Masudži Ibuse: Řeka vypráví

Poslední dobou mi nějak přibývá bílých vlasů. Na temeni už mám vlasy prořídlé, zato na zátylku husté a tuhé jako dráty, a nejmíň třikrát silnější než nad čelem. Na spáncích jsou tak prostřední síly. Majitel rybářských potřeb „U Slunce“ v ulici Ogikubo odhaduje mé bílé vlasy na nula dvacítku vlasec, a to mi je ani netrhal, ani si na ně nesáhl. Bere to jen tak od oka, ale jeden stálý zákazník „U Slunce“, kterému se říká „pan Piskoř“, mi pár bílých vlasů vytrhl, porovnal je s opravdovým vlascem a určil přesně jejich sílu. Vzal na ně dokonce lupu a zjistil, že na zátylku mám nula třicítku, na spáncích nula dvacítku a nad čelem rovnou nula desítku. Přátelé rybáři nerozeznají od skutečné nula desítky ani mé ostatní vlasy, protože se češu dozadu.

Mám s tím jenom starosti. Pořád si říkám, že je nejvyšší čas dát se do práce, a místo toho zbůhdarma sedím a podpírám si hlavu o stůl, jako bych vůbec neměl co dělat. Přitom se mi stává, že si vytrhnu z kštice nad čelem vlas a bezmyšlenkovitě jej začnu svazovat. Vytrhávám ovšem i černé vlasy, protože se přitom nedívám do zrcadla a pátrám po bílých vlasech jen tak, konečky prstů, a trhám je úplně naslepo. Z pěti bývají čtyři černé, jindy zas jsou ze šesti čtyři bílé. Někdy se stane, že vytrhnu dva a oba jsou černé, prostě – nejistý poměr.

Ať je to ale, jak chce, toužím po tom, aby bílých vlasů bylo co nejméně. To mě právě zaráží – chci trhat bílé vlasy, a přitom si říkám – kéž bych vytrhl nějaké černé! Když jich opravdu pár vytrhnu, vyfouknu je do chodby, pak zamávám vějířem a vyženu je z domu. Když ulovím pět šest bílých vlasů, seřadím si je pod lampu pěkně podle síly a velikosti a dám se do svazování. Pracuji s pravými rybářskými uzly, i když znám jen ty prachobyčejné. U pružných a hladkých vláken, jako jsou vlasy, najlon a rybářský vlasec, vám normální uzel nedrží; člověk ho zaváže všelijak, a pak se diví, že se rozváže nebo vysmekne. Lidé samozřejmě vymysleli stovky způsobů, jak vázat rybářské vlasce a šňůry, já ale používám docela obyčejných uzlů, kterým mě naučil jeden starý, zkušený rybář.

Nejjednodušší je „rybářský uzel“. To se stočí jeden konec bílého vlasu a prostrčí se jím druhý vlas, kolem něj uvážeme ze stočeného konce jednoduchý uzel. Konec prostrčeného vlasu zavážeme na uzel kolem prvního, pak zatáhneme za levý i za pravý konec a uzlíky sklouznou k sobě a stáhnou se v pevný uzel. Přebývající konce odstříhneme nůžtičkami.

Kdybyste to zkoušeli, můžete vázat vlasy také tak zvaným „dvojitým uzlem“, ten je ale v praxi tak obtížný, že než jím svážete pouhé tři čtyři vlasy o síle nula deset, přijdete úplně o nervy. Hodně se používá tak zvaného „vistáriového uzle“ – rád ho vážu, když jdu na pstruhy, a v Jamaoce jím lidé přivazují větvičky popínavé vistárie. Když navazuji své bílé vlasy a splétám tenhle uzel, vzpomínám často na chvíle rybařiny v horských proudech, kterých mám tolik zapsáno v paměti. Když ale v duchu probírám horskou rybařinu, vybaví se mi často jedna protivná vzpomínka, která mi vždycky zdvihne žluč. Těžko vypovědět, jak je nepříjemná, a troufám si dokonce říci, že tenkrát krutě pošlapali moje nejsvětější city. Ke všemu je to příběh, který by asi rozesmál každého, komu bych ho vyprávěl.

Bylo to vloni koncem června nebo začátkem července. Zrovna jsem se rozhodl, že se přestěhuji do Tokia, a šel jsem se podívat na jednu starou svatyni do Šisenského údolí v sousední vesnici. Kdysi před lety jsem kolem šisenské svatyně prošel – tehdy byla ve svítilně s věčným světlem do černa opálená miska na olej a skleněný cylindr; tenkrát mě to vůbec nezajímalo, ale později jsem si na tu nádobku občas vzpomněl a vyprávěl jsem o ní kamarádům. Možná že to byla bizenská keramika. Kdepak by mě bylo napadlo jít se tam znovu podívat. Během evakuace jsem do Šisenu chodil často na ryby, ale po svatyni jsem ani nevzdechl. Když bylo jasné, že se evakuace pomalu chýlí ke konci, napadlo mě kdovíproč, že se tam zajdu podívat. Snad jsem si říkal, že se do Šisenu hned tak zase nedostanu.

Nevím ani, jestli je svatyně zasvěcená bohu Inarimu nebo Jakušimu. Zpráchnivělá budova stojí v cedrovém háječku, po straně rostou smrky a v řadě s nimi stojí z žuly vytesaná věčná svítilna. Svatyně vypadala úplně jinak než před třiceti lety, zdála se mi docela maličká a nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že je to ta samá. V lampě není ani miska na olej, ani cylindr, jenom do černa začouzený talířek z nehlazené kameniny a v něm na dně ulpěly krovky zlatohlávka.

Když jsem si prohlédl kamennou svítilnu a vracel se zpátky, zastavili mě u šisenského mostu Dobaši dva mladíci. Ani jednoho jsem v životě neviděl. První měl na sobě tričko s krátkými rukávy, vyřazené vojenské kalhoty, na hlavě bílou horolezeckou čepičku a na zádech nesl batoh. Ten druhý byl oblečen v bledě modrou rozhalenku a bílé kalhoty, na hlavě měl stejnou čapku a v ruce nesl rybářský košíček a pouzdro s pruty. Na první pohled nevypadali nijak zle, ale od samého začátku se mi nelíbily hnědé brýle, které měl na očích mladík v tričku. Brýlatý mládenec mě ale docela přátelsky oslovil:

„Pěkné tři kilometry, jazyky máme až na vestě a ještě jsme se nezastavili. Chceme si sníst svačinu a nikde žádná čajovna – není tu někde aspoň studánka?“

Mladík v rozhalence si také postěžoval:

„Běháme tu od rána a hledáme, kde by něco zabralo, ale břehy kolem řeky jsou samá švestka a datlovník. Nic tu ani neťukne. Je to bída, nikde kousek místa na chytání. Ty stromy tu asi vysázeli kvůli velké vodě, aby se zpevnily břehy, ne?“

Po obou březích bystřiny, na kraji kamenné navigace, rostly promíchány všelijaké ovocné stromy, švestky, tomely, fíkovníky a mišpule, ale v životě jsem neslyšel, že by podle horské bystřiny sázeli ovocné stromy kvůli břehům.

Mně přirostla rybařina v téhle říčce k srdci a vím dobře, že v hloubce pod mostem Dobaši jsou vždycky pořádné kusy a že k tůňce pod Rybí skalkou musíš po špičkách a chytat jenom nalehko, bez olůvka a splávku, na tenounkou šňůru. Tohle bývala moje oblíbená místečka, ale když už sem nebudu jezdit, proč bych je neprozradil také cizím rybářům? Vždyť tihle dva si mou říčku jistě také nevybrali náhodou. Zavedl jsem je nejdříve ke Křišťálové studánce a chtěl jsem s nimi posvačit.

Studánka je skrytá pod skalním útesem, kam za celý den nepřijde slunce. Mladík v hnědých brýlích vybalil z batohu svačinový sáček, než se ale dali do jídla, zašel uříznout velkým zavírákem bambusovou větvičku a udělal z ní dva páry hůlek. Pak vyndal z batohu kapesní lahvičku whisky, dva plechové pohárky a zahájili s mládencem v rozhalence piknik. Měli řezy suši, narovnané v lakované krabičce, a zapíjeli je whiskou. Lehl jsem si na břicho, napil se přímo ze studánky a dal jsem se do studených rýžových knedlíčků, které jsem si v bambusovém listu přinesl z domova. Kolem studánky se proháněl studený vítr a bylo tu protivně chladno. Mládenci si přihýbali whisky a poslouchali, jak jim do nejmenších podrobností líčím místa, kde se dá chytat. Neměli se k tomu, aby mi nabídli doušek, mně to ale ani nevadilo, takovou radost mi dělalo vlastní tlachání. Ukazoval jsem na jedno místo po druhém a všechno jsem jim vysvětloval.

Přímo před námi pod košatou švestkou byl vidět most Dobaši. Pod ním při pravém břehu je to moje vyhrazené loviště. Řeka tu tvoří tři ideální druhy vody pro rybolov – mělčinu, proud a hloubku. Ryba se obyčejně drží v proudu a čeká na kořist, která připluje z mělčiny, ale protože je tu proud silný, drží se ryby při kraji, na rozhraní proudnice a tiché vody. Když správně nenahodíte nebo dupnete do země, ryby rázem zajedou do hloubky. Proto nechávám návnadu hezky klidně splouvat z mělčiny, a když už je šňůra celá odvinutá po proudu a pořád se nic nechytí, s klidným srdcem lehce zaseknu, a věřte tomu nebo ne, málokdy naprázdno. Ale moje místečko má také jeden háček. Švestkové větve se tu sklánějí z břehu až k hladině, a tak mám vždycky strach, abych nezachytil špičkou prutu o konečky větví a ryba nezůstala viset na stromě místo na udici. Člověk si musí představit rukojeť prutu jako pevný opěrný bod, sklonit jej k boku a vést proti směru tahu ryby; když má v ruce sílu tahu, dávat už jen pozor, aby nezavadil špičkou prutu o švestkové haluze.

Trošku jsem se v tom svém horlivém výkladu i chlubil. Pověděl jsem jim, jak jsem tu minulý měsíc za malé vody ulovil přes deset pěkných kusů. Mládenec v rozhalence měl větší zájem o whisky než o mé vyprávění a pití už mu zřejmě stouplo do hlavy, protože měl obličej celý rudý. Druhý napínal uši a viděl jsem, jak zelená závistí. Vykládal jsem o finesách zdejší rybařiny, dokud se nenasvačili, a pak jsem je oba zavedl na místo k Dobaši. Když si chtěli sestavit náčiní, zjistil mladík v rozhalence, že nemají dlouhý vlasec.

„Možná že jsme ho nepřibalili k bagáži, když jsme rovnali cajk,“ řekl, „nebo jsme ho zapomněli na nástupišti v Kanbe, tam jsme přece přes hodinu čekali na další vlak, ne?“

„To se mě moc ptáš,“ odsekl mladík v tričku, „víš dobře, že jsem se u podchodu bavil s tou Tomiko z Iharamači. Copak si to můžu po takový době pamatovat? Představil jsem ti ji přece, pak jsem ji vyprovodil k podchodu a po cestě jsme ji bavil drbama vo tobě – to bys koukal, jakej vo tebe měla zájem!“

„Ani jsem si nevšim. Když vo mě má takovej zájem, proč se vybavovala s tebou? Mě už to tak votrávilo, že jsem se začal hrabat v nářadí.“

„No jo, ale bez vlasce nemůžeme chytat.“

„Je tu jenom návazec,“ řekl mladík v rozhalence, přebíraje obsah rybářského košíčku.

„Pak tu máme karabinky, splávek, návnadu a háčky. Chybí nám jenom klubíčko vlasce.“ Obrátil znovu kapsy naruby, ale přišel jenom na celofánový sáček s burskými oříšky.

Mládenec v tričku se kysele ušklíbl a usadil se na plochý kámen na břehu. Pak si rozložil tlumok na klín, opřel si o něj bradu a zadíval se chmurným zrakem do korun švestek na druhém břehu. Seděl zpříma, zahalen v uražené mlčení, a zřejmě si myslel: koukejte sebou mrsknout a něco vymyslet, než mě to přestane bavit.

„Nešlo by to místo vlasce jenom na návazec?“ ozval se s nečekanou pokorou mladík v rozhalence, lově bez cíle po kapsách.

„Vzal jsem hodně silný návazec, myslel jsem, že na bystřině bude dravý proud, ale ten by se místo vlasce asi nehodil. Promiňte mi tu drzost,“ obrátil se na mne, „nemáte náhodou kousek vlasce? My ho samozřejmě potom koupíme a vrátíme vám ho.“

„Kdybys nekecal! Jakýpak vrátíme? Kdes to viděl?“ osopil se na něj mladík v tričku a sundal si své hnědé brýle. Zdvihl opovržlivě nos a pronesl to dost výhrůžně, ale z místa se nehýbal. Na úzké stezičce na kamenné navigaci podle řeky také není na pěstní spory dost místa – ujedou ti nohy a jsi v řece. Mladíkovi v rozhalence se z rozpáleného obličeje naráz vytratila všechna barva a krve by se v něm nedořezal; nezmohl se už ani na slovíčko, jen se krotce zahleděl na vodu. Říkal jsem si – tak, teď ses dostal do situace, ke které se musíš chtě nechtě nějak vyjádřit, měl jsem se ale na pozoru, abych neplácl nějakou hloupost. Zatvářil jsem se jakoby nic a obrátil se na mládence v rozhalence:

„Mám doma na dvacet cívek vlasce, od nula desítky do nula šedesátky, ale nebudu je bohužel pánům moci nabídnout. Bydlím tam za tím kopcem a ve vesnici nikde vlasce neprodávají. Kluci z vesnice většinou chytají na bavlnku a já jsem sám – jako všichni praví znalci – používal od malinka až do školních let ocasu jednoho bělouše místo vlasců. Vždycky, když se kočí nedíval, přitočil jsem se k jeho bílému koni a škubal mu z ocasu žíně. Postup byl sice docela jednoduchý, ale zato dost nebezpečný. Třásl jsem se strachy, aby mě kočí nepřistihl, a ještě jsem byl v nebezpečí, že mě nakopne kůň. Vyčíhal jsem si vždycky příhodnou chvilku, když si kočí zašel do výčepu na skleničku, přikradl se odzadu ke koni a hodil mu na záda pár zrníček písku. Kůň myslel, že mu na záda sedá moucha nebo ovád, ohnal se zdviženým ocasem a já – šup – chytil jsem ho za samý konec oháňky a bleskem vytrhl žíni. Není to tak jednoduché – člověk musí dávat pozor, aby jich najednou nevytrhl víc, to máte, jako když trháte lidské vlasy, taky musíte být moc opatrný...“

Mladík v rozhalence si znechuceně odplivl, druhý si nasadil brýle a zabručel:

„Ten dědek je s těma řečma úplně nesnesitelnej. Vám ta huba ale jede, starouši!“

Já jim tu vyklopím srdce, říkal jsem si, a tohle mám za to. V první chvíli jsem se ani nezmohl na odpověď, vzalo mi to trochu dech; sundal jsem si čepici a otíral si z čela pot. Mladíkovi blýskla z očí za hnědými brýlemi zjevná nenávist:

„Jářku, starej, a co kdybyste nám místo žíní z bělouše poskyt pár bílejch vlasů z hlavičky? Co ste to před chvílí říkal? Že když se trhaj lidský vlasy, musí člověk dávat velkýho bacha, co?“

Mimoděk jsem si nasadil čepici, ale mladík v tričku už vstával, chytil mě zápasnickým chvatem a nic nedbal, že křičím:

„Pozor, dej pokoj, spadneme tam!“ Nemohl jsem se ani vyprostit, ani se pokusit mu roztrhnout ruce, protože jsem se bál, že spadneme do řeky. I kdyby ujely nohy jen jemu, do vody spadneme oba.

„To už přestává všechna legrace. Chovej se slušně!“ apeloval jsem na lidský cit svého protivníka. „Přece se nebudeš prát se slušnými lidmi. Jestli si chceš říkat horský rybář, tak se podle toho chovej!“

„Tak naval pár bílejch vlasů! Fofrem – a žádný vodmlouvání!“

„Lupiči, mizerové! Budu křičet o pomoc!“

Mladík si mě lehce, bez námahy přehodil čelem vzad a sevřel mě oběma rukama jako v kleštích.

To volání o pomoc jsem si ale rozmyslel. Dole v údolí má domek také jeden můj příbuzný z pátého kolena, nějaký pan Sanzan. Z jejich přízně pochází také pan doktor Sanzan, co tu má ordinaci; dobře ho znám, vždyť bych ani nespočítal, kolikrát u něho někdo z mé rodiny byl na vyšetření. Nad hrází u úpatí protější hory jsou vidět bílé zdi Sanzanovic skladu a nalevo od něho boční stavení Sanzanovy léčebny. A z toho pohledu na horskou vesničku dýchal takový klid a mír, že jsem si sám připadal o to ubožejší. Chtělo se mi sice hrozně křičet o pomoc, ale přitom jsem se v duchu modlil, aby mě nikdo v tomto zoufalém postavení nespatřil. Děsilo mě pomyšlení, že se tu ve svých letech peru jako kluk, ale zůstat zticha a nechat ty lotry dělat, co se jim zlíbí, to by také nebylo řešení.

„Budu křičet o pomoc,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „To je hrdinství, kasat se na slabšího, to dělají ti největší zbabělci – horší darebáctví ani neznám... Chcete mě oškubat jako kuře?“