouho, až už nebyly vůbec k rozpoznání. Já jsem si pro jistotu navyknul dívat se na sebe a svou rodinu s despektem, jaksi z trochu vyvýšeného stupínku. Jako bych nás všechny viděl zvenku přes sklo, přes jakousi neutralizující stěnu. A můj pohled se při každém dalším, pochopitelně vždy nekvalitním přelamování světla ještě víc ochlazoval. V našem bytě jsme měli pro taková pozorování vhodně slepnoucí zrcadla, to nejslepější a největší jsem v jednom záchvatu vzteku rozbil pěstí.

Proces nepřetržitého znevažování mě poznamenal – jaksi samoobslužně. Protože jsem totiž ponižoval i sám sebe, vyplnil jsem se pocity hnusu tak nádivkovitě, že se ze mě nakonec stalo skoro hermeticky zazátkované stvoření. V obzvlášť hrůzných momentech jsem pak nebyl schopný ani otevřít pusu; nevydal bych totiž ze sebe ani neartikulované chrochtání. Strnul jsem ve stavu němého zírání a divil se nejen sobě samému, ale kompletně všemu, co se kolem mě dělo. Ale ani v trochu uvolněnějších periodách jsem své izolační ovrstvení prakticky neodkládal; a děsil se přímých otázek.

– Jak ti je, jak se cítíš, na co myslíš?

– Co? Nojo.

To se mezitím radikálně změnilo. Jmenuju se Jiřík, mluvit jsem se naučil a nedělá mi potíže odhalovat se verbálně donaha. Kupodivu o jedné věci jsem ale nikdy nepochyboval, ani v nejnesnesitelnějších chvílích: byl jsem přesvědčen, že mě čeká jakási šťastná budoucnost. To mi mé periodicky svízelné vegetování podstatně ulehčilo. A já si nemusel dělat žádné velké starosti o svou aktuální současnost – o to víc ale bohužel o svou minulost.

Každou chvíli jsem se otřásal hrůzou, když jsem se v myšlenkách obracel zpátky. Když jsem myslel na to, co všechno jsem napáchal a jaké kraviny za sebou zanechal, jaké nesmysly jsem kdesi poroztrousil – a trpěl jsem jak zmrzačené zvíře při pokusné vivisekci. Nutkavě jsem si například představoval, co všechno mohlo v mém životě skončit katastroficky – tedy dopadnout podstatně hůř nebo diametrálně jinak, než to dopadlo. Tím pádem jsem se skutečně hrozil jen své trapné minulosti; a to nezávisle na tom, jak realisticky nebo strachem zkreslenou jsem si ji v paměti přechovával.

Zato na svou aktuální duševní žumpu a její zápach jsem byl zvyklý. A při brouzdání v tom podbahní jsem bokem vychutnával svou vitalitu, díky mlaskající lepkavosti těch zatopených prostor jsem tělesně sílil a mohl alespoň registrovat, jak se blížím svému do budoucna předsazenému štěstí.

Související