Sjezd spisovatelů řešil roli literatury po roce 1989, účastníky pozdravil Milan Kundera

Debatou o vztahu literatury k jazyku a k moci v pátek v pražském klubu Podnik vyvrcholil úvodní blok Sjezdu spisovatelů. K němu ústy zahajovacího řečníka Jana Němce promluvil z Paříže také Milan Kundera, přestože místo projevu nakonec zaslal pouze symbolickou zdravici.

„Milí přátelé, děkuji za pozvání na Sjezd spisovatelů. Bohužel dnes nemohu být s vámi, tak vás na dálku srdečně zdravím. Setkání spisovatelů, kritiků i literárních vědců vždy patřilo k literatuře a já vám přeji, aby sjezd naplnil vaše očekávání,“ vzkázal Kundera.

První blok sjezdu se zaměřil na to, zda může mít literatura ve společnosti významnější postavení. Konkrétně Němec hovořil o bezmoci současných spisovatelů, jejichž hlas podle něj zaniká v nadprodukci a veřejném prostoru médií či marketingu. „Jeden hlas stačí obklopit deseti dalšími a ten sty jinými, aby se nedalo rozlišit, kdo básní, kdo žebrá, kdo formuluje protest a kdo nabízí půjčku před výplatou,“ prohlásil Němec.

Podle něj význam literatury dále snižuje to, jak se společnost rozpadá na stále menší celky, jež nedovedou podat ucelenou výpověď. Němec ale přiznává, že na situaci mají svůj podíl i spisovatelé. Podle něj byli ve 20. století zejména těmi, kdo prozkoumával nové světy. Představa „spisovatele jako antropologa“ je ale v dnešním světě, kde je vše zaznamenáváno v reálném čase, podle Němce neudržitelná.

Sjezd spisovatelů řešil úpadek literatury po roce 1989, účastníky pozdravil Milan Kundera

Dalších 9
fotografií

Přímo v českém prostředí prý literáti po roce 1989 měli příliš nízké nasazení a nulovou akceschopnost. „Umělecký večírek, který začal koncem roku 1989, trval příliš dlouho. Jedna generace na něj ráda vzpomíná, ale také si z něj příliš nepamatuje,“ prohlásil třiatřicetiletý Němec, podle nějž generace někdejších disidentů nedokázala uhájit svoji pozici vzhledem k moci, jíž v 90. letech nabyla.

Autoři prý též dostatečně pružně nereagovali na sociální problémy, které pád komunismu přinesl. „Spisovatelé neprotestovali proti pravicovému extremismu. S výjimkou Jana Balabána neprotestovali, ani když na lavičce umrzl první bezdomovec,“ pronesl Němec.

Na společenskou rovinu jeho příspěvku navázal řečník Jan Bělíček, který na sjezdu vysvětloval, proč by se podle něj měli spisovatelé výrazněji společensky angažovat, jako tomu bylo v Paříži při protestech roku 1968 či během nedávných událostí takzvaného arabského jara.

V tuzemských podmínkách je ale taková angažovanost podle Bělíčka možná jen tehdy, kdy spisovatel dovede své slovo uskutečnit například skrze politická hnutí. „Žádná taková hnutí ale víceméně nemáme. To, co dnes kritikové a spisovatelé označují za angažované umění, je jen pokračováním toho, co literatura dělá od začátku,“ prohlásil Bělíček.

Stejně jako Bělíček „nevidí horizont budoucnosti“ v současných českých dějinách, ani dnešní spisovatelé podle něj stylem či jazykem nedovedou zprostředkovat realitu. „Společnost přestane být k literátům lhostejná, až oni sami přestanou být lhostejní ke společnosti,“ míní Bělíček.

Proti tomuto názoru se naopak svým projevem postavili Petra Hůlová a v následné debatě také Miroslav Balaštík. Ten podotkl, že diskuse o angažovanosti se na tuzemské literární scéně vedou už delší dobu – ale že stále není vidět spisovatele, kteří by tyto teze naplňovali. Podle Hůlové zase Bělíček jen „hledá tažné koně“ pro svůj světonázor. „Nepřijde mi relevantní spisovatele zaměstnat touto touhou a direktivností,“ namítla Hůlová.

Ta se vymezila proti angažovanosti i představě, že by autor za každou cenu „psal proti systému“ a sloužil jako buditel národa. Hůlová jako jediná ve svém projevu jmenovala konkrétní současné spisovatele. Na příkladu nedávných románů Václava Kahudy či Radky Denemarkové se pokusila ukázat, že psaní může být angažované i tehdy, kdy jen klade otázky, vzdoruje klišé a především pracuje s jazykem. „O jazyku je třeba hovořit vždy, když hovoříme o literárním díle,“ zdůraznila Hůlová.

Také ona si myslí, že v dnešní společnosti slovo ztratilo váhu, vinou nadprodukce není bráno vážně a že společnost vůči jeho významu otupěla. Přesto je podle ní spisovatel důležitý už tím, že zvyšuje šance „přijít s něčím novým“ a poskytnout společnosti reflexi. Jen to od spisovatelů nelze požadovat, zdůraznila Hůlová.

„Takový nárok na podporu smrdí nárokováním si jakýchsi dávných přežitých privilegií z dob, kdy byla literatura div ne monopolním nosičem kultury,“ upozornila autorka, pro níž je spíš než angažovanost důležitější to, aby si literatura udržela svůj jazyk a aby se spisovatelé dovedli vciťovat do druhých.

Balaštík pak debatu uvedl do souvislostí, když podotkl, že v 90. letech česká literatura ztratila napětí mezi jedincem a mocí. Spisovatelé se podle něj vědomě nechtěli ocitnout v opozici k režimu. „Naopak onu moc podporovali. Říct v 90. letech, že jsem levicový autor, znamenalo říct, že jsem antidemokratický. Toto pole literatura opustila,“ prohlásil Balaštík.

Sjezd spisovatelů v pátek večer pokračoval debatním blokem o české poezii. V holešovickém klubu Podnik bude pokračovat znovu v sobotu, kdy se bude hovořit o současné próze, financování literatury a opět o jejím postavení ve společnosti.