Zpoplatnit výpůjčky knih a založit fond pro spisovatele? Vopěnka reaguje na Kubíčka

Začnu tím úplně nejjednodušším. Pan Kubíček ve svém článku píše: „Rád bych se zeptal pana Vopěnky, kdy byl naposledy v knihovně.“

Na to odpovídám: „Pane Kubíčku, v posledních letech jsem měl nesčetně besed v knihovnách, a to především se svou trilogií pro mládež Spící město. Mimochodem, zařadili jste ji do projektu Česká knihovna.“

K tomu dodávám už nejen pro pana Kubíčka, že jsem v knihovnách potkal mnoho obětavých zaměstnanců, pro něž je tato bohužel nedostatečně placená práce skutečným posláním. Vždy a při každé příležitosti jsem to také říkal, ať už do médií, nebo při jednání na ministerstvech.

Nikdy jsem také nezpochybnil význam a smysl veřejných knihoven a po svém zvolení do funkce předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů jsem zcela změnil do té doby konfrontační charakter debaty mezi naším Svazem a zástupci knihoven.

Tolik jen na úvod. Teď ale k méně příjemným věcem: Pan Kubíček ve svém článku také napsal: „Význam literatury, říká vlastně Vopěnka, je úměrně závislý na finančním ohodnocení jejích autorů.“ Já přitom ve svém článku píšu: „(…) vyvodit z toho lze jediné: že totiž finanční ohodnocení, tedy to, co je v moderní lidské společnosti považováno za základní měřítko úspěchu, ve skutečnosti žádným měřítkem není.“

Tak malá úcta k věcnosti diskuse zpochybňuje smysl této diskuse jako celku, a je tedy otázkou, nakolik v ní má smysl pokračovat. Přesto se o to pokusím. Co tedy pana Kubíčka na jeho myšlenku přivedlo, když obsahem mého článku je jednoznačně opačné tvrzení? Zřejmě to, že jsem o penězích v souvislosti se spisovatelskou profesí vůbec promluvil. Spisovatelé přece mají být živi z nektaru květin (na rozdíl od státních zaměstnanců, kteří jsou živi i z jejich daní). Následně si spisovatelé, na jejichž sjezdu pan Kubíček nebyl, vysloužili ponaučení, že by měli ustoupit ze své samolibosti a sebestřednosti. A také by měli přestat kňučet.

U slova „kňučet“ bych se rád zastavil. Za posledních 25 let se totiž živím výhradně sám. Od státu jsem nepobíral ani přídavky na děti, nikdy jsem nečerpal nemocenskou. A daně, které mé nakladatelství odvádí, stačí velmi pravděpodobně na celý plat státního zaměstnance Kubíčka. Který by podle mého názoru měl jako správný státní úředník zachovávat v podobných debatách přísnou neutralitu. Nebo je v pořádku, aby ředitel Moravské zemské knihovny osobně napadl jednotlivé spisovatele i celou nově vzniklou Asociaci spisovatelů a použil citově zabarvená pejorativní slova ve veřejné diskusi, ačkoliv o Moravské zemské knihovně nepadlo ani slovo? Opravdu mu to přísluší?

Konečně se dostávám k samotnému „nebezpečnému“ návrhu, který pana Kubíčka tolik popudil, totiž aby vznikl nějaký fond na podporu české literatury a zejména aby zdrojem tohoto fondu byly drobné finanční prostředky vybrané za výpůjčku. V žádném případě se z mé strany nejednalo o návrh namířený proti knihovnám. Ty dvě koruny za výpůjčku se mi stále jeví jako dobrý a smysluplný zdroj. A pro začátek, anebo trvale, by mohl být vybírán klidně i na bázi dobrovolnosti.

Jsem totiž přesvědčený, jak jsem řekl i na Sjezdu spisovatelů, že čtenáři by takový fond podpořili rádi, přinejmenším někteří z nich. Jenom by se jim to muselo vysvětlit. Stejně tak jsem měl v úmyslu vysvětlit podstatu toho návrhu knihovníkům a zahájit s nimi na to téma debatu.

Těžko ovšem debatovat, když pan Kubíček šíří výslovné nepravdy. Na sjezdu přítomen nebyl, zprávy o něm má jen zprostředkovaně, přesto si dovolí napsat, že si nově vzniklá Asociace spisovatelů nárokuje s oním stále jen hypotetickým fondem nakládat a o jeho financích rozhodovat. Píše o „spojení peněz a moci“. Přitom nic o tom, že by Asociace měla spravovat jakýkoliv fond, nepadlo. Lze to dokázat, neboť celý sjezd je nahraný. Nikdo nic takového ani nezamýšlel.

Tady by ze strany pana Kubíčka byla namístě omluva. Ale když už jsme u „spojení peněz a moci“, tak mnohem spíš než na chudou a teprve se utvářející Asociaci spisovatelů míří toto sousloví na samotnou Moravskou zemskou knihovnu. Kromě projektu Česká knihovna (rozpočet 5 až 6 milionů), jehož existenci jsem vždy podporoval – zároveň Svaz českých knihkupců a nakladatelů vždy poukazoval na nedostatečně transparentní výběr titulů –, totiž tato knihovna a potažmo pan ředitel Kubíček získali také reprezentaci České republiky na zahraničních knižních veletrzích. Jsou to oni, kdo nyní vypisuje výběrové řízení namísto ministerstva kultury.

Tento krok dosud nikdo rozumně nezdůvodnil, v každém případě je to už docela dost moci i peněz ve správě Moravské zemské knihovny. Tolik moci, že si při psaní tohoto článku musím klást jako spisovatel otázku, zda se to v budoucnu neobrátí proti mně. (Podotýkám, že mi knihy vycházejí i v zahraničí.) Na rozdíl od pana Kubíčka ale nechci hodnotit, co jsem neviděl, a k úrovni české expozice se vyjádřím až na podzim po veletrhu ve Frankfurtu.

Budu také věřit, že pan ředitel Kubíček je dobrý státní zaměstnanec a dobrý ředitel a zachová napříště vůči spisovatelům přísnou neutralitu. Jeho pozvání do Moravské zemské knihovny rád přijímám, už jsem tam ostatně také besedoval. Vždy jsem byl zastáncem dialogu, dokud je to jen trochu možné. Musíme nejen mluvit, ale také si naslouchat. O to větší škoda, že pan ředitel nepřišel na Sjezd spisovatelů. Býval by jej mohl hodnotit objektivněji.

Pro mne osobně měl ten sjezd smysl především proto, že jsem se setkal se svými kolegy a objevil v nich hluboké přemýšlivé lidi, kteří již nejsou poznamenaní érou postkomunismu a nestydí se sdružit do profesní skupiny. Po dva sjezdové dny jsem měl dojem, že tady přece jen máme „občanskou společnost“.