Alena Prokopová: Pierre Brice a jeho věčná loviště

Hercem spojovaným s jedinou rolí byl Pierre Brice, filmový představitel indiánského náčelníka Vinnetoua. Ušlechtilý Apač, kterého vymyslel německý spisovatel dobrodružných románů Karel May, se technicky odebral do věčných lovišť ve filmu Vinnetou – Poslední výstřel před rovným půlstoletím. Jeho představitel, francouzský rodák Brice, zemřel teprve tuto sobotu v důstojném věku šestaosmdesáti let.

Brice pro nejširší veřejnost vždycky byl a bude Vinnetouem. S postavou, kterou ztělesnil v jedenácti kultovních německých mayovkách ze 60. let, se fešák ostře řezaných rysů poměřoval v průběhu celé své dlouhé kariéry. K stáru přiznal, že mu Vinnetou „zničil život“.

Postava, jíž Brice poprvé propůjčil svůj kultivovaný mužný šarm v roce 1962 v Pokladu na Stříbrném jezeře, se pro herce stala profesionálním prokletím. Začal s ní ve třiatřiceti letech a přestože se pokoušel hrát i jiné role, až do konce života Vinnetoua oddaně ztělesňoval – ve filmu, televizi i v nejrůznějších show pod širým nebem.

Vinnetouovi obdivovatelé po Posledním výstřelu protestovali natolik vehementně, že se producenti rozhodli s postavou pracovat v dalších filmech, jako by se nic nestalo. V televizním filmu Vinnetou se vrací z roku 1997, v němž zloducha ztvárnil slovenský herec Juraj Kukura, se vysvětluje, že výstřel, který apačského hrdinu zasáhl, nebyl smrtelný.

Herec s modrou krví, jenž se jako baron Pierre Louis de Bris narodil 6. února v Brestu, k nezapomenutelnému snímku dokonce napsal scénář.

Brice se stal dobrovolnou obětí popularity, o niž ve svých začátcích usiloval plných deset let v nejrůznějších žánrových snímcích. Cestu k úspěchu mu tehdy neblokovala ani tak podoba s mladším krajanem Alainem Delonem, jako spíš nepříliš výrazný herecký talent. Nezbytnou součástí diváckých dobrodružství, jež Vinnetou prožíval na plátně především po boku udatného a spravedlivého Old Shatterhanda, byl ovšem právě hercův sošně konzervativní herecký projev.

Pierre Brice tak inspiroval a dojímal chlapecká i dívčí srdce hlouběji než představitel Vinnetouova bílého bratra – Američan Lex Barker. Ten zemřel v roce 1973, do své filmografie si ale připsal i pár „jiných“ rolí (v roce 1959 se objevil dokonce v ikonickém artovém díle – Sladkém životě Federica Felliniho).

Také Pierre Brice měl v 60. letech, kdy na plátně slavil největší úspěchy, ambice obohatit herecké portfolio o další postavy. Diváci ho však nepřijali ani v kostýmním historickém dramatu Dákové (1967), ani ve westernu Peklo Manitoby (1965), kde po Barkerově boku ztvárnil bělošského pistolníka. Bez čelenky a rozevlátých havraních vlasů, pušky pobité stříbrnými hřeby a věrného oře Ilčiho publikum „svého Vinnetoua“ odmítalo poznat.

V 70. a 80. letech tak herec rezignoval a vracel se ke své „jediné“ roli. Pokoušel se i o pěveckou kariéru, a to s pomocí „vinnetouovského“ hudebního skladatele Martina Böttchera. Protože řada písňových textů byla v němčině, učil se je foneticky. Jazyk Karla Maye totiž Pierre Brice neovládal. A jeho hlas zase neznali diváci v Československu, které Brice několikrát navštívil a ke kterým coby šlechetný Apač promlouval sametovým hlasem Stanislava Fišera.

I to je součástí fenoménu filmových mayovek, které jsou sice z kritičtějšího pohledu typickými „béčky“, těšily se však velké popularitě nejen v domovském západním Německu, ale i v zemích za železnou oponou. V normalizačním Československu, vyhládlém vinou komunistické cenzury, si filmy s Vinnetouem získaly obrovskou fanouškovskou základnu, narůstající v dalších desetiletích díky dalším a dalším televizním reprízám.

Snad proto smrt Pierra Brice vzbuzuje takovou nostalgii: jeho Vinnetou byl totiž zárukou, že někde určitě existuje nevinný svět, kde vítězí šlechetnost, spravedlnost a čest.