Tom Holland: Ve stínu meče

Júsuf As’ar Ju’athar, arabský král pověstný dlouhými vlasy, zbožností a krajní ukrutností, se dočkal konečné porážky. Na krví zbroceném bělouši nyní cválal z dosahu vřavy bitevního pole k pobřeží Rudého moře. Tušil, že křesťanští přivandrovalci už postupují k jeho paláci, aby se zmocnili jeho pokladů a zajali královnu. Věděl také, že dobyvatelé nemají nejmenší důvod k slitování. Málokdo se u křesťanů těšil tak špatné pověsti jako on. V touze získat pro svou víru jihozápadní Arábii obsadil právě přede dvěma lety regionální pevnost křesťanů Nadžrán.

Co následovalo, předčilo nejhrůznější obavy křesťanů, kteří žili i daleko za hranicemi Himjaru – království ležícího při březích Rudého moře, jemuž Júsuf vládl se střídavými úspěchy po dobu jednoho desetiletí. Týž Júsuf tehdy rozkázal svým bojovníkům, aby zahnali velký počet křesťanských věřících i s jejich biskupem do místní svatyně a upálili je. Skupina křesťanských panen se vrhla do plamenů za umírajícími spoluvěrci se vzdornými výkřiky: „Jak sladká je vůně těl upalovaných kněží!“

Jiná žena, „jejíž tvář dosud nespatřil nikdo vně jejího domu a která nikdy nevycházela do města za denního světla,“ si strhla roušku z tváře, aby tím gestem dala králi najevo své pohrdání. Júsuf vzteky bez sebe rozkázal, aby před zraky té ženy zavraždili její dceru a vnučku, vlili jejich krev násilím do ženina hrdla a usekli jí hlavu.

Akty podobného mučednictví sice křesťanská církev oslavovala, ale nebylo možné upustit od potrestání. Z křesťanské Etiopie připlula mohutná armáda, která se vylodila na pobřeží Himjarského království. Obránci Himjaru byli obklíčeni, bitva vybojována a Júsufova říše vyvrácena. Nyní i sám král dospěl na samý konec své životní pouti. Blížil se na svém bělouši k vlnám Rudého moře. Králova zbožná poslušnost ani zachovávání zákonů, jež mu prostřednictvím proroka stanovil jeho Bůh, nedokázaly odvrátit jeho konečnou záhubu. Zvolna, ale odhodlaně pobízel svého koně vpřed, dál a dál do hlubších vod, až konečně jezdce stáhla jeho těžká zbroj pod hladinu, aby navždy zmizel pod vlnami Rudého moře.

Tak sešel ze světa Júsuf As’ar Ju’athar, poslední židovský král, který kdy vládl v Arábii.

Je třeba konstatovat, že zkáza Himjarského království v roce 525 n. l. nepatří k právě nejznámějším epizodám starověkých dějin. Samo království – navzdory tomu, že před svým zánikem za vlády Júsufa celkem slušně prospívalo po dobu dlouhých šesti století – se nemůže pochlubit věhlasem, jakému se v historiografii těší takové monumenty dějin jako Babylon, Athény nebo Řím. Není se koneckonců čemu divit: jižní Arábie stála v oněch časech (stejně jako dnes) na okraji zájmu hlavních civilizačních středisek.

Dokonce i sami Arabové – jimž usedlejší národy spílaly do ukrutníků a které považovali „ze všech národů, co jich na Zemi žije, za národ nejopovrhovanější a nejbezvýznamnější“ – hledí dnes nevěřícně na zprávy o údajných zvěrstvech, jichž se jejich předkové měli v těchto končinách dopouštět. Jeden arabský básník nám v ohromení sděluje, že Himjarané ponechávají své ženy neobřezané a „neshledávají nepřístojným pojídat sarančata“. Podobné zvyky vytlačovaly ten lid v očích ostatních národů na samý okraj přípustného jednání.

Zdá se však, že události v Himjaru nejsou zatemněny pouze odlehlými zeměpisnými souřadnicemi. Stejně neprůhledná je i doba, v níž král Júsuf našel smrt. Šesté století našeho letopočtu se vzpírá přesné kategorizaci. Jako by leželo sevřené mezi dvěma věky. Jedním okem hledí zpět k světu antické civilizace a druhým již vyhlíží epochu křížových výprav. Dějepisci nazývají toto období (spolu se stoletím předchozím a následujícím) „pozdním starověkem“. To označení vyvolává pocit, že se stíny starověku prodlužují a ohlašují brzký příchod středověku.

Každý, kdo chápe dějiny jako sled přehledně definovaných a jasně ohraničených epoch, v tom musí shledávat cosi znepokojivého. Stejně jako v klasickém hororovém filmu Moucha, v němž se vědec postupně promění v mutanta – napůl člověka, napůl hmyz – se nám doba pozdního starověku může jevit z dnešní perspektivy jako podivný hybrid. V dáli, daleko za hranicemi Júsufova Himjarského království, nadále neochvějně trvají říše založené na bájeslovných starobylých základech a vládnou nad oblastmi Středního východu a Středomořím, jako tomu bylo po dlouhá staletí. A přesto: jako by už sama dlouhověkost takových říší ohlašovala, že záhy vyklouznou ze svazků poutajících je k minulosti.

Jako příklad si vezměme oblast bezprostředně přiléhající k severním hranicím Arábie: zemi známou dnes jako Irák. V této zaplavované oblasti mezi řekami, která byla svědkem úsvitu městské civilizace, se poddaní loajálně podřizovali králi, jenž byl původem Peršan (stejně jako jeden z jeho předchůdců tisíc let před ním). Panství tohoto krále – spolu s územím parthské říše, která též existovala už o tisíc let dříve – se prostíralo východním směrem až k hranicím Indie a vnikalo hluboko do prostor Střední Asie. Nádhera dvora, velkolepá obřadnost i neskromnost králových nároků, vše bylo k nerozeznání od královských dvorů babylonských.

A přesto se zdá, že tuto svou minulost irácký lid nenávratně zapomněl. Historická amnézie postupně vytlačovala z paměti lidu vzpomínky, které si uchovával po tisíciletí jako vzácný odkaz. Dokonce sami Peršané nijak zvlášť nevzpomínali na své slavné imperiální dědictví. Naopak, začali je zatemňovat a překrucovat. Odkaz jedinečných iráckých dějin tu stále ještě přežíval ve fantazijních představách Peršanů o světovládě (pramenících ze vzpomínek na mnoho slavných událostí vlastních dějin, jež udělovaly podobným fantaziím pečeť věrohodnosti), ale tyto představy dostávaly čím dál zřetelněji podobu ne věků minulých, ale čehosi nově zbudovaného.

Jiné velmoci se ke své minulosti s podobnou lhostejností nechovaly. Impozantní města Středomoří vystavěná z kamene a mramoru (na rozdíl od nepálených cihel užívaných v Iráku) nejevila ani v nejmenším známky rozpadu. Říše, která tyto enklávy v roce 525 ovládala, se pyšnila leskem úctyhodné nezničitelnosti: dokonce i pro Peršany měli Římané punc čehosi odvěkého. „Bůh tak uspořádal věci,“ přiznávali čas od času skřípajíce zuby, „že celý svět byl od samého počátku nasvícen dvěma světly: světlem moudrých vládců perské říše na straně jedné a mocné říše Římanů na straně druhé.“

Nicméně sami Římané, kteří jindy neodmítali lichotky obdivovatelů, byli ve svém úsudku střízlivější. Nepropadali iluzi, že jejich říše existovala od samého úsvitu dějin, nýbrž nezapomínali, že veškerá jejich velikost povstala a vyvinula se takřka z ničeho. A prozkoumáním tohoto vývoje se lze dobrat tajemství jejich úspěchu.

Sotvaže Júsuf zmizel ve vlnách Rudého moře, už se v římské metropoli spřádaly plány na důkladné prohledání všech knihoven a archivů s cílem hodným tehdejších vzdělanců: uchovat na věčné časy olbřímí dědictví uložené v zákonech. Nebyl to žádný suchopárný, úzce archivářský projekt. Historie působila (podobně jako síla vojsk či moc zlata) jako pouto tmelící římský stát v jeden celek. Impériu skýtaly jeho dějiny opakovaná ujištění o tom, že je skutečně tím, co o sobě prohlašuje – tedy vzorem a modelem lidského řádu. Jakým jiným způsobem by bylo možné udržovat trvalou prestiž císařů, ne-li neustálým hlásáním zpráv o triumfálních dějinách Říma do celého světa?

Snad jediná potíž, s níž se museli potýkat tvůrci římské politiky, spočívala v nemilé okolnosti, že minulá sláva skýtá ne zcela spolehlivé návody k jednání budoucímu. Nikdo si nedovolil pochybovat, že říše zůstává tím, čím byla po celé dlouhé tisíciletí: nejimpozantnější velmocí ze všech, co kdy existovaly. Říše blahobytnější a lidnatější než její perský rival.