Spisovatelé, přijďte do knihoven, vyzývá ředitel Moravské zemské knihovny v Brně

V Českých zemích funguje přes šest tisíc veřejných knihoven. K tomu je třeba připočíst knihovny na univerzitách, vysokých školách, fakultách, katedrách. Každý akademický ústav má svoji knihovnu a řada z nich je vedena jako veřejná knihovna. Klobouk dolů před takovou sítí, která je hustší než železniční.

Základním motem veřejných knihoven je být otevřeným (a otevírajícím) prostorem vědění a oduševnělé zábavy. Knihovny chtějí být místem, kde má každý, kdo o to projeví zájem, možnost získat informace, ať už se týkají principu urychlovače částic nebo pěstování narcisů. V městských a obecních knihovnách však samozřejmě převažuje zájem o beletrii. A tady ten ideální obrázek končí.

Aby tato síť fungovala, aby plnila svůj účel, musí být každý knihovník proaktivním. Nesmí se spoléhat na to, že si čtenáři přijdou půjčit knihu, ale musí jejich zájem motivovat. Ke čtenářství je třeba vychovávat. Zajděte do nejbližší knihovny a podívejte se, kdy je v ní kroužek dětských čtenářů, jaké diskusní pořady knihovna nabízí, jaké akce oživující zájem o literaturu má tento měsíc na programu.

Výchova ke čtenářství je celoživotním programem. A je to přitom stejné jako s českým hokejem, v němž principiální roli hraje práce s dorostem. Jednoduše řečeno, ve světě, který se orientuje na prvoplánovou zábavu a v němž existuje bezpočet volnočasových lákadel, musí knihovny o své čtenáře bojovat. A zatím se jim to daří.

Martin Vopěnka, publicista, nakladatel a předseda Svazu knihkupců a nakladatelů, vystoupil o tomto víkendu na prvním polistopadovém sjezdu spisovatelů, jehož základním tématem byl nespočetněkrát variovaný požadavek většího společenského významu literatury – jako kdyby bylo možné se něčeho takového domoci autoritativně či kňučením.

Vopěnka přitom vidí bezvýznamnost a ztrátu prestiže spisovatelů úzce propojenou s jejich finanční situací. Význam literatury, říká vlastně Vopěnka, je úměrně závislý na finančním ohodnocení jejich autorů. Nechci s touto tezí polemizovat, pokroucený svět, v němž o peníze jde až v první řadě, plodí pokroucené myšlení.

Proti čemu se však jako knihovník chci ozvat, je jiný Vopěnkův nápad. Totiž aby deficit převzali na svá bedra čtenáři knihoven. Každý čtenář by za každou půjčenou knihu zaplatil dvě koruny (vždyť to přeci nic není!) a literatura (čti proponované literární centrum či literární dům a potažmo Asociace spisovatelů) by ročně získala nějakých sto miliónů.

Ten nápad je nebezpečný. Spisovatelé se v důsledku něj totiž mohou stát závislými na organismu, který sám je křehký a o jehož životnost svádějí knihovníci každodenní zápas. Rád bych se zeptal pana Vopěnky, kdy byl naposledy v knihovně a zda bych ho mohl pozvat do Moravské zemské knihovny – která, s ohledem na množství výpůjček, by se stala důležitým zdrojem takového fondu. Knihovny a čtenáři fungují jinak, než jakou má pan předseda Svazu knihkupců a nakladatelů představu.

Knihovníci už před delší dobou pochopili, že klíčovým prvkem jejich existence je čtenář – a začali se o něj zajímat. Modelují si jej podle potřeby. Místní knihovny si utvářejí čtenáře beletrie, městské knihovny vedle toho stupňují čtenářskou náročnost a popularizují vědu. A knihovny, jako je pražská národní či brněnská zemská, respektují i studijní a badatelský profil svých čtenářů.

To pro ně vyvíjejí nástroje, které jim zjednoduší orientaci ve světě literatury, pořádají diskuse, výstavy, autorská čtení, popularizují vědu. Pozoruhodné je, že jsou to knihovníci, kdo se chová proaktivně. To oni například žádají spisovatele, aby přišli číst, nabízejí jim své prostory, přivádějí k nim své čtenáře.

Ještě se mi nestalo, že by tato aktivita vycházela od spisovatelů ke knihovnám. Jistě, i oni mají svá fóra a řada z nich je připravena vyslyšet prosbu o autorské čtení. Ostatně třeba i podnik, který rozhýbaly brněnské Větrné mlýny (Měsíc autorského čtení) dokazuje, že to jde. Tu nejtvrdší práci však v tomto případě odvedl nakladatel.

Jestli byl na sjezdu vysloven požadavek vytvoření profesní organizace a instituce, kterou by spisovatelé v zastoupení komunikovali se státem, je třeba to přivítat jako první krok k diskusi o povaze takové instituce. Neměla by však taková organizace či instituce zapomínat na nutnost komunikovat se čtenáři a organizovat tuto komunikaci. Literatura potřebuje čtenáře. Možná, že na sjezdu se i o tom mluvilo. Nevím, nebyl jsem přítomen. Ale do médií tento postřeh nepronikl.

Vopěnkův nápad je ale ještě mnohem nebezpečnější, než se zdá na první pohled. Má schopnost zasít nedůvěru do partnerského vztahu, který ještě ani pořádně nevznikl – ale který by vzniknout měl. Vopěnka chce přenést „daňové břemeno“ znovu tam, kde čeká nejmenší odpor: na posledního v potravinovém řetězci literárního života. Proč nenavrhuje – po vzoru fondu na podporu kinematografie –, aby jeho zdrojem byl prodej knihy, a tedy komerční sféra? Ví vůbec, že knihovní služby, tedy v našem případě půjčování knih, jsou ze zákona poskytovány zdarma? Myslím, že se tomu říká rovný přístup – jeden ze základních pilířů demokratické a občanské společnosti.

I český spisovatel musí udělat to, co kdysi už udělaly knihovny. Musí vyjít vstříc svému čtenáři, musí jej přesvědčit o vlastním významu, musí jej vychovávat a být sám ochotný výchovy. Dožadovat se významu výkřiky o vlastním významu je hloupé. A sjezd, jenž tento požadavek nabídne jako v podstatě jediné téma, je podobný.

Skutečně si čeští spisovatele myslí, že čtenáře právě tato problematika zajímá? A nešlo by třeba i tento požadavek přeformulovat tak, aby čtenář začal cítit zájem? Nešlo by ustoupit ze své samolibosti a sebestřednosti? Domnívám se, alespoň když čtu sjezdové příspěvky, že tohle sjezd nedokázal. Nejenom že se tím ještě více uzavírá právě vzniklá Asociace spisovatelů do slonovinové věže, ale současně i podřezává její základnu. Jan Němec se ve vstupním slově řečnicky otázal, zda bezmoc spisovatelů neplyne z toho, že vlastně už dlouho neudělali nic, na co by mohli být hrdi, co by je posílilo. Doufám, že sjezd sám neměl tento deficit nahradit.

Hledám-li společného jmenovatele všech příspěvků o bezvýznamnosti významných a o možnostech řešení, nacházím ho v mnohem nebezpečnějším požadavku, nežli je onen Vopěnkův – jenž je jen špičkou ledovce. V mnoha podobách se spisovatelé dožadují tohoto, aby se těsněji dostali k mechanismům přerozdělování státních peněz.

Proklamovaná organizace (jejíž elitářství bylo reflektováno už na sjezdu) má distribuovat literární granty a prostředky na propagaci literatury. Stát má tedy zajistit finance, ale jejich správu už má převzít profesní organizace sama. Nejenom díky literatuře víme o pokrevním spojenectví peněz a moci. A nejenom díky ní víme o iluzivním charakteru tohoto vztahu.

Skutečná hodnota je přeci (a o tom převážná část literatury svědčí) někde jinde a cestu k ní není možné zkrátit a už vůbec se v ní nedá předbíhat. Jako knihovník nabízím spolupráci, v níž si spisovatelé budou muset ještě jednou čtenářský zájem odpracovat. Ani naše práce nekončí zařazením knihy do regálu. A jestli Jan Němec vyzýval, tak já prosím: Přijďte za námi do knihoven. Nejenom jako ti, kteří budou číst či diskutovat z pódia, ale i jako ti, kteří jsou účastni v publiku. Staňte se našimi proaktivními čtenáři. Myslím, že si tím pomůžeme navzájem.